Jedna cesta v noci

...

Jedna cesta v noci

 

„Sbohem,” řekla Mariella a zavěsila telefon, protože věděla že to její nejlepší přítelkyni naštve. Jako by musela každou volnou chvíli trávit s tím svým pitomým přítelem. A ani si nemohla udělat trochu času na svoji kamarádku. Když už navíc byly domluvené. Ne, ona to musí hned zrušit pokaždé, když tomu jejímu idiotovi odpadne nějaký trénink, či kdoví co. Hrůza.

Přestože venku ani nebyla moc zima, Mariella si oblékla kabát a vyšla ven na sychravou a opuštěnou ulici. Poněvadž měla ještě spoustu času než začne film, vydala se do svého oblíbeného antikvariátu. Pěšky to je jen pár minut. Chvilka cesty zamračeným městem.

Zvedl se vítr. Listy z těch několika málo stromů ve městě lehce proplouvaly vzduchem. Mariella zastrčila ruce hlouběji do kapes svého černého kabátu a lehce sklonila hlavu před nečasem. Havraní vlasy jí tančily ve větru.

 

„Máš mě rád?“

„Samozřejmě, mám!“ téměř vykřikl.

Leželi za sebou na chladné podlaze. Jednu ruku měl položenou na jejím rameni a druhou ji výskal v krátkých medových vlasech. Zatímco si dodával odvahy políbit ten krásný bledý krk, zažíval okamžik absolutního štěstí. Alespoň na chvíli, jež se zdála jako věčnost.

Pokud tedy něco takového jako absolutní štěstí existuje. Dříve o tom pochyboval. Dokonce nevěřil. Ale teď? Jak by mohl? Proč pohrdat štěstím? Když si k němu konečně nalezlo cestu. Po takové době.

Něžně ji přejel po předloktí, na dlani ho dráždil každý chloupek, až k zápěstí, kde cítil každý tep jejího vzrušeného srdce.

Mám holku, pomyslel si. A okamžitě se zarazil, jakmile si uvědomil, jak nízce a sprostě to zní. Ne, tohle je něco vznešeného a krásného. Musí být. Protože když už ne tohle tak co?

Naklonil se a pohladil ji po tváři. Zahleděl se do krásných oříškových očí.

Její rty.

Venku zazvonila šalina.

Otevřel oči.

Do temnoty svého pokoje.

Bez pohnutí dál ležel v posteli. Ještě cítil kapky štěstí, ale ty se rychle rozplývaly v šedi neutěšené reality. Proč? Proč musí být vše jen sen?

Už zase. Měl bych si konečně přestat pokládat otázky bez odpovědí, přemýšlel, jakmile vstal z postele. Po chvilce nerozhodnosti v temném pokoji zamířil do druhé místnosti, jež zároveň sloužila jako předsíň, kuchyně, jídelna i obývák. Mátožným pohybem napustil ve dřezu sklenici studené vody. A velkým douškem se snažil zaplašit chtivé myšlenky.

 

Mariella vešla do malého antikvariátu s mírným úsměvem.

A překvapená se zastavila.

Kromě starého prodavače v tvídové vestě za malým pultem se zde probíral hromadami knih i zákazník.

Vlastně první, kterého zde viděla. Vždy tu byla sama. Samozřejmě věděla, že nějací další lidé sem musí chodit a knihy kupovat. Mariella sama by obchod nezachránila před bankrotem. Ale dosud žádného jiného člověka nespatřila.

Zdálo se jí to trochu jako napadení soukromí. Byla přinejmenším dost zaskočená. A on tam jen tak stál a listoval knihou.

Nemohla. Prostě nemohla. Bylo to něco divného. Nečekaného.

Začala procházet mezi hromadami knih. Vnímala ho jako vetřelce, ale zároveň byla zvědavá na jediného dalšího člověka, kterého tu viděla. Proč chodí zrovna sem? Na její místo? Bylo to svým podivným způsobem zvláštní. Ale hlavně nečekané.

Po pár chvílích rozpačitě odešla.

 

Téměř okamžitě poté, co prošla dveřmi zpátky ven, se vrhl k prodavači, vytáhl z peněženky poslední stovku, ve spěchu nastrkal knihy do ošoupané aktovky a vyběhl za ní.

Chladný vítr, který mu bičoval tvář, ho ale neprobral. Ani nemohl. Vůbec nevěděl, co dělá. Byl opilý vlastními zvrhlými myšlenkami.

Ještě ji viděl. Zpomalil a volnou chůzí jí následoval.

 

Usrkla horké kávy a zadívala se z okna. Začínalo sněžit. A to ještě ani nepřišla zima.

Trhla sebou. Zdálo se jí, že dole na ulici vidí toho člověka z antikvariátu. Ano. Sice si jej nijak důkladněji neprohlížela, na to byla až moc zaskočená. Ale ten, snad světlý, neuvěřitelně špinavý kabát by poznala.

