Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTalisman (pokračování: Život pod Slunečnou)
Autor
zenskyelement
To jsou 50. léta, plná zvratů a šokujících událostí. Pro někoho dobrá, pro jiné zoufalá....
Talisman.
/volné pokračování příběhu Život pod Slunečnou/
Seděla na kuchyňské židli a listovala v módním časopise. Přinesla si jej od Elišky. Ta jich měla plnou kupu. Zásobovala ji tetička z Vídně….
Najednou ucítila vůni pečícího se masa. Rychle popadla kostkovanou utěrku a vrhla se ke kachlovým kamnům. Opatrně otevřela záklopku u trouby a povytáhla prskající pečínku.
Honem ji podlít vodou, aby se nepřipálila. To by bylo řečí----.
Zrovna jako nedávno, když vařila Marušce krupici a přeteklo ji mléko.
„Zase ses zapomněla před zrcadlem,“ brblal naštvaně Karel. Vracel se od králíků a hned zjistil, kolik uhodilo. Seškrábl kypějící bílou hmotu z plotny a se hnal k oknu.
„Fůj, tady něco smrdí,“ přitiskla si prsty nos holčička. Pomáhala tátovi při krmení a samozřejmě mu byla v patách. Divný zápach ucítila už na chodbě. Poskakovala po místnosti jako šotek a obličejem dělala všelijaké grimasy.
„Pořád jen pročesáváš ty své kudrliny a pak zkazíš na co sáhneš,“ rozjížděl se Karel.“
„ Nevím, co se s tebou v poslední době děje, ale nějak nás, mamino, zanedbáváš. I ty svačiny odbýváš. Samý chleba s vajíčkem, se sádlem a cibulí, sem tam se škvarkama. To není nic pro chlapa. Jenda nám poslal kousek vepřového ze zabíjačky. Tak ho zítra upeč, ať se v práci taky jednou najím,“ vysypal ze sebe to, co ho už delší dobu trápilo.
„Maminko, já už tu krupici nechci, už na ni nemám chuť,“ přiložila polínko do ohně i dcerka. „Dej mi chleba s máslem a mléko od tety.“
Celý večer už pak nestál za nic. Karel chodil střídavě z kuchyně do ložnice a nakvašeně hudral: „Pořád to cítím, já snad v tom smradu ani neusnu.“
Ale jen zalehl, už ho slyšela odfukovat. Vklouzla tiše vedle něj a otevřenýma očima zírala do tmy….. Nějak to začalo mezi nimi skřípat. Karel chodil domů podrážděný a unavený. Usínal hned brzy po večeři. Už si ani nepamatuje, kdy ji naposledy pohladil a objal. Ale ještě si dovede vybavit jejich první schůzky, jejich první žhavé polibky. Jen má pocit, že se vzájemná touha rozplynula ve stereotypu a malichernostech všedních dnů.
Povzdechla si a zavřela oči. Byla ráda, že má ten špatný den za sebou…….
Podlité maso opět zasunula do trouby. V koši jí zbyla dvě poslední polínka. Přiložila je k sálajícím plamenům.
„Maruško,“ zavolala na dívenku, která seděla na gauči za kamny a prohlížela si knížku. „Zajdi do šopy pro dřevo. Až budeš mít plný koš, zavolej, já ho přinesu. Ale pořádně se obleč. Vezmi si bundu a teplé boty, venku už je chladno.“
Dcerka bez odmlouvání vyskočila jako střela a vrhla se ke dveřím. Byla to taková pracovitá čiperka. Ráda pomáhala dospělým. A ještě raději byla, když ji táta s mámou pochválili. Cítila se velká a důležitá.
Marie si znovu sedla ke stolu. Odložila časopis na poličku. Zahleděla se do prázdna a přemítala. Karel má pravdu. V poslední době je roztěkaná a nesoustředěná. Co chvíli se jí myšlenky zatoulají k Jiřímu. Minule ji hned po příchodu zahrnoval samými lichotkami. A nepřestal celou dobu, co ji krášlil. Pak se na ni zálibně díval, když si v zrcadle prohlížela hotový účes. Srdce jí divoce tlouklo vzrušením. Chtěla platit, ale on ji najednou pevně sevřel a dlouze políbil. Trochu ji to překvapilo, i když v hloubi duše cítila, že se to dnes nebo později musí stát a že si to vlastně i tajně přeje. Neměla sílu se bránit. Zlehka ji vedl k barevnému závěsu. Žluté, modré i červené květy na zeleném podkladu se jí slévaly v jednu směsici………
Najednou bouchly vchodové dveře a klapot podpatků se blížil-----. Rychle se odtrhli od sebe. Do místnosti vstoupila Helekalová, manželka ředitele školy. Ještě teď Marie cítí, jak jí plály tváře. Pozdravila, rychle zaplatila a se sklopenýma očima vyběhla ven.
