Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Co bylo v předešlé kapitole?
Všichni čtyři - naši dva manželé a oba mimozemšťané se chystali na cestu do minulosti. Rozloučili se s Anetiným otcem a vydali se do časů minulých...
Kapitola 5. Přepadení vesnice
"Martine, probuď se už konečně!" ozývá se mi v hlavě.
Otevírám pomalu oči. Hned je zase zavírám. Oslňuje mě nějaké světlo. Znovu pomalu zvedám víčka očí. Záře už není tak oslňující.
"To jsem rád, že už jsi se probral," potichu ke mně promlouvá Alexův hlas.
"Jak dlouho jsem spal? A kde vlastně jsme?"
Alex se znovu ozval:
"Přepískli jsme to, Martine! Stalo se to proto, že tady na Zemi nemáme zkušenosti s přemísťováním lidských těl v čase. Málem vás to oba zabilo. Aneta je na tom stejně jako ty, ale ještě spí. Byli jste šest dní v komatu. Vaše těla jsme vyléčili dost rychle, ale mozky jste měli v hrozném stavu. A to jsme ještě museli použít vaše těla, abychom byli schopni vyrobit vznášedlo s kompletním vybavením, abyste byli chráněni, než se vyléčíte. Protože jsme spěchali, udělali jsme jen funkční kopii létajícího talíře. Takového, jaké používáme zde na Zemi k výzkumu. Vznášedlo je kryto ochrannou magnetickou clonou a tak nás nikdo nejenže nenajde, ale ani neuvidí. Hned, jak jsme byli se vznášedlem hotovi, jsme vás uložili na lůžka tady na ošetřovně. Od té doby tady ležíte. Jsem rád, že už jsi se konečně probral. Už jsem se začínal nudit."
Během Alexova povídání jsem se probral úplně:
"Cítím se už docela fajn. Anetka ještě spí, říkáš? Víš kde jsme? A v jaké době?" vysypal jsem na něj všechny moje otázky najednou.
"Jó kamaráde, jsme v maléru! Pořád se nám nedařilo se spojit s našimi vědci. Když se nám to konečně povedlo, tak nám řekli, že jsme se přemístili nejen v čase, ale i do jiného - alternativního vesmíru. To se nepodařilo ani u nás. Všechno cestování časem je zastaveno, než přijdou na to, jakým způsobem jsme se přemístili my. Jsme na kontinentu podobnému střední Evropě podle vašeho kalendáře asi v letech 600 až 1000 vašeho letopočtu. Náš program se tím mění. Máme vše prozkoumat a pomáhat tu lidem ze všech svých sil, pokud tu tedy nějací jsou. To musíme zjistit my. Představ si to, my jsme tu první! To jen dráždí moji zvědavost! Už abychom začali s výzkumem!"
Tyhle Alexovy zprávy mě také dostaly do varu:
"Víš co? Já už se cítím zdravej. Co by nám to udělalo, kdybysme trochu zkoukli okolní krajinu? Anetu můžeme nechat ještě v klidu spát. Alespoň se pořádně vykurýruje. A až se probudí, může se k nám připojit. Říkáš, že jste vyrobili létající talíř? Tak ho nastartuj a ukaž mi co umí!"
Přítel mi pomohl sundat všechna hejblátka, na která jsem byl připojený. Slezl jsem z postele a oblékl si věci připravené na židli postavené u postele. Pak jsem vypnul svoje vědomí a nechal Alexe dělat co je potřeba. Zvědavě jsem sledoval, co Alex provádí.
Mimozemšťan se v mém těle posadil do velitelského křesla v pilotní kabině. Dal několik povelů robotovi ovládajícímu vznášedlo. Stříbrný disk se pomalu vznesl ze země a pomalu zakroužil nad místem, kde ještě před chvílí stál. Kroužil ve spirále, která se stále více rozevírala. Na obrazovkách monitorů sledujeme krajinu pod námi a pátráme po nějakých známkách lidského osídlení. Musím říci, že kraj pod námi je nádherný. Staleté rozkošatělé stromy všech možných druhů rostou na úbočích kopců. Mezi nimi prosvítají zelené koberce luk v údolích. Ze břehů potoků, říček, malých vodopádů i jezírek visí do vody dlouhé větve vrb, olší i bříz. Z lesů se ozývá řev dravých šelem. Reproduktory přenáší velice dobře zvuky krajiny pod námi zachycené mikrofony zabudovanými na vnějším plášti vznášedla.
