Láska žádá vše - 4. část

Poslední a závěrečný díl fantasy vyprávění.

Po stopách vraha – střet s Xerem Železnou paží – část I.

    V hostinci bylo naprosté ticho. Půlnoc odbila už před několika hodinami a celý Javorov spal hlubokým spánkem. Noc Toruse trápila, i když na sobě nedával své rozmrzelé myšlenky znát, uvědomoval si, že se jim krátí čas. Do svítání nezbývá příliš dlouhá doba.

 Krčmář v místní nálevně nebyl zrovna ochotný člověk. Drahnou chvíli mu trvalo, než jim vůbec otevřel vrata do dvora. Poté je dlouho zdržoval ve dveřích, nejdříve, že prý nemá volný pokoj pak zase, že už je pozdě a nechce spící hosty probudit. Nakonec se jim ho přeci jen podařilo přemluvit, ale od první chvíle, co je spatřil, vypadal značně nervózně. Pravda, kdo by nebyl nervózní před čtyřmi ozbrojenci, z nichž navíc jeden měří přes dva metry a o rameno si opírá něco, čím by mohl porazit i statného vola.

 Nebude snadné zjistit, jestli se Xer ještě skrývá v Javorově. Pokud ano, musí předpokládat, že má ve vesnici informátory, kteří by mu o případných potížích řekli. Musí jednat obezřetně, přemýšlel Torus při tichém přesunu potemnělou krčmou do pokoje, k nimž jim dal majitel klíč. Před tím dobrodruhům ještě popsal cestu do prvního poschodí, ale pak se vypařil neznámo kam.

 „Potichu,“ otočil se Torus na Jahuda, který se nemotorně kolébal úzkou chodbou a pod jehož medvědími botami skřípavě vrzala dřevěná prkna podlahy. Na tváři se mu pak objevil úsměv, protože si vzpomněl, jak tohoto obra potkal. Tehdy s Emanuelem trávili první společnou noc pod hvězdami nedaleko za Velkým Barvorovem, odkud se společně vypravili na cestu do Taru. Jahud se tenkrát přivalil k ohništi uprostřed noci a nabízel jim své drahocenné kameny z vaku za nějaké jídlo. To, že jeho cenné kameny byly jen obyčejné šutry, jimž kroll přikládal čarovnou moc duchů, mohl jen těžko dvěma přísedícím vysvětlovat a vlastně se o to ani nesnažil. Bylo to sotva před týdnem, ale Torus měl pocit, že je to mnohem déle.

 Emanuel se zastavil před pokojem, jež jim byl přidělen a vytáhl klíče. Už, už se chystal otevřít dveře, když v tom se ozvala silná dřevěná rána. Karula vykřikla a skácela se k zemi. Ze dveří pokoje, který minuli, vyběhl nějaký muž a vrhl se ke schodišti. Karula se držela za rozbitý nos, z něhož se jí řinula krev. Dveře jí praštily tak prudce, že měla před očima hvězdičky.

 „Had! Ten chlap měl hada na krku!“ zaječela.

 „To je on!“ vykřikl Torus, přičemž tasil svůj meč a se slovy: „Za ním!“ vyběhl chodbou.

 Xer zrovna zdolával druhou řadu schodů, když se po nich pustili i Jahud, Emanuel a Torus. Bylo tam ovšem velké šero a zdroj světla žádný. V jednom momentu Torus před sebou matně viděl obrys Emanuela a v druhém tam najednou nebyl! Uslyšel jen zaklení a silné nárazy na dřevo, jako kdyby se před ním někdo kutálel. Teprve dole pod schody, kde slabě svítila lampička na stěně, spatřil pokrouceného Emanuela, jež klel a ztěžka se zvedal na všechny čtyři. Xera už neviděl, ani Jahuda.

 „Nesmí nám utéct!“ zaječel Torus, když míjel Emanuela a jeho rychlé kroky ho vyvedly až k zadnímu vchodu, který vedl do dvora z druhé strany. Venku lilo jako z konve. Torusovi trvalo jen dvě vteřiny, než se zorientoval. Vysoký muž v černém stál u koně, na kterého se snažil vyskočit, ale děsivý ryk Jahuda, který se jako nezadržitelný kolos řítil přímo na něj, donutil Xera, aby své snažení vzdal. Rozběhnutý kroll zvedl svůj obrovský kyj nad hlavu v úmyslu tvrdě udeřit. Muž u koně však udělal něco naprosto neočekávaného. Znenadání prudce pozvedl před sebe levou paži zatnutou v pěst a vzápětí ho zalilo sytě zelené světlo, které Toruse takřka oslepilo. Uslyšel silnou ránu, jako kdyby jim nad hlavou udeřil blesk a následný výkřik krolla.