Při vzpomínce se jí prudce rozbušilo srdce…….
Jenže pokušení se hned tak rychle nevyhne. Musí svého kadeřníka co nejdříve opět navštívit. Dostala pověření od Elišky, aby ji objednala na trvalou. A svoji přítelkyni nemůže rozhodně zklamat. Lehce si přejela rukou od krku k ňadrům------. Byl tam. Stříbrný řetízek s pavoučkem, dárek od Elišky k narozeninám.
„Ať tě chrání od všeho zlého a přinese ti štěstí,“ znělo Marii upřímné přání kamarádky znovu v uších.
„Jsem ráda, že jsem v tom zapadlém kraji potkala spřízněnou duši. Je dobré mít někoho, komu se můžeš svěřit. A uvidíš, Marie, že můj talisman tě opravdu ochrání, protože já si tě vážím a nikdy bych tě nezradila,“ tvrdila přesvědčivě.
Pro takovou přítelkyni jí stojí za to riskovat pomluvy místních, vesnických „husiček“, že se nějak často ochomýtá kolem holiče. Vždycky se nějaká najde, která jde právě do obchodu, nebo do vedlejší budovy za předsedou.
Zítra tam zaběhne ze školky, až budou děcka odpočívat na lehátkách. Kuchařka Věra je chvíli pohlídá. Ona se tentokrát u Jiřího nebude dlouho zdržovat. Vyřídí objednávku a……. jen ať to má už za sebou.
„Mamííí, mamíí.“
„Maruška,“ vytrhla se Marie z úvah a vzpomínek, „úplně jsem na ni zapomněla.“
„Maminko sněží. Podívej se na ty krásné vločky,“ povykovala divoce a točila se s rozpaženýma rukama dokola. Bílá krása jí lehce dopadala na modrou bundu a po chvíli se rozplývala.
„Dívej, ta je veliká,“ nastavovala dívenka rukáv k matčiným očím, „ vypadá jako hvězdička.“
„To přijel svatý Martin na bílém koni, Maruško. Měla by ses v kůlně poohlédnout po saních. Brzy je budeš potřebovat.“
„Jéé, a brzy bude advent a Vánoce,“ začala Maruška poskakovat a tleskat. „Říkala to babička Anežka.“
„Tak pojď, ty rozumbrado. Už se stmívá a já potřebuju dřevo. Košík máš plný, tak ho chyť za jedno ucho a jdeme,“ ukončila máma dceřino skotačení.
„Mňam, to je vůně až k silnici. Ještě, že sousedi bydlí daleko a nesní nám tu dobrotu,“ zažertoval Karel ve dveřích, chvíli po tom, co se Marie s dcerkou vrátily ze dvorku. Přitočil se k ženě a lehce ji políbil na tvář.
„Tys mi, Marjánko, určitě hlídala pečínku,“ zalichotil dívence táta.
„Jo, a taky jsem chystala dřevo a viděla sníh,“ kasala se dcerka a vrhla se otci do náruče.
„Ty, Karle, vy jste něco oslavovali?“ opatrně začala vyzvídat žena.
„Ne, ale stavil jsem se na jedno točený. Seděl tam Jenda, tak jsme se trochu zakecali. Všechno ti řeknu, až si smlsnu na tom, co schováváš v troubě. Hlady už šilhám, mamčo.“
Maruška se posadila na svou oblíbenou stoličku a pozorovala tátu, jak mu chutná. Moc se divila, že si dává k masu tu štiplavou cibuli a pálivou hořčici. To by pro ni teda nebyla žádná pochoutka.
Po jídle se Karel rozpovídal. Měli dnes na pile pořádný frmol. Když nakládali chlapi v lese pod Slunečnou klády, jedna se uvolnila a přimáčkla Gažárovi nohu. Zavezli ho na ošetřovnu a pak ho sanitka odvážela do Bruntálu. Lokálka s dřevem dorazila na pilu pozdě a to zdržení pak museli dohánět.