Nejsme moc vysoko nad zemí. Letíme výšce asi dvěstě metrů nad nízkou pahorkatinou pokrytou lukami místy přerušovanými lesíky. Líbila se nám její lidskými zásahy neporušená divoká krása. Je časné dopoledne. Hodiny ukazují půl deváté. Času na průzkum máme tedy habaděj. Najedné z obrazovek, zobrazujících území po naší pravé straně, jsem zahlédl hustý sloup černého kouře stoupající k obloze.
"Alexi, podívej se na tohle!" upozornil jsem jej vzrušeným hlasem a ukázal na obrazovku jednoho z monitorů, na které je velice dobře viditelný k obloze stoupající černý dým.
Přítel dal povel biotovi a létající talíř zamířil přímo k místu, které vzbudilo náš zájem. Současně začal klesat níže. Letíme těsně nad vrcholky stromů a bedlivě sledujem krajinu pod námi. Za hřbetem nejbližšího kopce se vynořila malá vesnice. Několik chatrčí seskupených kolem velkého ohniště. Spatřili jsme ohromný zmatek. Do různých stran vybíhají muži, ženy i děti. Je vidět, jak je pronásledují strašlivě zarostlí divoši. Polovina chatrčí ve vsi hořela vysokým plamenem.
"Ti divoši přepadli starousedlíky a snaží se je vyvraždit!" zařval jsem.
"Musíme je zachránit!" dodal jsem již tišeji.
"Já nevím, Martine. Neměli bychom se do jejich rozepří vměšovat."
"Hele, Alexi! My tady nejsme přece jen kvůli průzkumu. Jsme tu také proto, abychom těmto lidem pomáhali a učili je lépe žít, ne? Jak je chceš studovat, když se k nim nedostaneš blíž? Když jim pomůžeme, vezmou nás mezi sebe a dozvíme se o nich všechno co budeme potřebovat.
Podíval se pozorně na mne, pokýval hlavou a pak poznamenal:
"Snad máš pravdu. Přistaneme."
Dal příkazy robotovi pilotujícímu vznášedlo. Stříbrný disk se pomalu snesl na prostranství uprostřed vesnice. Neviditelná magnetická clona, obklopující létající talíř, se začala rozšiřovat a zanedlouho obklíčila celou vesnici i s nejbližším okolím. Neprodyšně ji uzavřela.
Agresoři byli úplně ochromeni, když se před nimi objevil veliký stříbrný disk. Jeho nákladový prostor se otevřel a z něj vystoupilo dvacet androidů ve stříbrných uniformách. Jsou vyzbrojeni laserovými pistolemi a za opasky jim visí velké množství pout. Roboti se rozeběhli po vesnici a začali chytat vousaté divochy. Laserové pistole nejsou určeny jen k zabíjení. Po přepnutí páčky jsou schopny útočníka pouze ochromit. Za deset minut již všichni vetřelci stojí v ředě před diskem. Hlídá je šest androidů.
Zbylí bioti procházejí vesnicí i jejím nejbližším okolím. Začali shromažďovat domorodce, kteří přežili nájezd divochů. Brzy již všichni stáli u vchodu do vznášedla. Poblíž vstupu do něj začali jiní androidé stavět prostorné stany. Nejdříve v jednom z nich zařizují ošetřovnu.
Na vesničanech je vidět, že jsou velice vystrašení. Ani se jim nedivím. Nejdříve je napadnou divoši a teď se tu objeví lidé oblečení do stříbrných oděvů a shromažďují je uprostřed vesnice. Co si o tom mají myslet? Domorodci se k sobě tisknou a s hrůzou očekávají co se bude dít. Matky drží malé děti v náručí. Jsou obklopené většími plačícími dětmi. Snaží se je uklidnit, ale moc se jim to nedaří. Když se však chvíli nic neděje, začínají se samy od sebe uklidňovat.
