Váhání

Světlem zlacené piliny obepisovaly ve vzduchu mezi ostřím a zápražím úzkou parabolu. Některá si při dopadu jedním nebo dvěma odrazy hledala místo, jiná se sklouzla po jednom z hladkých břidlicových kamenů. Občas pilina zmizela ve stínu hliněných spár, které nikdy nestihly mezi dvěma dešti úplně vyschnout.

V dlani pravé ruky svíral děda rukojeť nože a špičatil osikové pruty na večerní opékání. Ze zabahněné plastové flašky nalevo od jeho štokrlete jich ještě pár trčelo. Připravené odkládal na ošuntělý zahradní stolek s třemi nožkami různých délek.

Za živým plotem se ozývalo plesání bosých nohou o mokré dlaždice, výskání a křik sousedovic dětí dovádějících na zahradě. Nad polem u lesa posedávalo na osamělé jabloni káně. Vítr rozmarně honil po obilí vlny a vlnky od lesa k chalupě, od chalupy k potoku a tak vůbec.

Zahradu sice od pole dělilo pár planěk, bouda dílny, malinové keře, angrešty a rybíz, ale tak jako v ní teď osamoceně postávalo pár stébel ječmene, odhazovala zahrada na podzim na okraj pole trochu svého listí a občas třeba hrušku. Před soumrakem sahávaly stíny planěk až k osamělé jabloni vprostřed pole a stín hrušky téměř k lesu. Temný obrys chalupy nedosáhl ani k plotu.

Ve flašce zbýval poslední prut, káně kroužilo nad polem, piliny při dopadu nezřídka dopadaly jedna na druhou. Sekyra ve špalku u dílny, naštípané dříví připravené u ohniště, košík s chlebem, zeleninou, naloženým masem a buřty - to všechno čekalo, až se Mireček v houpací síti probudí a děda celou tu večerní parádu zahájí větou:

"Ták, je to v rychtiku, de se na věc."

 

Q Q Q

 

Výprodej

příběh bez pomoci
a pomoc bez příběhu,
vprostřed zmrzlý noci,
rozprodávaj něhu.


Q Q Q

 

Lačný oči (Kamilovi)

v mrazu už nenosí sukně
jen hnusný slečny,
městem krouží nevybuchlý bomby,
jsou nebezpečný,
ty kruhy
jsou nebezpečný,
pěknejch slečen katakomby
jsou nebezpečný
 
cílená záměna deštníků
a naděje povstává,
na konci dlouhýho chodníku
lačný oči
 
u vchodovejch dveří
lačný oči
 
pach spálených šancí
kolem postele
a puma tiká
krouží blíž a blíž,
jsou nebezpečný
ty kruhy
 
je nebezpečná
naděje

 

Q Q Q

 

Svatební

Vytahaný triko,
pocintaná vesta,
kdysi leda ve snu
nevěsta.
 
A je to tu,
hledání starosty
na svatbu v lese
žene zvědavost -
co roďka snese?
Našetřené halíře
rozházené litry,
hromada peněz.
 
Hrdé dojaté slzy
a minulost mrzí.
 
To, čemu opravdu věříš,
je pravda.
 
Ani smrt Vás nerozdělí.

 

Q Q Q

 

Dopis na rozloučenou

První

Ne všechny dny jsou voňavé a křupavé, některé řeky mají na pohled čistou vodu, ale
viry a bakterie okem nespatříš.
Plameny umí polknout a strávit i volání o pomoc z dětského pokoje.
Vnímání se občas zastaví a věci kolem se začnou třást téměř
neviditelnými malými vlnkami, jako by byly jen promítány na plátno, kterým
kdosi velmi jemně třese.
Poslední rozloučení mívá různé podoby a ne každé je definitivně
poslední. Rozum a cit nechtějí zůstat v opozici natrvalo. Stmíváním
vzpomínky nezmizí, jen se vlijí do představ a podvědomí, stanou se
úrodnou půdou pro křivdy. Jizvy, které uz podvědomí opustily, nebo do něj
teprve spadnou jako kaštany do kaluže v parku.

Druhý
Matka se servanými závity sotva připevní šroub k jakékoli desce, možná
na něj bude navlečená, ale držet pevně nebude nikdy. Je zvláštní snad až
úžasné, kolik nábytku drží pohromadě jen díky servaným matkám.

Třetí

Výlety do podvědomí nejsou zadarmo, člověk potkává zrcadla, za nimi
stoji často několik (možná mýtických) postav v jednom těle s různými
tvářemi. Výlety do podvědomí v sobě nesou tichou úpěnlivou prosbu.
Výlety do podvědomí se podnikají na nebezpečí všech, které má člověk
rád, a teprve potom na to svoje. Výlety do podvědomí jsou cesta krvavou
planinou, co na fotkách vypadala jako lány nádherných rudých květů, jsou to skoky
na beton, který shora připomínal vodu, jsou to kroky tichem, které
znělo jako hudba.