„Kolem katru lítalo pilin, až mě to škrábalo v krku,“ barvitě líčil, co se dělo. „Tak jsem to šel spláchnout. A řeknu ti, Marie, že ten prach mě dusí a dráždí ke kašli čím dál víc. A taky ten kolektiv------. Každou chvíli někdo nepřijde do práce a my pak dřeme do večera. Je tam divné vedení. Vážně přemýšlím, že na pile skončím a půjdu pracovat do lágru.“
„Do lágru,“ vyhrkla překvapeně Marie
„Co se divíš? Posádka se rozšiřuje, budou se stavět nové ubikace pro vojáky, sklady a cesty. Taky se má prý přistavovat nová závodní kuchyň. Co nejdříve si zjistím, jestli přibírají nové síly.“
„A co Jenda? O čem jste rozumovali při sklince?“
„To ti řeknu, až půjde malá spát. Není to nic pro její uši,“ špitl a mrkl ke starému divanu.
Dcerka si hrála s plyšovým medvědem. Zaujatě mu ukazovala obrázky v knížce a něco mu vysvětlovala.
Dobrá a teplá večeře Karla pěkně rozehřála a nabudila chuť k milování. Jemně ji hladil tvrdou dlaní, plnou mozolů. Jeho tělo vonělo čerstvým dřevem. Ta mužná síla, která z něj sálala, ji nakonec vždycky dostala. Dnes ale Marii drsné vyznání bez milostných slovíček a lichotek připadalo fádní a málo vzrušující. Přesto se překonala a nedala na sobě nic znát……….
Potom ležela se zavřenýma očima a poslouchala tlumené vyprávění o tom, co měli na pořadu dne štamgasti u piva. Konečně prý odsoudili mladého Sikovského. Dostal deset let v Jáchymově. Zapálení stohu družstevní slámy označil soud jako sabotáž proti režimu. Než tenkrát dorazili hasiči, bylo kolem jen spáleniště. Policajti se psem ale dopadli žháře hned druhý den. Byl schovaný doma ve stodole. Kluk vzal všechno na sebe. U soudu řekl, že mu bylo líto rodičů. Nechtěli se vzdát pole a dobytka a nechtěli ani vstoupit do družstva. Kluk už je dospělý, tak si to bude muset odsedět.
„To víš, holka, hospoda jen hučela. Zase to bylo samé handrkování mezi družstevníkama a sedlákama.“ Jenda spekuluje, jak to udělat, aby vydržel do důchodu. V padesáti se mu s něčím novým nechce začínat a do družstva ho taky nikdo nedostane. Asi si nechá jen jednoho koně a krávu. Ostatní dobytek prodá,“ skoro vyčerpal všechny hospodské novinky.
„Jo, a taky jsme domlouvali zabijačku. Bude tak nějak v druhé polovině ledna. To bude mít náš čuník dobrou váhu,“ dodal a několikrát unaveně zívl.
Když už měl půlnoc, ona nemohla spát. Před očima jí probíhaly všechny poslední hektické události, které hýbaly vesnicí. Život v pohraničí po válce nebyla žádná procházka růžovým sadem.
Dočetla pohádku, opatrně zavřela knihu a chvíli tiše pozorovala malé caparty na lehátkách. Ti nejmenší již klidně oddechovali na polštářích s hnědými medvídky. Maruška a pár nejstarších dětí se ještě neklidně vrtělo. Nakoukla do kuchyně. Věra zrovna utírala poslední talířek.
„Můžu?“ „Jo, ale pospěš, mám ještě chystat svačinky,“ odpověděla kuchařka, odložila utěrku a pomalým krokem směřovala ke třídě.
Marie si rychle nahodila kabát přes pracovní plášť a vyběhla ze školních vrat. Jiří už určitě musí mít otevřeno. Autobus z Bruntálu přijel před půl hodinou. Kadeřnické služby si taková malá vesnice může dopřávat jen třikrát do týdne v odpoledních hodinách.
