O psaní

O psaní

     Kdykoliv se přede mnou objeví prázdný sněhobílý list papíru či jeho napodobenina na monitoru počítače, popadne mě touha tu plochu využít. Vepsat do ní nějakou myšlenku, úchvatný, úžasný, dojemný, poučný, strhující, … příběh,  který by nás učinil trochu lepšími. Zkrátka žádný list papíru nesmí zůstat nepopsán.

     Usedám tedy ke klávesnici a v tu chvíli všechny nápady zmizí neznámo kam a v hlavě se zrcadlí jen ten bílý papír. Chvíli počkám, jestli si to nějaký nápad nerozmyslí, ale protože to se stává jen výjimečně, nechám takticky prázdný list svítit z obrazovky, aby byl v pohotovosti a jdu lovit inspiraci do knih, novin nebo do restaurace. Při tom člověk přijde, jak se říká, na jiné myšlenky. Leč mrška myšlenka je nejrychlejší na světě, to věděla už chytrá horákyně, takže se jen mihne a je fuč. Ojediněle se stane, že uvízne v zatáčce mozkového závitu, ale jelikož má hlava disponuje zastaralým typem hard disku a značně omezenou kapacitou operační paměti, jen zřídka přenese letmo získanou informaci na záznamové zařízení, čili na ten list papíru co svítí z monitoru.

     No vidíte. A to je ono. Místo abych stvořil povídku, črtu, fejeton, sloupek, kurzivku nebo aspoň malé filátko, motají se mi tady výrazy z počítačové terminologie. Omlouvám se, ale je to zřejmě tím, že to slyšíme kolem sebe den co den. Středoškolští dorostenci (jednoho máme doma) se nebaví o tom, jakou kdo četl knihu, ale jakou má grafickou kartu, paměť či operační systém.

     Roste nám počítačová generace. Teď jsem si na něco vzpomněl. Nedávno jsem četl v nějakých novinách, že ruští vědci zkonstruovali počítačový program, který umí psát knihy. To je co? Možná se blýská na lepší časy. Naše děti třeba začnou číst, když jim počítač napíše knihu podle jejich přání.

     Dostal jsi pětku ve škole? Necháš napsat hororovou povídku  Jak učitel k odplatě došel. Naprogramuješ zbraně, upíry, terminátory a krev ti poteče až na klávesnici. Nebo chceš do vesmíru? Žádný problém. Zadáš parametry kosmické lodi, necháš se udělat kapitánem a vzhůru mezi galaxie. Máš ráda zamilované příběhy?  Není nic jednoduššího, než poručit computeru, aby ti nějaký vytvořil a dal ti hlavní roli.

      Tak mě napadá, že je to možná ohromná věc i pro nás, kteří  máme chuť psát, ale nápady a myšlenky si s námi hrají na schovávanou.

      Předpokládám, že k základní verzi bude dost tématických doplňků. Ne každý bude psát sci-fi, ne každý píše detektivky, ne každý chce stvořit pětidílnou ságu, ale každý by měl mít možnost dokoupit to, co potřebuje podle svého zaměření.

     Viděl bych to asi takhle: Tma. Venku se čerti žení. Blesk stíhá blesk a hrom duní s ohlušujícím rachotem. Déšť bičuje okna, do kterých mlátí vichřice větvemi stromů. Sedím doma v teple, v krbu praská oheň a já si usmyslím, že napíšu nějakou pohádku. Nalistuji na internetu stránky www.writershop.cz a k základní verzi spisovacího programu dokoupím sadu pohádkových postav, sestavu staveb a rekvizit a soupravu kouzel pro laskavé pohádky. Zaplatím on-line, vyberu prvky které budu potřebovat, stisknu enter a počítač se dá do práce. Proč já bych si lámal hlavu nad expozicí, kolizí, krizí. Vymýšlel peripetie a vše nasměroval k úspěšné katastrofě. Nemluvě o pravopisu. Nechme dřinu strojům. Tak s chutí do toho a půl je hotovo.

     Jenže problém bude asi v té půlce. Ono totiž jedna věc je složit slova do vět, věty do souvětí, k souvětí přidat dialogy a to všechno poskládat podle šablony do nějakého příběhu,  a věcí  druhou je dát tomu příběhu duši, kus srdce nebo chcete-li X faktor, zkrátka povýšit řemeslo na umění. A to hned tak nějaká plechová krabice nedokáže.

      Vsadím se ale, že tvůrci nekonečných seriálů určitě podobný program mají. Jak jinak by mohli chrlit jeden díl za druhým? Pásová výroba. Je prostě moderní doba. Za pár dní už nikdo neví kdo, s kým, o kom, o čem,  jak, proč a co řekl. Ale větu: „Já píši vám – co mohu více?“ známe téměř všichni přesto, že je to už tolik let co prvně zazněla. Bude to asi tím, že  ačkoliv měl Puškin k psaní jen husí brk a nepopsaný list, nějaká „plechovka“ mu nesahá ani  ke kotníkům.

      A tak to budu zkoušet dál. Možná se jednou (budu-li pilně číst, psát, číst, psát, psát, psát ...) budu moci postavit před počítač a říct mu: „Jsem lepší než ty.“

     Tak a teď ať mi někdo řekne, co jsem to vlastně napsal.