Q Q Q

 

Otcovská I. (Pateticky)

Paprsky přes listy stromů malují pohyblivé obrázky. Jako mraky, jeden je slečna v klobouku, druhý čarodějnice na koštěti, třetí kopec se strašidelným hradem. Ve vlasech, v oblečení, v dece, ve všem je vůně času pro dva, jen v bříšku to voní tou třetí, která se na nás teprv chystá.

Tělíčko se stává chrámem, oltářem, kouzelným proutkem a nebude to dlouho trvat než nás zázrakem omráčí definitivně. Už teď je všechno překryté tou magií, která okolo Tebe vytváří aureolu štěstí. Čas jakoby pomalinku stékal okolo pupíku, který už se chystá vyboulit. Mystérium v okamžicích, které vypadaly obyčejně, láska v nepoznané síle a sounáležitost, která strká harmonii nejlepších orchestrů do kapsy.

Polibky, ty nejněžnějsí polibky, a ta nejjemnejší pohlazení jsou najednou posvátné, blazeované, adorované něčím hluboko uvnitř, co si nenesu ani já, ani Ty, ani naše rodiny, ale co si nese lidstvo samo. Saháme rukama na kliku krajiny snů a brána se bez námahy samovolně otevírá.

Děkuju, děkuju Tobě i všemu, co nám pomohlo dojít až sem a těším se na další cestu, patníky, mostky, výmoly i odpočivadla, které se před nami připravují na naši slavnostní návstěvu.

 

P.

 

Q Q Q

 

Otcovská II.

 Šťastný pád
Na laviččce v parku
sedí dědeček.
Nad ním
padají podél kmene stromu
dva nebo tři listy.
 
Šustí níž a níž.
Ten druh tichých slov,
co si šeptají dva lidé,
co spolu rádi mlčí.
 
Tři, určitě tři,
letí stejnou rychlostí,
jeden se možná připojil později,
ještě si ani nestačil zvyknout -
na volný pád.
 
Vrtí se vzduchem,
tak nějak neohrabaně,
krouží spirálou,
třepotavou, jásavou.
 
Teď. Teď,
ten posledníček.
zkřížil dráhy zkušenějších.
Všechny tři dlaně větví se dotkly,
přilnuly k sobě,
/vlhkem tajícího loňského sněhu/
propletly své prsty. 

Q Q Q

 

 

Puntíkatá (Otcovská III.)

Puntík sem, puntík tam,
očima je spočítám,
puntík bílý, prádlo černé,
to je úbor pro nevěrné.
 
Sázka s časem? Nač ten spěch,
nevěrnice na zádech,
skrýš neschová stud a zradu,
ruka svírá vilnou bradu.
 
Kolem srdce pevné skruže,
doma žárlivého muže,
ne poprvé ne naposled
jsi na scestí pro pár vět. 

Q Q Q

 

Když rájem, tak běžet

Chodím rád,
chodím dlouho,
chodím pro sebe i pro rodinu.
Chodím ráno, přes den i večer.
Chodím, chodím, chodím.
Podle chůze poznávám lidi na dálku.


Běhat ale chodím do ráje,
mám to dva bloky od baráku.
Stávám se tam špičkovým běžcem na paralympiádě,
keřem hořícím v hustém dešti.
Zkoušel jsem běhat i jinde,
ale je to k ničemu.
Stejně jako procházky rájem.



Q Q Q

 

 

Kolikrát v týdnu?

Pláčou dívky, křičí ženy,
/osamělá/
hrůza otevírá den,
deset piv a plno pěny,
další lok utopí sen.



Q Q Q

 

Málo

Málo světla,
v šeru kape
z křišťálových očí krev,
mezi prsty trčí ohořelý klacík.

Samosoudce,
večer u krbu
si odměřuje trest.

Osvobozená msta
stočená v lahvi.

Za kusy těla,
co si z něj lidé odnesli,
rozdával jizvy na památku.
Pomáhalo to.

Zbyla jen hromada páchnoucí minulosti.
Nechce se ho pustit.

Nechává ji klečet
v rohu
na hrachu.
Sdílí s ní
bolest kolen.

Možná ji má
vlastně
trochu
rád.

Q Q Q

 

Návaznosti

Pod haldou sněhu prkno,
pod prknem třísky a chlupy,
pod třískami a chlupy štěně,
vedle štěněte nehybný život.
Sníh roztaje, štěně zetlí,
a život se oklepe,
půjde dál.
Večer pojídá večer,
hostina teprve začíná.

Q Q Q

Krátká dovolená

Vyrazil z domova, oči pořád ještě zalepené únavou, hlavu ve stavu "… Starting …". Nebál se řízení auta, takhle už dojel do práce tisíckrát, tu cestu znal zpaměti. Jako obvykle. Zaparkoval v garáži, vyjel výtahem ke svému místu, usedl a zapnul počítač. Mezi desítkami emailů ho jeden překvapil. Přečetl si ho ten den ještě mnohokrát. Po několika letech mu přišlo vyznání lásky. Kdyby jen to, mail obsahoval i ledabylý návrh na změnu jeho zaběhlého způsobu života. Kurt nevěděl, jestli se mu to zdá, nebo jestli si z něj někdo dělá srandu. Měl zkušenosti s lidmi, co se mu vetřou do soukromí a pak ho odkopnou, nebo zneužijí získané informace proti němu. Jeho paranoia mu důrazně radila, ať email smaže. Jeho instinkt ale odpověděl, že na schůzku, kde se má dohodnout na podrobnostech, dorazí. Prozatím anonymní slečna naznačovala takové věci, že měl tušení, o koho se jedná, ale nechtěl tomu uvěřit. Odpoledne si snad po sté četl její email i svou odpověď v jakémsi posvátném transu. Za dva dny se s ní tedy sejde, o nic nejde.