Marie tiše otvírá a zavírá vchodové dveře. Jakoby vcházela do místnosti se spícími dětmi. Doufá, že u Jiřího nebude ještě žádná zákaznice. Trochu jí zalichotí, zvedne sebevědomí a ona trochu zaflirtuje. Pak rychle vyřídí objednávku pro Elišku a poběží zpět. Touží, aby se jí jen lehce chvíli dotýkal…….
Proběhne tmavou chodbou ke dveřím se známým nápisem. Chytí za kliku a otevře-------.
Ztuhne. Zdá se jí, že to co vidí je jen zlý sen. Na židli před zrcadlem sedí Jiří a líbá nějakou ženskou v květovaných šatech, která mu sedí na klíně. Ani si nevšimli, že vstoupila dovnitř. Už ji poznává------, je to ta nová, mladá prodavačka z Berouna. Taková běhna. Lepí se na každého chlapa v tom zatraceném kvelbu. A Mariina tajná láska je také pěkný ptáček. Moc ji zklamal. Ale co si myslela, husa hloupá, že takový pěkný chlap bude mít oči jen pro ni? Každá ženská v dědině po něm touží. A kolik jich asi za ním pošilhává ve městě?
Polilo ji horko a celá zbrunátněla. „Pardon,“ vylítlo jí z úst. Ještě si stačila všimnout, jak sebou úlekem trhli a odlepili se od sebe. Pak se otočila a vyběhla na chodbu.
„Marie, počkej,“ slyšela za sebou hlas zrádného holiče. Nevšímala si toho. Rozběhla se přes silnici. V očích měla slzy------.
Bylo po všem. Vytratilo se vzrušení a touha po něčem novém, neznámém. Zůstala jen lítost a vztek nad vlastní hloupostí a domýšlivostí. Pán Bůh jí to pokušení pořádně „osladil“, ale možná stál při ní, aby mu nepodlehla.
Ubrečená vběhla do umývárny před zrcadlo. Věra nesmí nic poznat. Snad se jí podaří pláč utišit a zamaskovat stopy na obličeji pudrem.
Kuchařka nevyzvídala. Odešla mazat chleby máslem.
Marie zasedla ke spícím mrňatům. Hlava jí brněla. Co teď řekne Elišce? Asi se jí svěří. Té jediné…. Bude se muset na trvalou objednat sama. Anebo si spolu udělají výlet a zajedou si k pořádnému kadeřníkovi do velkého města.
Po silnici, směrem k dolnímu konci vesnice, kráčí dvě postavy. Jedna vyšší, zádumčivá. Je zachumlaná ve flaušovém kabátu. Dnes se nerozhlíží po okolí-----. Nemá zájem potkat, ani vidět známé tváře z domků a velkých statků. Vedle ní poskakuje drobná dívenka. Z čepice zavázané u krku, naražené až do čela, vykukují čiperná očka. Každou chvíli vběhne do příkopu s navátým sněhem a vtiskne tam svou stopu. A pořád si něco brebentí.
Fouká ostrý severák. Už sice přestalo hustě sněžit, ale i tak se Marie těší domů. Snaží se skrýt před dcerkou špatnou náladu. Pomalu přecházejí most přes Bystřičku a kolem bílé louky se blíží k Polesí. V jednopatrovém činžáku bydlí několik rodin místních hajných.
Marie vystoupá po schodech ke zvonku u dveří.
„Doprčic, proč neotvírá?“ hudrá si a přiloží ucho ke klice.
Dívenka zatím dovádí ve sněhu a vůbec jí není dlouhá chvíle.
Ještě několikrát zazvoní. Potom poslední pokus---- silně zabouchá na dveře.
Ze spodního bytu vystrčí hlavu sousedka: „U Pavlíků nejsou doma. Byla tu policie a mladou paní odvezli k výslechu. Muž se jí nevrátil dva dny domů. Prý je namočený do nějakého průšvihu. Raději už běžte, ať se do něčeho nezapletete.“ Bez rozloučení zavřela okno a stáhla roletu.
Marie překvapeně civí do prázdna. To není možné, vždyť to byli tak milí lidé. Eliška, její nejvěrnější kamarádka, že by se spolčila se zločinci a všechno před ní tajila? Před očima jí vyvstal stříbrný pavouček a celá oslava jejich narozenin. To je dnes divný den. Plný zvratů a nepochopitelných událostí…….
Konečně přestala rozjímat, popadla dcerku a s rachotem zavřela železnou branku.
