Kukaččí mládě

V ty dny, kdy jsem žila v tý stísněný garsonce, bylo psaní to jediný, co jsem shledávala jakž takž smysluplným. Protože jsem psala často (měla jsem dost času, když mě vyhodili z práce) a ze zoufalství. Protože to psaní tam bylo, už když jsem byla dítě. A nevím, jestli jsem si chtěla dokazovat, že se nic nezměnilo, že si pořád žiju stejně dobře jako předtím. Nebo jestli jsem se snažila o ty svoje „duchovní útěky“, jak tomu říkala máma.

Máma stejně měla vždycky ve všem pravdu. Měla pravdu, když mi říkala, ať si neberu Lukáše, že je to hajzl, kterej mě opustí s úsměvem a nebude platit alimenty – něco, co jsem si tehdy nedokázala připustit. Měla pravdu, když říkala, že jen zbytečně zahazuju svůj talent v krachující firmě, když můžu jít studovat na doktorku do Německa, najít si tam nějakýho Hanse a mít vystaráno do konce života.

Tehdy jsem ji nebrala vážně. Protože jsem byla mladá, rozechvělá, přelétavá, výbušná, chybující.

No a pak jsem si našla Lukáše. To byl takovej můj Hans s náušnicí v uchu a dítětem z předchozího manželství (na něj taky neplatil alimenty, ale to jsem se dozvěděla až potom). A zbláznila jsem se do něj takovou tou pošetilou láskou, která byla stejně nestálá jako celá moje povaha.

Paradoxně si nepamatuju datum naší svatby, zato datum rozvodu se mi vštípilo do lebky. To zpropadený manželství trvalo jenom čtyři roky, já si z něj odnesla jenom pár modřin a dvouletýho syna, Honzu.

Bydlíme teď spolu v tý garsonce, kterou mi koupila máma, v posledním pokusu pomoct mi začít novej život. Když ta firma konečně zkrachovala, ocitla jsem se najednou na ulici, bez vejšky, s dvouletým synem, jenom s pár tisícovkama mateřský a téměř bez vyhlídek.

Samozřejmě jsem si hledala práci už tehdy, ale nějak to nefungovalo. Tehdy šla většina mý mateřský hlavně na ty cigarety. Když to máma zjistila, přestala mi posílat peníze. A já si konečně našla práci – dosáhla tedy toho, čeho chtěla.

Začala jsem dělat sekretářku u nějakýho právníka. Moc nóbl pán, ženatej, pracovně vytíženej, do práce jezdil Audinou a jenom v nejlepším obleku.

Jmenoval se Ivo. Ale já mu říkala jenom šéfe (a později brouku, když jsem s ním začala spát).

Vyhodil mě o rok později, když mu jeho manželka začala vyhrožovat rozvodem. Napsala jsem si pohádku o Hansovi číslo dvě a zase se zapsala na pracák.

Možná jsem tehdy od života ani nic neočekávala. Možná jsem neměla žádnou odvahu se nějak protloukat, abych dosáhla aspoň něčeho. Možná jsem byla příliš líná na to, abych se dokázala nějak radikálně změnit. Ale byla jsem někdy jiná? Měla jsem vůbec nějakou jinou možnost?

Bar U Černý růže jsem znala dávno, i když jsem nikdy nechodila dovnitř. To až ve chvíli, kdy si na dveře pověsili ceduli s nápisem: „Přijmeme barmanku“. V alkoholu jsem se vyznala vždycky, táta ho měl doma plný skříně (protože chlapi v naší rodině byli vždycky jenom samí bídáci).

Bez delšího rozmyslu jsem zabouchala na vrata, a když mi přišel otevřít rozcuchanej kluk s kruhy pod očima, zeptala jsem se ho, jestli u něj můžu pracovat. Tak bezeslova sundal ceduli a zaved mě dovnitř.

V tý době už byly Honzovi čtyři a chodil do místní školky. Myslím, že se tam měl dobře, i když jsem se o to nikdy nějak moc nestarala, protože jsem nebyla takovej ten mateřskej typ. A myslím, že jsem si na něm dost vylejvala vztek kvůli Lukášovi, kterej pořád neplatil alimenty. A k soudu jsem se tahat nechtěla, protože je to moc zdlouhavý a moc bezvýsledný. Tak jsem na to kašlala a nechávala to tak, jak to bylo.

