Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Voníš

12. 04. 2010

604

Autor

chacal

Voníš trávou v hlíně horských hřbetů,

voníš vůní tisíce vzácných květů,

voníš jako mžitky před očima,

voníš jak divoká touha sama,

jak slunečných dnů ospalá víla,

s hlavou lehkou, to tak bývá.

Voníš mácháním křídel mořských ptáků,

solí prosyceným vzduchem,

voníš řečí milenců tajných znaků,

ve mně víc s každým dechem.

Z té vůně rozbíjím se v bílé pěně

jak mořský příboj o útesy němě,

z bolesti všech světa lásek pletu sítě,

s oky, co na chvilku chytí mi Tě.

Jak rybář houpu se na vlnách,

moře bouří a já mám strach,

co když nechytíš se a já sám,

po nekonečné plavbě ztroskotám?!

Slepá a studená je osamělost moře.

Ta pramálo se ostýchá,

že do plachet Ti nedýchá,

že milosrdně neodkryje duše hoře,

co za obzorem uniká.

4 názory

tak jsem si přečetl láska je hluchá kobra. mám teď trochu chuť tohle smazat odsud do sudu. to je jako kompliment. pro Tebe. pocit stejně silnej, na papír se už ale dvakrát stejně nikdy hodit nepodaří. vařím humra. je červený od studu, cestou do kuchyně četl v chodbě tiše moje básně. teď nevím jestli zadržel dech protože bez vody dýchat neumí, nebo, aby se nesmál. ale pousmál se. a plakal, ikdyž jen jednu slzu. a teď už zase dýchá. ne, to bublá voda, ve které se vaří. promiňte. ale pořád se směje.