Doma, ještě oblečená v kabátě, rychle zatopila v kachlových kamnech. Koš plný dřeva měla připravený, nasekané třísky čekaly na podpálení novinového papíru. Na to si Karel zvlášť potrpěl. Než odešel ráno do práce, na topení muselo být připraveno.
Maruška už byla převlečená, poskakovala kolem a žadonila: „Maminko, můžu jít do sklepa vybírat brambory pro Ferdu? Slyšíš, jak ten náš čuník kvičí hlady?“
„To víš, že můžeš. Táta bude mít radost, že jsi mu nenechala žádnou práci,“zalichotila škádlivě dcerce.
„A rožni si, ať nespadneš na schodech.“
Potom vyšla na chodbu, rozepnula kabát a začala se také převlékat. Pomůže tomu diblíkovi, aby se, nedej bůh, ještě v té zimě nenachladila.
Den před svatým Mikulášem se přihnala od Slunečné pořádná metelice. Sníh zasypával vesničku celý den.
„To se andělům roztrhla peřina a nejde jim zašít,“ mudrovala babička Anežka, když jí pomáhala dcera s vnučkou prohazovat cestu kolem plotu. Maruška hned měla starost, jestli v tom sněhu Mikuláš nezabloudí.
„K hodným dětem si vždycky cestu najde a ty jsi snad nezlobila?“ napínala vnučku babička.
Navečer holčička netrpělivě nakukovala do oken a nedočkavě vyhlížela ke dveřím. A právě když pomáhala uklízet nádobí do kredence, ozvalo se bouchání. V okně od kuchyně se objevila černá hlava, bylo slyšet cinkání zvonku a hlasité hudrání. Maruška chytla pevně mámu za ruku. Celá se chvěla, srdíčko jí rychle tlouklo strachem. Za chvíli otevřel dveře táta.
„Maruško, teď jsem potkal Mikuláše a čerta. Obcházeli náš dům, určitě ti něco nechali za oknem v ložnici. Nějak dlouho tam postávali,“ pobízel dívenku k hledání nadílky .
Ta ani nedutala, pořád se tulila k mámě.
„Nebuď, Marjánko, strašpytel. Kdo se bojí, nesmí do lesa, ani do ložnice,“ zalaškoval a pošimral ji ve vlasech. Pak s ní po špičkách prošel tmavou místností a rozsvítil lampičku na nočním stolku.
„No vidíš, je tu sáček pro tebe i pro Mirka a Aničku. Zítra jim nadílku zaneseme.
„Ále, podívejme se, co tu dělá ta velká brambora?“ zbystřil vesele. To jsi asi trochu zlobila, když ti čert tady nechal takový dárek.“
„Tati, uvaříme ji Ferdovi, já už budu hodná.
„Dobře, věřím ti, ale jak si to pokazíš, tak si ji musíš sníst sama,“ naoko zpřísněl otec.
Dcerka se uklidnila. Začala si prohlížet a mlsat dobroty. Večer ale nemohla dlouho usnout. Převalovala se v peřinách, oči jí klouzaly k rozžhaveným „piliňákům“ , které rudým pruhem protínaly tmu v pokoji. Když máma konečně ulehla do postele, tiše se k ní přitulila do pelíšku a teprve potom usnula.
V prostorné kuchyni bylo rušno jako ve včelím úle. Hovor dospělých se mísil s pobíháním a brebentěním těch nejmladších. Vůni čerstvého másla a cukroví bylo cítit už v předsíni nevelkého strážního domku. Na kulatém stole byl rozprostřen ručně vyšívaný ubrus. Menší dečky zdobily i kredenc a poličky. Byla to chlouba domácí paní. Fanda ovládala bravurně různé ruční práce. Uměla nejen vyšívat, ale i plést, háčkovat a dokonce se mohla pochlubit i paličkovanou krajkou. Krátila si s nimi dlouhé chvíle ve službě na železničním hradle.
Právě dnes se u ní sešla celá rodina. Jen stařeček chyběl. Chudák--- už vůbec nevstával z lůžka.
Na svatého Mikuláše se scházeli od té doby, co přesídlili do pohraničí.
„Tak co, Marjánko, přišel k tobě na návštěvu čert?“ zeptal se potutelně Jenda.