 Magie! Došlo Torusovi. Ten hajzl!

 Viděl, jak Jahud zahazuje svou zbraň a s jekem prchá pryč. Z jeho těla se za ním v běhu kouřilo jako z komínu. Toruse najednou popadl hrozný vztek, ale nebylo to poprvé, kdy stál v boji a nedovolil si, aby ho ovládl. Mírně shrben se rozběhl přímo proti svému nepříteli, meč držel těsně při zemi tak, jak ho to učili před lety. Xer pátral rukou u pasu po meči. Chtěl tasit. Torusův meč dopadl. Ozvalo se kovové zařinčení. Vrah měl co dělat, aby neupadl pod silnou ránou k zemi, ale udržel se. Nyní oba muži stanuli proti sobě. Xer neměl v očích krutost, nebyl v nich ani hněv, byla v nich jen vyrovnanost a chladná rozvaha profesionála. Udeřil. Torus měl co dělat, aby jeho ránu vykryl. Ani se nenadál a přišly další dvě rány. Jedna přišla zboku, mířila na žebra, druhá na levé rameno, ze shora. Torus je odrážel jen s tím největším úsilím. Uvědomil si, že stojí proti nepříteli, kterého nemůže porazit. Xer byl příliš rychlý, příliš dobrý. Profesionální zabiják.

 V tom Torus pocítil, jak mu chladný kov protrhl kožené brnění a zajel hluboko do masa. Znovu máchl mečem a pokusil se protivníka zasáhnout do hlavy. Xer mrštně uhnul a zasadil Torusovi další bolestivou ránu do ruky. Vystříkla krev. Kůň poděšeně zaržál.

 „Pozor!“ Uslyšel Emanuelův výkřik a instinktivně uhnul stranou. Těsně kolem proletěla vržená dýka, ale minula svůj cíl a cinknutím odskočila stranou od kamenné zdi. Zkrvácený Torus zarputile zápasil dál, cítil, že i jeho několik ran zasáhlo nepřítele, ale nezdálo se, že nějak vážněji. Meče řinčely. Cítil, že mu ubývají síly. Kov zazvonil a Torus pocítil, jak mu zajíždí nepřítelova zbraň hluboko do těla. Bolest! S rozpáraným břichem klesl na kolena do bláta a slámy. Meč mu téměř vypadl z ruky. Rozkročené nohy vraha prozrazovaly, že se mu chystá zasadit smrtící ránu. Nemohl s tím nic dělat. Ještě však neměl zemřít. Dvůr totiž opět zalilo zářivé světlo, Xer zaječel a byl odhozen dozadu bělomodrým zábleskem. Torus se ohlédl za sebe. Karula! Ta malá potvora! Je čarodějkou! Došlo mu.

 Chtěl zařvat na své druhy, aby Xera nezabíjeli. Potřebují ho živého, ale neměl na to sílu. Na to proletěl svazek zelené záře těsně kolem Emanuela, který se snažil najít dostatek místa, aby mohl vrhnout další ostří. Torus pochopil, že čarovný útok tentokrát vedl Xer, jeho blesky zasáhly dívku stojící v otevřených dveřích krčmy. Karula zaječela a upadla k zemi. Emanuel konečně hodil druhou dýku. Zasáhl! Ostří Xerovi rozpáralo kůži i maso na prvé straně krku. Sprška krve, která z rány vystříkla, prozradila Torusovi, že byl poraněn na tepně. Sotva si vrah vrávoravě ránu sevřel dlaní, Torus z posledních sil vyskočil na nohy a ťal vší silou, která mu zbývala. Xer bolestně zařval, ale na zem nepadl. Jestli Torus vykřiknul, to už se nikdy nedozvěděl, protože měl najednou před očima naprostou tmu. Poslední myšlenka, která mu probleskla hlavou, když se kácel k zemi, byla, že už to nebude bolet, až ho Xer bude na zemi dorážet. Jediná příjemná myšlenka v téhle zatraceně krušné noci.


Po stopách vraha – střet s Xerem Železnou paží – část II.

