Kapitola třetí

„Jak dlouho to ještě bude trvat?“ zeptal se otce Ferenc. Byl již netrpělivý, Alex měl být dávno doma. „Copak to nikdy neskončí?“

„Alex ví, co má dělat.“ Na rozdíl od Ference, byl otec zcela klidný. Věřil, že Lex půjde po pohřbu domů, jak slíbil, a pak odletí zpátky na Sicílii, nebo do New Yorku.

„Otče, on zase něco vyvede! Vždyť co udělal u Triových! To nemá obdoby! Byl se třemi dcerami! Ještě, že malé Noře je jen dvanáct, jinak by spal i s ní!“

„Ferenci, když jsem tě adoptoval, nebylo to proto, abys káral své bratry.“ hlesl otec, aby mladému muži připomněl jeho místo. „Lex je palice dubová, a dělá hlouposti, ale je to Sicilan, ti mají vášeň v krvi. Proto to nechápeš a nepochopíš… Ale máš pravdu. Té rodině již ublížil dost. Iris se zabila… Ale může za to ON? Byla labilní a plačtivá. Mohla se zabít i bez toho, že jej poznala. A Dorian s Alicí? Chtějí ho. Jsou z něj u vytržení. Proč? Je to muž. Krásný jako Achilleus, mám mu to vytýkat?“

Ferenc pokýval hlavou. „Otče, Alex je nebezpečný. Víš dobře, co proved právě na Sicílii, s…“

„Vím,“ ujistil jej otec zděšeně. „Nevím, jak to dělá… Také mne to děsí, ten jeho masochizmus, ale co mohu dělat? Nic víc, než že jej pošlu pryč a budu doufat, že se to nezopakuje.“

„Otče!“ do pokoje vstoupil usměvavý Alex.

„Copak?“ synova nálada otce překvapila, kde se vzal jeho optimismus? Ještě ráno byl na pokraji zhroucení.

„Do New Yorku letím s Dorien, zlato!“ zavolal na dívku, které před chvíli navlékl prsten.

Dorien bázlivě vstoupila do pokoje. Budoucí tchán a švagr na ni nevěřícně civěli. Zhluboka se nadechla, nechtěla být odsouzena i jimi…

„Iris věděla, že mám s Alexem poměr. Nebudu tady jen tak čekat, až se vrátí, když je možné, že jej už třeba neuvidím,“ hlesla tvrdě.

„Iris je sotva v hrobě, a vy…“ Ferenc se musel několikrát zhluboka nadechnout.

„Iris by nebyla proti, Ferenci,“ hlesla hluše. „Odešla dobrovolně z tohoto světa, nevím proč, a i když mi to nevěříš, nejsem ráda. Měla jsem ji ráda. Byly jsme nerozlučné, než odjela do Prahy. Pak se změnila a neměla na mě čas… Nechci čekat, až to přijmou ostatní, protože vy to nepřijmete.“

Ferenc pohlédl na Dorien a pak na bratra. Byli odhodlaní.

„Dobře tedy,“ pravil konečně otec a usmál se. „Kdy odletíme?“ Nebyl rád, že s nimi poletí i Dorien, ale byl rád, že se jeho syn dostane do bezpečí. Daleko od Triových. A hlavně daleko od bláznivé Alice!