Alex se ozval:
"Jdeme vzbudit Anetu. Rea se mě ptá, co se tu venku děje. Co ty na to?"
"Jen ji vzbuď. Nemusí pořád vyspávat," zasmál jsem se.
Přítel své družce v rychlosti povyprávěl, co se v poslední době stalo. Potom se otočil na mne a poznamenal:
"My dva půjdeme zatím začneme vyjednávat s domorodci. Budeme mít potíže s domluvou. Zkusíme to s telepatií. Třeba najdeme alespoň jednoho z nich natolik duševně vyvinutého, aby jsme se s ním dokázali dohovořit aspoň o základních věcech. Snad se mi to povede. Jinak nevím co bychom dělali."
Pomalu jsme se začali přibližovat k vesničanům. Alex mě ještě upozornil:
"Martine, asi tě budou považovat za boha. Mě nevidí, tak všechna pozornost bude upřená na tebe. Tak se podle toho chovej, ať si neuděláme ostudu."
Pomalu jsem došel až k nim. Stáli shromáždění u stanů postavených pro ně androidy. Alex se s nimi začal telepaticky domlouvat. Považoval to sice za marnost, ale přece jen to zkusil. Neviděli jsme však žádnou odezvu. Můj přítel z toho byl velice nešťastný:
"Jak se s nim domluvíme?"
Pokýval hlavou:
"Už vidim, že to bude fakt těžký!"
Jeho smutek však netrval dlouho. V houfu vesničanů se to najednou zavlnilo. Vystoupila z něj drobná dívenka asi tak čtrnáctiletá a přiblížila se ke mně. Dívám se jí upřeně do očí. Žádný strach v nich nevidím. Jenom obrovskou zvědavost. Ke svému velkému překvapení jsem ji telepaticky uslyšel. Dokonce jsem jí i rozuměl. Alex také. Málem vyskočil z mého těla jakou měl radost. Hned také prohlásil:
"Teda řeknu ti, že mám obrovskou radost z tohohle děvčátka. Teď už to půjde jako na drátkách. Jenom jí pořádně musíme vysvětlit proč jsme tady. Ty jsi pozemšťan, tak se jí to pokus vysvětlit ty. Snad tě líp pochopí. Řekni jí co sám uznáš za vhodné. Hlavně aby pochopila, že jim nechceme ublížit. Když to pak řekne svým lidem, tak nám začnou věřit a my to budeme mít jednodušší."
Dívenka byla velice čiperná a inteligentní. Kde se tu mezi těmi primitivními lidmi vzala, ví sám pánbůh. Snad výjimka opravdu potvrzuje pravidlo. Okamžitě pochopila, co jí chceme říci. Ze začátku jsem neměl vůbec tušení, co jí řeknu. Sama mě k tomu přivedla, když se mě zeptala, jestli jsem bůh. Chvíli jsem přemýšlel, co jí na to mám odpovědět. Došlo mi, že teď by pravdu stejně nepochopila. Možná později, až se od nás naučí více.
Tak jsem jí přisvědčil. Řekl jsem jí, že je nás víc a že jsme přiletěli z nebe. Děvče se na mne chápavě usmálo a zeptalo se mě, jestli jsem bůh Slunce. Došlo mi, že asi uctívají Slunce jako svého boha a tak jsem jí řekl, že ano. Dívka se okamžitě otočila ke svým lidem a vše jim přeložila. Uviděl jsem v očích vesničanů úctu, strach zmizel. Naopak zajatí divoši, když se dověděli o co jde, dostali ještě větší strach. Řekl jsem dívence, aby všechny upozornila, že zranění mají jít do ošetřovatelského stanu (ukázal jsem jí nejkrajnější ze stanů), že jim zdravotní personál ošetří rány. Děvče vše poctivě přeložilo.