    Sotva Jahud znovu popadl svůj kyj, který odhodil v úleku a bolesti k zemi, spatřil jak Torus padl ve spršce krve k zemi. Xer i přes svá četná zranění stále zůstával stát. Už se vůbec netvářil tak sebejistě, v jeho očích kroll viděl, že už tuší co musí přijít. Jahud, nedbaje na popálení, které mu způsobil čarovný Xerův prsten, rozběhl se s novým odhodláním proti nepříteli. Hněval se. Kyj udeřil. Ozvalo se křupnutí a Xer tlumeně zaskučel. Ránu nedokázal svým mečem vykrýt. Emanuel udiveně sledoval, že se Xer ještě stále drží na nohou a ve chvíli, kdy se Jahud připravoval k další ráně, stačil ještě vykřiknout: „Nezabíjej ho!“

 Xer už neměl sílu zvednout svůj těžký meč. Krollův kyj zasáhl jeho hlavu a tělo se bezvládně sesunulo k zemi. Tak zahynul Xer, krutý mordýř a nelítostný vrah. Emanuel doběhnul k Torusovi a otočil ho tváří k nebi. Bledý v obličeji, celý od krve. Měl dojem, že válečník snad ještě mírně pohnul víčky. Tělo posekané, břicho rozpárané. Pokusil se zadržet krvácení těch ran, které nejvíce krvácely. Bylo jich tolik! Rychle vytáhl ze své torny drahocennost, kterou si koupil na cestu ještě ve Velkém Barvorou. Skleněný flakónek s rudou tekutinou. Čarovný lék alchymistů. Odšpuntoval zátku a pokusil se nalít nápoj do Torusova hrdla v naději, že ji muž přijme. Bylo to však marné. Už bylo pozdě, Torus vydechl naposledy.

 „Doprdele!“ zaklel klečící Emanuel zdrceně, „kurva práce! Zasranej parchant!“ soptil vzteky na adresu mordýře.

 „Emanueli,“ ozval se najednou hluboký hlas Jahuda ode dveří krčmy.

 „Karula, ona se nehýbe,“ zahučel Jahud, shlížeje na dívčino tělo.

 Emanuel si sčísl rukou mokré vlasy na stranu, protože mu lezly do očí a položil Toruse zpátky do bláta. Teď už mu nemohl nijak pomoci. Ztěžka se zvedl a spěšně doběhl k Jahudovi.

 Pohled na dívku byl tak otřesný, že se mu téměř roztřásla brada hrůzou. Silné kouzlo jí muselo zasáhnout přímo do obličeje. Xer do něj musel dát vše, co mu v čarovném předmětu zbývalo. Karulina tvář se totiž takřka proměnila v jeden velký škvarek černého masa. Rezavé vlasy zpola shořely a ve zdeformovaném obličeji nebylo poznat, že dříve patřil drobné čarodějce. Tohle nemohla přežít. Její tělo leželo nepřirozeně pokroucené ve dveřích a nebylo v něm už žádné stopy po životě. Mlčky na ni hleděli neschopni slova. Jahud si všiml, že se Emanuelovi pomalu zalily oči slzami, ale i kdyby ho na to upozornil, nepochybně by to Emanuel popřel a svedl na déšť.

 Teprve teď si uvědomili, že nejen z domu, ale i z různých stran vesnice se začínají ozývat lidské hlasy. Jejich souboj probudil Javorov. Emanuelovi ještě chvíli trvalo, než dokázal odtrhnout pohled od Karuly, ale nakonec doběhli s Jahudem zpátky ke Xerovi. Jeho tělo hodili na koně a urychleně zvíře vyvedli hlavními vraty ze dvora. Déšť do nich neúnavně bušil, zatímco jejich boty rytmicky čvachtaly v mokré trávě. Prchali pryč z Javorova, pryč do bezpečí, do temnoty lesa. Pryč od davu mužů s pochodněmi a vidlemi, davu který se mezi tím nashromáždil u hostince, kde přišli o život dva jejich druzi. Dva jejich přátelé. Trpkou pravdu o tom, že je Xer už mrtev, zjistili až poté.


Co následovalo v Taru

    Vilém Bejt seděl ve své pracovně a v rukou držel dopis zapečetěný do obálky, který mu přinesla služebná Sára. Výjimečně měla svou nevymáchanou pusu zavřenou a v očích měla zvláštní výraz. Když zjistil, kdo tento dopis napsal, drahnou chvíli ho jen tak svíral v roztřesených rukou, které se snažil marně ovládnout. Hleděl na něj s nelibostí, bál se ho totiž otevřít, ale nakonec se přeci jen odhodlal. Nožíkem rozřízl horní stranu obálky a vytáhl z ní žlutý na dvakrát přehnutý papír. Poznal v černém inkoustu její písmo.

