Reklama

Reklama

            Reklama vznikla, a je tomu jistě velice dávno, ještě dříve než existovala jakákoliv média. Nejspíš nebyla televize, rádio, s největší pravděpodobností ani noviny. Jde ovšem o to, co za reklamu považujeme. V dávných časech, když měl člověk živnost a vlastnil například kovárnu, visela mu nad dílnou cedule, která upozorňovala na fakt, že zde je kovářství. A tuto informaci bylo třeba doručit co největšímu množství potenciálních zákazníků. Tenkrát se tomu jistě neříkalo reklama, ale ve své podstatě to byly veškeré plakáty, mezi lidmi předávaná doporučení, a podobně. Ale co bylo důležité – reklama plnila svůj účel.

            Dnes je tomu jinak. Většina reklam (mluvím teď konkrétně o těch televizních) je zcela nesmyslných, často využívají psychiky diváka a snaží se ho skrytými podněty nalákat ke koupi výrobku. Příkladem by mohla sloužit reklama na jeden nejmenovaný čisticí prostředek. Přípravek nastříkáme na znečištěný povrch a setřeme. Špína zázračně zmizí. Na tom by nebylo nic až tak divného, ovšem špína zmizí i tam, kam jsme přípravek nenastříkali, pouze jsme ono místo setřeli. Nakonec nesmí chybět šťastný obličej ženy s jakýmsi uklízečským šátkem na hlavě, která říká něco ve smyslu, že je šťastná a už nikdy si nekoupí nic jiného. Právě takovouto reklamu bych považoval za scestnou a nic neříkající.

            Reklamy se někdy snaží být zábavné, jindy zase kladou důraz na štěstí diváka. Pamatuji se na reklamu na jistý nápoj, kde si tímto nápojem muž polil tvář a následně se holil – další v pořadí byl záběr, kde muž měl celý obličej oblepený náplastmi a komentoval to slovy: „Jedině náš „nápoj“ Tě oholí takhle!“ Podobným reklamám se pouze zasměji, ale nemohu tvrdit, že bych si výrobky, na které poukazují, koupil. Jiné reklamy promítají divákovi jakousi šťastnou rodinu; muže, jeho manželku, syna s dcerou, a velkého psa, nejlépe zlatého retrívra. Reklama pak velice často bývá nasměrována například tím způsobem, že celá tato rodinka se nasouká do rodinného náklaďáku do 3,5 tuny a šťastně jedou na výlet. Tomuto je třeba nevěnovat pozornost, pokud mám o výrobek zájem, musím zvážit fakta, ne pocity. Nebudu si přece kvůli výrobku pořizovat rodinu.

            Původním záměrem reklamy bylo tedy zájemce informovat. Ale jak vyplývá z předchozích odstavců, dnes je záměrem spíše oklamat a hlavně vydělat co nejvíce peněz. Z reklamy se dávno stal bussiness jako takový.

            Mě osobně reklamy vůbec nezajímají a myslím si, že nikdo jim nemůže uvěřit, potom si ale musím položit otázku, proč se stále nové vytvářejí a nepřestávají se vysílat. Jsou snad lidé natolik hloupí, aby těm snůškám nesmyslů věřili? A ještě za ně utráceli své peníze? Neznám nikoho takového, ale nejspíš takoví lidé existují. Naštěstí jich musí zákonitě ubývat, protože když si výrobek zakoupí a zjistí, že to není takový superlativ jako v reklamě, jsou z omylu vyvedeni. S tímto však prodejci také počítají. Nesmyslnost reklam dovedou k vrcholu, aby jim uvěřilo co nejvíce lidí, a bohatě jim stačí, když si každý z nich koupí výrobek jednou. Následně vytvoří buď další reklamu a pozmění název výrobku, nebo jako správná konzumní společnost zavrhnou ten starý a vyrobí nový.

            Za tímto účelem vznikla také tzv. reklama cílená, pro kterou je ideálním prostředím k šíření internet. Pokud si myslíte, že vaše osobní údaje jsou v bezpečí, jste naivní. Spousta internetových společností monitoruje váš pohyb po stránkách a když se zaregistrujete na serveru nádobí.x , začnou Vám chodit reklamy ze serveru myčky.x . Z monitoringu Vašeho pohybu lze snadno zjistit, jaké jsou Vaše zájmy, a následně Vám vnucovat relevantní zboží.  Reklama je tedy „ušita na míru“ právě pro Vás a jako taková je mnohem důvěryhodnější a úspěšnější.

            Lidé však už začínají proti těmto trikům být imunní. Jako nejhorší se jeví reklama televizní, kde její úspěšnost je mnohem nižší, než u internetové. S tím úzce souvisí i podstata televize. Předem určený, neměnný program, výplach mozku diváka. Internet je naproti tomu mnohem různorodější, jelikož uživatel si najde přesně to, co chce nebo potřebuje. Jakousi záchranou by pro televizi mělo být digitální vysílání a s tím související nárůst počtu možných vysílaných kanálů do astronomických výšin. Ale ani milion programů nedokáže nahradit svobodu uživatele internetu, který si dělá, co se mu zachce. Právě z tohoto důvodu jsem názoru, že dříve nebo později televize zanikne. Pokud se samozřejmě do té doby nezmění v interaktivní médium, jaké známe ze scifi filmů, kde si divák volí, co chce a nechce vidět, co chce přeskočit… To už ale nápadně připomíná internetové televize, které víceméně na tomto principu dávno fungují. Tedy internet opět vítězí.

            A vítězí také v oblasti výše zmiňovaných reklam. Potřebujete vyměnit pneumatiky na autě? Žádný problém, napište do vyhledávače pneuservis a stiskněte enter. A světe div se, mám informaci, kterou jsem potřeboval. Reklamu nepotřebuji. A ty, které na internetu jsou, beztak 95% uživatelů nezajímají. Sice cílené reklamy jsou už o stupeň dokonalejší, stále však mají problém se svým vlastním prostředím. Uživatel si na internetu může hravě najít například lepší výrobek z dané oblasti, názor jiných lidí na zboží v reklamě, a spoustu dalších věcí. Tohle je právě ta svoboda internetu, o které mluvím, nikoliv televizní monopol, kde platí „kdo má peníze, ten má reklamu, tím má i zákazníky a zase má peníze“ .

            Na závěr bych snad už jen řekl svůj názor, a sice že většina reklam nestojí za pozornost a jejich zlatý věk je dávno pryč, stejně jako televize. Nastoupil nový věk, ve kterém hraje hlavní roli divák, nikoliv režisér.