Poněkud ji to znepokojilo.

Dopila kávu a postavila prázdný šálek na stolek. Znovu se podívala ven. Neviděla ho. Zřejmě se ztratil v davu. Nebo tam nikdy nebyl.

Ale ne, spíš jde zase o náhodu. Tak trochu zklamaně se zvedla a odešla do kinosálu.

 

Z jinak už prázdné peněženky vytáhl zohýbaný lístek do kina. Na ten film se těšil už dlouho, mělo to být režisérovo vrcholné dílo. Tu dívku z antikvariátu ztratil někde na náměstí.

Zamyslel se. Ani už nevěděl proč ji sledoval. Čeho tím chtěl docílit. Asi nějaké hnutí mysli. Ale byla hezká, to ano. Ty tmavé, černé vlasy. Zachvěl se. A jenom litoval že neměl možnost se jí podívat do očí.

No, teď už je to jedno. Jenom spěchá, aby stihl film.

Na špinavý chodník padal sníh.

 

Mariella měla dost neodbytný pocit, že ji někdo sleduje. Párkrát se i otočila, ale výše seděl pouze starý neupravený muž ve staromódním obleku a mladá žena v bílém se slunečními brýlemi. A nikdo další.

Jenom to přeháněla. Určitě. Ovládla se a přestala se podezíravě otáčet dozadu.

Nechtěla vypadat ustrašeně.

Se sebezapřením upřela pohled na plátno, kde právě začínal film.

 

Když vcházel do sálu, zarazilo ho jak málo diváků sem přišlo. Nebyl jich zde víc než tucet. Otřesné, jak málo lidí dokáže ocenit umění. Jak se v duchu rozhořčoval a bloudil zraky po sálu, znovu ji spatřil.

Jako by ji sem dovedla nějaká pomstychtivá a krutá náhoda. Tohle vážně nečekal. Ne znovu.

Kompletně jej uhranula. A to zřejmě i bez toho aby věděla že existuje.

Zatraceně neskutečné.

 

Energickým krokem vyšla Mariella ze sálu a odhodila prázdný kelímek od koly do koše. Byla zklamaná a odcházela v ještě horší náladě než sem přišla. Z filmu nic neměla, ten dotěrný pocit že je sledována ji znervóznil natolik, že nemohla přemýšlet o ničem jiném.

Někdo ji sledoval.

Celou tu dobu v kinosále.

Nebo si to aspoň myslela. Neodvažovala se v průběhu filmu otočit, stejně by na nic nového nepřišla, ani se podívat někam jinam než na plátno. Teď se jí to zdálo neuvěřitelně hloupé.

A přitom ještě před chvílí ji svazovala neznámá úzkost. Snad dokonce strach. Ale proč? Z čeho? Nikdy se jí nic takového nestalo.

A Mariella se rozhodně nechtěla zbláznit.

 

Čerstvě napadený sníh mu křupal pod nohama. Už podruhé během jednoho dne pronásledoval snad nekrásnější dívku co kdy spatřil. Nemohl to nechat jen tak.

Na to bylo příliš pozdě.

Musí to zkusit.

Přidal do kroku.

Teď nebo nikdy.

 

Mariella spěchala domů. Povlávající vločky se třpytily v blikající záři pouličního osvětlení. Střechy starých vysokých domů jakoby se rozplývaly vysoko ve tmě.

Uslyšela za sebou kroky.

Ovládl ji strach.

Strach z ničeho.

Téměř se rozběhla.

Kroky zrychlily.

A potom se ohlédla.

 

Nevěděl proč ji pronásleduje. Co přesně zamýšlí udělat. Věděl jen že nesmí ustat. Že je to jeho poslední šance. A když se mu začala vzdalovat, zdálo se mu samozřejmé snažit se ji dohnat.

Najednou se otočila.

Zastavil až skoro před ní.

Tušil že by měl něco říct, ale vůbec nevěděl co.

 

„Ehm, promiňte?“ řekl.

Byl to on.

Ten z antikvariátu.

Ten co ho všude viděla.

Stál u ní.

Příliš blízko.

Ve vteřině ucítila na své tváři jeho zkažený dech.

Instinktivně ho od sebe odstrčila.

 

Ucítil na sobě tlak jejích hebkých dlaní. Díval se přímo do těch vystrašených azurových očí. Noha mu podjela na kluzkém sněhu. Viděl jak se obrací a utíká od něj.

Ztratil rovnováhu.

Usmál se.

Padal.

 

Po chvíli se Mariella zastavila a podívala se za sebe. Stále tam leží. Možná zahlédla i záblesk rudé ve sněhu, ale nemohla si být jistá.

V šoku a zachumlaná do kabátu odchází domů.

 

 

---