Drahý otče!

   Dlouho jsem se trápila nad tím, proč nejsem ptákem. Ptákem, který by mohl otevřeným oknem uletět ven, zanechat všechny strasti a bolesti za sebou. Letět vysoko, vysoko nad střechy domů a ještě výš, až nad bílé mraky, cítit v peří na křídlech vanoucí vítr a nemyslet na to, co se děje tam dole. Křik, hluk, shon a rámus! Zmatek, hlouposti a nechutnosti lidí. Nedovedu si vysvětlit, co se to se mnou dělo, byla jsem doopravdy v nepříčetném stavu, nebo zda jsem prostě vyšinutá a řádím, dokud mě nesvážou. Občas jsem měla dojem, že ztrácím z bolesti v srdci rozum. Ach, z té hrozné bolesti! Otče, musím se vám vyzpovídat. Ano musím.
Smrt Mandarika je moje vina! Ano, to já jsem zosnovala toto děsivé, zavrženíhodné spiknutí. Skutečnost, že byli čtyři nevinní lidé chyceni a málem popraveni, mi otevřela oči. To mordýř a hrozný člověk jménem Xer Železná pěst se stal vykonavatelem mé zlovůle, avšak není nikoho, kdo by nesl větší vinu než-li já.
   Za tichých večerů jsem často měla pocit, že na mé hrudi leží hrozná tíha, která mě dusí a nedovolí mi, abych se nadechnula. Pak jsem pochopila, že tou tíhou jste byl vy. To vy jste stál vždy nade mnou a nedovolil mi volně užívat krás života. Ale neviním vás za to, dnes už vše odpouštím, otče. Dělal jste to, co jste považoval za správné a ani po tolika letech nezapomínám na své dětství. Rána svěží jako kvítek, dívala jsem se z okna, slunce zalilo všechna pole a domy, na zelených větvích visely šťavnaté hrušky a jejich vůně naplňovala můj pokoj. Bývalo světlo, jasno a veselo! V krbu praskal oheň, všichni jsme usedli k jídlu, do okna se díval náš černý, přes noc prokřehlý pes Samart a přívětivě vrtěl ocasem. Všichni lidé byli spokojení a veselí… Ach, jaké jsem měla zlaté dětství…
   Jsem špatná dcera, otče, ano, špatná dcera, špatná žena a špatný člověk! Můj smutek mě dohnal k tomu nejhoršímu a nyní jsem vinna smrtí Mandarikovou i dalších lidí. To si nebudu moci nikdy odpustit. Nenáviděla jsem chvíle, kdy jsem o samotě tesknila a litovala se. Nenajde se v mém nynějším životě dojem, ať už příjemný nebo smutný, který by mně naplňoval, jež by mi dokázal, že jsem hodna života. Nejsem. A protože teď všechno víte, snažně Vás prosím, abyste ubohého Adama propustil z vězení, vždyť on není vinen žádným zločinem, snad jen tím, že miloval. A je snad toto zločin?
Nejsem hodna žít svůj život a náruč Heldina již na mě čeká. Vidím v nočním šeru i v bledém slunečním světle její svraštěné dlaně s dlouhými, kostnatými prsty. Ruce stařenčiny. Ruce smrti. Hladí mě po tváři a já vím, že cesta k nim je tou správnou volbou. Nelitujte mě, otče, nejsem hodna litování. Milovala jsem, poznala jsem, co je to dar Lérinin, dar Paní Lásky.     

 Nelitujte mě.
   Sbohem, otče. Přes vše špatné, vždy jsem vás milovala a vždy vás milovat budu.

Vaše Dana


   Našli ji ráno, byla už po smrti. Prořízla si žíly. Odešla dobrovolně z tohoto světa do Říše Heldiny tak, jak napsala. Na dopis, který se třásl v rukou Viléma Bejta, dopadlo několik slz. Již se nesnažil ovládnout, dal průchod svým citům, své bolesti. Ani si nepamatoval, kdy se naposledy rozbrečel. Ani pohřeb jeho drahé choti před třemi lety ho nepřiměl k slzám, ale nyní to bylo jiné. Ztratil Danu, ztratil svou jedinou dcerušku. Ztratil to, co bylo pro něj na světě nejcennější, jediného milujícího člověka, kterého měl. A navíc to zavinil on. On je vinen její smrtí. Kdyby nebylo jeho, nedonutil by Danu k tak hroznému činu. Kdyby nebylo jeho, ještě by žila. Vilém si však dovolil truchlit jen okamžik. Dopis od dcery úhledně složil a vrátit zpět do obálky, obálku pak vložil do šuplíku svého stolu a přešel k oknu s výhledem na uhelné náměstí.
    Několikrát se zhluboka nadechl, tvrdě potlačil uvolnění ve tváři, způsobené smutkem, a otřel si slzy hedvábným kapesníčkem. Na to se vrátil zpátky za svůj stůl a hbitě začal psát dopis. Netrvalo příliš dlouho, než s ním byl hotov.