Z lenosti a neschopnosti, jak říkala máma.

No a v tom baru jsem se pak potkala s Mirkem. Byl to takovej ten nenápadnej obyčejnej chlap, od pohledu hodnej, čili ne můj typ. Objednal si martini a já se na něj ani nepodívala, když jsem mu podávala pití. Pak si objednal druhý a mně koupil taky jedno. Stihnul mě opít ještě než mi skončila pracovní doba, ale Sam (tak se jmenoval majitel baru) mě nechal jít a vzal obsluhování sám.

Musela jsem Mirkovi prozradit, kde bydlím, aby mě tam mohl dotáhnout (a přitom bych přísahala, že pil tolik, co já).

Druhej den tam byl zas, pozval mě na oběd. Nevím, proč jsem ho odmítla, ale asi jsem měla svoje tajný důvody. Pak další den přišel znova a znova mě pozval. Kývla jsem a šli jsme do restaurace, která byla kousek od místa, kde jsem bydlela.

Bylo to úplně jiné, než co jsem kdy zažila – i když myslím, že jsem se tam pěkně ztrapnila, když jsem mu začla vyprávět o Hansovi, kterej nikdy neexistoval, pak o Lukášovi a Ivovi, o mámě a tátovi a o Německu a studiu medicíny, o Honzovi a o tom, že ho ve školce mlátěj a já nemám sílu s tím něco dělat (nebo je mi to možná jedno) a o tom, že pořád píšu. To bylo tajný, protože jsem nikdy nikomu předtím o svým psaní neřekla. Nevím proč, možná jsem se za to svým způsobem styděla, možná jsem se bála, že by se to nikomu nelíbilo. Ale Mirkovi jsem to řekla. Možná proto, že to byl takovej opak všech těch chlapů, s kterejma jsem už v životě chodila. Možná proto, že se na mě díval těma svýma milýma očima, který mi minutu odminuty připadaly stále míň obyčejný, možná proto, že jsem potřebovala nějakou vrbu, s kterou bych chtěla mluvit.

Začali jsme spolu chodit o dva tejdny pozdějc. A vzali jsme se další rok, ve stejnej den, kdy jsem se poprvé seznámili (navzdory tomu si to datum stejně nemůžu zapamatovat, na tohle mi prostě mozek nestačí). Máma mi ho schválila a táta se přišel podívat taky – prej už se léčí, což je dobře.

Když jsem podruhé otěhotněla, postupně jsem přestala kouřit. V tý době jsem si uvědomila, jak moc mám Mirka ráda – protože jsem ho nikdy nemilovala, protože neměl náušnici v uchu, ani Audinu, ale stál na něm můj život – a pokusila jsem se o urovnání svýho života. Honza začal chodit do školy a nám se narodil druhej kluk – chtěla jsem ho pojmenovat taky Honza, ale to nešlo, tak se z něj nakonec stal Kuba. Práce v baru na mě počkala, protože jsme se se Samem skámošili, a já se jí nedokázala vzdát ani po druhým dítěti.

Někdy mě napadá, co by se stalo, kdybych šla studovat do Německa medicínu. Jsou to většinou ty noci, kdy sedim opřená o čelo postele, vedle mě spí Mirek, já svírám v rukou hrnek se studeným kafem a mám touhu dát si cigaretu. No a pak si říkám, že bych stejně skončila takhle. Dvě děti, pořádnej byt (protože tu garsonku už máma zase prodala jiný ztroskotaný duši), manžel, kterýho sice nemiluju, ale kterej je moc fajn, a trvalá ztracenost. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem spíš takový kukaččí mládě. I máma to koneckonců říkala. A co říká máma, to je vždycky pravda.

Ty noci končej vždycky stejně. Vyleju kafe do dřezu, zapnu počítač a jdu zase psát ty svý nesmysly, který stejně nedám nikomu přečíst. Protože to psaní tam bylo vždycky. A vždycky zůstane.