„Ne strýcu, jen se podíval oknem a nechal mně tam bramboru.“
„Tak to jsi asi nezlobila, když si tě nevzal do pekla. A tu bramboru jsi dostala proto, že jsi je na podzim tomu železnému pomáhala vybírat.“
Holčička chvíli promýšlela strýčkova slova a pak, jakoby přišla na něco důležitého, vyhrkla: „Ale Mikuláš mně ještě přinesl plný pytlík cukroví. I Aničce a Mirkovi….“
„No vidíš, a u nás pro tebe zapomněl velkou punčochu. Máš v ní i fíky, ale ty prý je nemáš ráda.“
Dívenka se jen lehce usmála, zavrtěla hlavou a začala rozvazovat mašličku od dárku, který strýc položil před ní na stůl. Věděla, že ji rád škádlí a že dobře ví, že ona fíky miluje. Drobotina chvíli pojídala sladkosti, ale pak už netrpělivě pokukovala ke dveřím. Lákaly ji sněhové vločky a zahálející sáňky na dvorku.
„Jen se běžte trochu provětrat, ale ať vás nenapadne jít k potoku. Už jednou jste Marušku málem utopili,“ varovala Fanda přísným hlasem nevlastní dceru a syna.
Sotva se děti ztratily z dohledu, začala u stolu debata. Kdo a jak pomůže s vánoční výzdobou v kostele a u které dcery budou letos trávit Štědrý večer staří rodiče. Když si připili slivovičkou na pěkné svátky, stočil se hovor na událost, která právě hýbala celou vesnicí.
„Kdo by to do toho Pavlíka řekl,“ začal Karel. „Takový tichý, nenápadný chlap. Prý se scházeli v té opuštěné samotě u lesa. Pár jich bylo z Krahulčí a kdosi i z Berouna. Tajní je měli na mušce. Nečekaně je prý obklíčili, takže se nezmohli na žádný odpor. I ten dětřichovský policajt Budař jim pomáhal.“
Všichni zaujatě poslouchali Karlovo vyprávění. Jenda si nacpával papírovou dutinku tabákem. Přitom se škodolibě usmíval pichlavýma očima.
„Chlapi na pile vykládali,“pokračoval vzrušeně Karel, „že plánovali sabotáže a protistátní akce. A Pavlík tu skupinu vedl. Měl prý napojení na západ. Marie, ty jsi přece také říkala, že Eliška má rodinu v Rakousku?“ obrátil se s otázkou na svou ženu.
Ta jen rozpačitě přikývla. Neměla náladu vůbec odpovídat. V poslední době ji potkávaly samé trable a nepříjemné věci----- roztržky s manželem, zklamání s Jiřím a teď ještě zřejmě ztratí nejlepší přítelkyni.
„No tady je to pořád jak na Divokém západě. Já jsem v obchodě slyšela, že došlo i k přestřelce. Ale Pavlíková prý o ničem nevěděla,“ přidala se rozvážně Fanda. Nic jí nedokázali. Jenže ve vesnici nezůstane. Bude se stěhovat k matce do Prostějova.“
„Já si jí ani nedivím. Pavlík se z kriminálu hned tak nedostane,“ mudroval Karel.
„To máte těžký,“ vzal si konečně slovo Jenda. Komunisti totiž nesplnili to, co lidem slíbili. Berou jim půdu, všechno vyvlastňují a nutí lidi do družstva. Ať se pak nediví, že sabotují a brání se proti takovým praktikám.“
V místnosti houstlo napětí. Chystali se plamenné projevy a obhajoby. Té Karlové, který stranil režimu a té protichůdné, kterou zastával jeho švagr.
„A jak bys to, Jendo, udělal, abys uživil celý národ. To máme dřít jak zastara?“
Karlovo dětství bylo krušné. Chudá rodina s devíti dětmi na Slovácku. Otec mu zemřel, když mu bylo deset let. Jídla měli málo pro tolik hladových krků. Jedno slušné oblečení si bratři půjčovali podle toho, kdo ho zrovna nejvíc potřeboval. Když dospíval, měl štěstí. Dostal se k Baťovi do Zlína. Na páse byla pořádná dřina, člověka pustili na záchod jen o přestávce. Ale i tak to bylo v té bídě terno. Aspoň si vydělal peníze a mohl poslat mamince na živobytí. Potom přišla válka. Nucené práce v Německu, bombardování v Drážďanech----- brrr, zakázal si vzpomínat. Komunisti mu dali domek, práci, má ženu a dítě a dost peněz, aby je uživil.