Když dorazil domů, navečeřel se a probral s ženou obvyklé starosti a radosti. V úterý hrávali žolíky, ale dneska se ani jendomu nechtělo a tak si pustili film a šli si brzo lehnout. O spánku se mu celou noc jen zdálo. Těch tváří, které viděl před očima, těch rozhovorů, na které si vzpomněl. K ránu už ho fantazie vodila po těch nejdávnějších sexuálních zážitcích okořeněných lety idealizovanou romantikou a Kurt by klidně mohl říct, že včerejšího rána byl ve srovnání s dnešním úplně nastartovaný. Připadal si jako omráčený. Žena si asi ničeho nevšimla, znala jeho rána a věděla, že to kolem jedenácté bude v pořádku. Jako obvykle se rozloučili a on vyrazil do práce. Cestou zavolal šéfovi, že si bere volno a šel se projít do parku. Snil, snil, snil. Seděl na desítkách laviček, měl dva dorty, tři zmrzliny a po letech si koupil cigarety a zapálil si. Sedl si do kavárny na okraji parku a objednal si k obědu lahev vína. Takhle už si dlouho nepochutnal.
Z rozjímání nad objednáním druhé lahve ho vytrhl telefon.
"Prosím?", ohlásil se neurčitě do sluchátka (neznámým číslům nerad říkal své jméno).
"Ahoj Tiky, omlouvám se, jestli Tě ruším v práci.", promluvila na něj, jako by spolu naposledy mluvili včera večer.
Mlčel, krve by se v něm nedořezal. Nevěděl, jak dlouho mlčí.
"Jsi tam?", přerušila konečně jeho mrákoty.
"Ahoj, nerušíš. Co potřebuješ?", lapal po dechu.
"Chtěl by ses sejít už dneska? Nechci čekat až do čtvrtka.", řekla tónem, který mu podlomil kolena i svéprávnost.
"Já nevím, měl jsem ještě …", vymýšlel rychle nějakou výmluvu.
"Přijedu si pro tebe, kam si řekneš. Neodmítej mě, prosím.", její slova ho tříštily na kusy.
"Víš, snažil jsem se připravit, že Tě uvidím a díval se na nějaké staré fotky, ale tak jsem se při pohledu na ně roztřásl… Teď se třesu ještě víc, bereš mi půdu pod nohama. Proč mi to děláš? Rád bych Tě viděl, mluvil s Tebou a tak vůbec, ale vůbec se na to necítím.", najednou mu slovo odsýpala jedno za druhým, dostával se do stavu, který si pamatoval, argumentoval, ale nechtěl argumentovat, odporoval, ale chtěl se podvolit.
"Beru půdu pod nohama? Mohl bys skončit dřív v práci, jsem dole na parkovišti.", pokračovala v nevídané ofenzivě.
Znal ji, věděl, že tohle není její styl, nebo si to aspoň myslel, mívala ho ráda, ale prosby a dožadování pozornosti byly v jejich vztahu vždycky jeho partem. Co se s ní děje?
"Víš, nejsem v práci, vzal jsem si dnes dovolenou a jsem v kavárně u parku.", obrazil její útok, ale tušil že bitvu nevyhraje.
"V té naší? A mohl by sis vzít dovolenou do konce týdne, ráda bych Tě teď měla chvilku pro sebe.", laskala jeho ego hlasem, kterému se léta učil odolávat.
"Nejsem tak jednoduše k mání, víš. Mám rodinu, svůj život a tak…", udivilo ho, s jakou nejistotou ji vyslovil.
"V tom parku u řeky, kousek od náměstí?", předstírala, jakoby jeho větu ani neslyšela. To uměla, věty, které nedokázal říct dostatečně přesvědčivě jednoduše nevnímala. Nebyla jako ostatní lidé, kterým mohl říkat, co chtěl. Aby ho vůbec poslouchala, musel říkat, co si myslí a to mu málokdy hrálo do karet.
"Ano. Vezmu si dovolenou, než sem přijedeš. Jaký máme plán?", už se ani nesnažil bránit.
"Dohodneme se cestou. Jsem tam za patnáct minut.", ukončila hovor, "Tak zatím pa."
"Pa.", rozloučil se. Na patnáct minut. Čtvrt hodiny.

Objednal další lahev vína i když věděl, že ona bude řídit a pít nebude. Začal se podvolovat myšlence, že s ní někam pojede. Nebyla to špatná představa, nechat celý život za sebou a začít znova v důvěrně známém období. Číšníkovi pro ni nechal krátký vzkaz, odešel s lahví do parku a vypnul telefon.

Q Q Q