Aneta vyšla ze vznášedla a pomalu se ke mně přibližovala. Vesničané na ni překvapeně zírali. Měla oblečené bílé rozevláté šaty. Vypadala v nich nádherně. Jako opravdová bohyně. Stručně jsem našim oběma ženám (telepaticky) popsal všechno, co se zatím odehráno mezi námi a domorodci. Rozhodly se jít do ošetřovny pomoci s raněnými. Vzaly si s sebou čtyři androidy jako pomocníky. Slavu, tak se jmenuje naše nová tlumočnice, jsem poslal s nimi.
Aneta dostala od Rey rady jak má léčit povrchová zranění. Stačilo se jich dotknout, soustředit se a provést přeměnu nemocných tkání ve zdravé. Fungovalo to stejně jak při vytváření nových věcí, jen se to týkalo raněných lidí. Na rozsáhlejší rány bylo nutno použít jiskření tělesného elektrického náboje, který pomocí konečků prstů byla Aneta schopna vyzařovat. Byla to další ze znalostí, které nám naši přátelé předali.
Rea si vzala na starost těžce raněné. Opustila Anetino tělo a postupně vstupovala do jejich těl a nastartovávala regeneraci jejich tělesných buněk. Jejich zranění se sice pomalu, ale nezadržitelně začala hojit. Během dvou hodin byli všichni ranění ošetřeni. Slava za pomoci androidů obvázala všechny potřebné.
My dva, Alex a já, jsme zatím prohledávali chatrče a jejich okolí. Nikoho jsme nenašli. Rozhodli jsme se vrátit zpátky. Najednou k nám přiběhl malý asi osmiletý chlapec a zavedl nás do malé chatrče za vsí. Ukázal nám čtvercovou kamennou desku umístěnou v její podlaze a napodoboval její zvedání. Popadl jsem ji a odsunul stranou. Užasl jsem. V jámě pod deskou jsme našli napůl šíleného chlapce a děvče. Oba dva, asi třináctiletá dívka a čtrnáctiletý chlapec, byli velice vyděšení. Přivedl jsem je k vesničanům. Alex zatím telepaticky přivolal Anetu s Reou. Nezapomněl ani na Slavu. Potřebovali jsme ji na tlumočení.
Po chvilce k nám ženy dorazily. Zeptal jsem se Slavy, kteří vesničané jsou jejich příbuzní. Naše tlumočnice přivolala asi třicetiletou ženu. Je prý sestra jejich zemřelé matky a stará se o ně. Děti prý přišly o rodiče při minulém přepadení hordou divochů. Viděly smrt svých rodičů a z prožité hrůzy zešílely. Byla to právě jejich teta, která je před nájezdníky schovala do sklípku užívaného jako spíž. Alex s Reou se začali domlouvat o tom, že by se mohli pokusit je oba vyléčit. Domorodci o tom neměli tušení. Oba mimozemšťané se domlouvali takovým způsobem,že ani Slava o tom nevěděla. Dívka znala zatím jen Anetu a mne.
Naši přátelé se zatím dohodli, že je zkusí léčit stejným způsobem, jako léčili nás dva. Vstoupí do těl obou dětí a pokusí se o to. My máme zatím před vesničany předvádět, že je léčíme my sami. Obyvatelé vsi nesmí ani tušit, že mimo nás je tu ještě někdo jiný. Já s Anetou jsme měli nemocného chlapce s dívkou odvést na ošetřovnu a uložit na lůžka s samostatném oddělení. Potom jsme se měli postarat o vesničany a o divochy.
Sotva jsme se postarali o obě děti, vzali jsme s sebou Slavu a odešli jsme k místu, kde byli shromážděni zajatí nájezdníci hlídaní androidy. Byli jsme rozhodnuti propustit je mimo hranice vesnice. Pronesl jsem k nim řeč, Slava jim překládala. Vzkázal jsem po nich jejich náčelníkovi, že musí okamžitě opustit tento kraj, jinak je stihne trest "Slunečních bohů". Bioti je odvedli za magnetickou clonu a tam všechny propustili. Všechno tu však museli nechat. Museli jsme se smát, když jsme viděli jak rychle upalují z našeho dosahu.
Písmák