To Jenda pochází z jiného soudku. V rodině zámožného řezníka ve velkém městě nebyla nikdy nouze o jídlo. A teď, když mohl po otci zdědit živnost a přijít si na pěkné peníze, komunisti všechno zestátnili. Sedlačení v pohraničí je pro něj, jak se lidově říká, z nouze ctnost. I tak bude mít co dělat, aby nepodlehl a nějak se zbavil družstevních naháněčů. Debata se zúžila postupně jen na mužskou část rodiny. Argumenty se na obou stranách střídaly a s přibývajícími štamprlemi nabývaly na ostrosti.
Ženské raději zkontrolovaly venku drobotinu a pak probíraly přípravu na vánoční svátky. Stařenka, která seděla na lavici u kamen se chystala k odchodu. Brněla jí hlava ze všech řečí. Té nové době příliš nerozuměla. Doma ji čekal muž, s kterým prožila úplně jiný život, než je ten dnešní.
„Tak Jendo,“ vložila se do chlapské pře Marie, „ domluvte ještě, kdy bude u nás zabíjačka. Pak už vyrazíme k domovu. Musím žehlit a mám nachytané těsto na vanilkové rohlíčky.“
Bylo dojednáno. Zabíjačka u mladých Havlíků bude koncem ledna. Chlapi to stvrdili poslední slivovičkou na cestu. A také obvyklý rčením: „Každý víme své.“
Na silnici nabídl Karel rámě Marii i stařence. Přidržoval je, aby neuklouzly a nebo nezapadly do závěje. Ve sněhových vločkách Marie vychladla. Něco se v ní zlomilo……
Večer se přitulila k mužovu tělu. Ucítila jeho svalnaté ruce. Pevně ji objaly. Mlčky ji začal vášnivě líbat. Najednou pochopila, že v Karlovi má oporu. Není sice tak uhlazený a galantní, nezahrnuje ji květnatými lichotkami, ale může se na něj spolehnout. Milovali se. Měla pocit, že se vrátily jejich šťastné chvíle…..
Potom jí pošeptal: „Miláčku, vím, že jste s Eliškou byly kamarádky a mrzí mě, co se jí stalo. Ale raději k nim už nechoď. Mám o tebe strach. Tajní je sledují, ještě by tě sebrali k výslechu.“
„Asi máš pravdu,“ přitakala. Pak si mechanicky sáhla na řetízek s pavoučkem, jakoby si chtěla v představách přivolat Eliščinu tvář. Byl na svém místě. Trochu zvlhlý po milování…
Marie stála před toaletním stolkem a prohlížela se v zrcadle. Upravila si sukni a stáhla do pasu pletenou, karmínově červenou halenku. Dostala ji od Františky k Vánocům. Byly to pěkné svátky. Pro ni ale s občasnou chmurnou vzpomínkou na bývalou přítelkyni. Maruška nadšeně zdobila stříbrnými hvězdičkami smrčky v kostele. Když přinesla Fanda s Jendou Ježíška v jesličkách, nemohla se od dřevěné postavičky odtrhnout.
„Maminko, maminečko, já chci také miminko,“ halekala, sotva seskočila ze saní, na kterých ji strýc přivezl domů. Ani nečekala, až uklidní a pořádně zastaví koně.
„Možná nám Pán Bůh brzy nějaké děťátko pošle. Musíš počkat, ty divoško,“ hledala rychle odpověď překvapená máma.
Tenkrát si uvědomila, že její dcerka už by nějakého sourozence potřebovala. Brzy začne chodit do školy a velký věkový rozdíl mezi dětmi není moc dobrý.
A jak ta její „trepetilka“ dokázala trpělivě vyhlížet zlaté prasátko….. Nakonec ji poslala s tátou poklidit živého Ferdu, aby mohla nachystat dárky pod stromeček. Celý večer pak poskakovala s novou aktovkou na zádech. A než se vydali na půlnoční, musela jí přečíst aspoň jednu pohádku z knížky, kterou také našla mezi svými dárky. Užívali si pohody celý vánoční čas…..
Eliščin byt nezůstal dlouho prázdný. Hned začátkem ledna se do něj nastěhoval další hajný s menší, boubelatou ženou a dvěma dětmi. Zima byla obzvlášť krutá------. Mrazy střídaly sněhové vánice, meluzína každou chvíli hvízdala a protahovala komíny. Karel ráno vstával o hodinu dřív a prohazoval cestu k silnici. Když později šla Marie s dcerkou do školky, dívenka juchala radostí.: „Maminko, dnes je ten sněhový tunel zase větší. Už přes něj nevidíme ani k babičce, ani k tetě Františce. A taky se nám někam ztratil plot.“
Odpoledne si pak ve sněhových valech hloubila lopatkou jeskyně a domečky.
Marie se odlepila od zrcadla a oblékla si teplý zimní kabát. Už se pevně rozhodla. Nač dál vzpomínat na to, co už je nenávratně pryč. Čeká ji změna a ona ji docela uvítala. Nejdříve ji nečekaná zpráva ředitele školy dost vykolejila. Podle nového školského zákona si prý musí nekvalifikované pracovnice začít doplňovat vzdělání. Jinak budou nahrazovány novými absolventkami, které dostanou umístěnku do pohraničí.
„Marie, máš měsíc na rozmyšlenou. Buď začneš od září studovat, nebo se budeš muset poohlédnout po novém zaměstnání. To víš, je to nařízení z ministerstva,“ dodal nekompromisně a rozhodil bezradně své dlouhé paže do stran.
Celou situaci probírala po večerech se svým mužem. Studovat při zaměstnání? Jezdit několikrát do měsíce do
Bezděky si vzpomněla na Zlín. Tam by určitě našla nějakou práci. Kolik tam bylo obchodů, restaurací a něco by se našlo i ve fabrice. Ale co Maruška----. Ta v tom drsném kraji jen kvetla. Od té doby, co se Dětřichova přistěhovali, nebyla nemocná. Kašel a problémy s dýcháním byly pryč. Nedá se nic dělat, zdraví dcery je pro ni nejdůležitější.
Koncem února přišel Karel domů se zajímavou zprávou.
„Mám pro tebe, mamuško, nabídku, šeptl jí do ucha a lehce se přitiskl rty. Když viděl, jak napjatě čeká, sedl si a začal: „Byl jsem se ptát v lágru na práci. Od dubna mě berou na stavbu nových ubikací. A také prý hledají kuchařky. Já myslím, že by to byla pro tebe docela výhra. Až se zaučíš, mohla bys časem dělat i v kanceláři. Odbornost na to máš. Co říkáš?“
Neříkala chvíli nic. Rozmýšlela. Ale nakonec proč ne? V rodinné škole bylo vaření jedním z hlavních předmětů. Bude s Karlem společně jezdit do práce, vyhne se studiu a jednou pro vždy snad zapudí myšlenky na vypečeného holiče. Škola by pro ni byla jen zbytečná ztráta času. Stejně by už raději měli pomýšlet na dalšího potomka. Znala mužovo tajné přání—zplodit syna.
„Teď jen aby mě přijali,“ brumlala si, když si odkládala kabát na věšák v místnosti před kanceláří velitele. Přitom zavadila o řetízek s pavoučkem, který zdobil novou halenku. Pevně jej stiskla prsty. Snad jí Eliščin talisman dnes pomůže…..
A pomohl. Pohledný důstojník ve středních letech ji přijal vlídně. Ani si neuvědomuje, jakým jménem se představil, co všechno se vyptával a na co všechno mu odpovídala. Celá hořela trémou a napětím.
Ale jeho poslední otázku dobře vnímala: „Kdy můžete nastoupit, paní Marie?“
„Až od září, mám smlouvu do konce června a o prázdninách budu doma s dcerkou. Pak nastupuje do školy.“
„Nevadí, počkáme na vás. A těšíme se na spolupráci.“
Při loučení stiskla s úsměvem nabízenou ruku. Netušila, že je to její budoucí nadřízený. Jen si všimla, že když se postavil, vypadal ve vojenské uniformě mužnější a vyšší, než když seděl naproti ní za psacím stolem.
Vyšla před budovu. Zastavila se na chodníku a rozhlížela se kolem. Všude samý les. Po silnici přijíždělo auto plné vojáků. Někteří jí mávali.
Cítila, že něco v jejím životě končí a něco nového začíná……