 „Huberte!“ zavolal zvýšeným a již opět vyrovnaným hlasem sluhu, který se během okamžiku objevil ve dveřích do pánovy kanceláře.

 „Přejete si, pane?“

 „Ano,“ pravil, přičemž zrovna zapečetil rudým voskem obálku, „doručíš tento dopis,“ řekl Vilém a předal psaní svému sluhovi.

 „Osobně předáš toto psaní pouze a jenom do rukou kapitána Gabriela. Je to žádost o propuštění jednoho vězně a také okamžité zrušení odměny na hlavu mordýřů, kterou jsem vypsal před měsícem.“

 Sluha poněkud nechápavě civěl na svého pána.

 „Na co čekáš? Běž!“ rozčílil se Vilém.

 Sluha se spěšně uklonil a s oběma dopisy zmizel z Vilémovy pracovny.

 Když se šperkař a bohatý Tarský obchodník, pan Vilém Bejt, znovu posadil do svého křesla, pohlédl na jediný obraz v kafrovém rámu, na němž dole stálo zlatým písmem: „Rodina Bejtova, 1476 p.v.s.“

 Pan Bejt ve slušivých šatech na plátně stál za svou chotí, která seděla na nádherném polstrovaném křesle, v těch nejkrásnějších šatech, jaké jí kdy koupil. Vedle otce stála drobná Dana sotva desetiletá. Jejich tváře… všichni byli šťastní.

 „Odpusť mi, mé dítě. Odpusť,“ zalitoval šeptem. Na to se Vilémovi zazdálo, že dívka s jasnýma očima na se na něj z obrazu vesele a bezstarostně usmála. Není co odpustit, tatínku, říkala její tvář. Není co odpustit.


Dobrodružná srdce

    „Zvládli jsme to, Jahude,“ zafuněl Emanuel mokrý od hlavy až k patě, „jsme doma.“

 Pohled na široký tok řeky Vlchše, který právě s velkou námahou přeplavali, odvrátil směrem za sebe, do rozlehlých Šernovských lesů. Zvládli to. Byli ve Velkobarvorovském kraji.

 Tam za řekou nechali Krnovské panství, přístav Tar, Viléma Bejta i všechny strasti, jež je pronásledovaly od chvíle, kdy do této přímořské oblasti vročili.

 Emanuel a Jahud seděli vedle sebe, odpočívali, mokrá tráva příjemně voněla a šumění řeky teď už jen uklidňovalo jejich mysl. Cítili, jak se bušení rozbouřeného srdce v hrudníku pomalu zpomaluje a bez jediného pohybu, mlčky sledovali starý kmen dubu, který jim posloužil jako plavidlo na druhou stranu řeky. Kmen pomalu opouštěl klidnou vodu u jejich nohou a tok Vlchše ho táhl zpátky do proudu. Za chvíli jim dřevo zmizelo z očí za vysokým kapradím.

 Nebe bylo čisté, bez jediného mráčku. Sluneční paprsky je zbavovaly chladu a pomalu sušily jejich šat i kůži. Ptáci jim štěbetali nad hlavami a vše se zdálo být už v pořádku.

 „Víš,“ přerušil klidné ticho Emanuel, „myslím, že nám tohle Bejt nedaruje. Bude nás sledovat i za hranice Krnova.“

 Jahud se zamyšleně podíval na druhou stranu řeky.

 „Já ho nechtět zabít,“ zabručel kroll mrzutě.

 „Já vím, prostě se to podělalo. Teď už s tím nic nenaděláme.“

 Emanuel si zul levou botu a vylil z ní všechnu vodu. Určitě na ně nasadí psovody, přemýšlel v duchu. Když vyprázdnil i druhou botu a znovu si ji nazul, otočil se zpátky na Jahuda: „Budeme se muset skrýt, Jahude. Alespoň na nějaký čas. Půjdou po nás.“

 „Jahudovi to nevadí, má rád stromy a zeleň, zná zdejší kraj,“ odvětil mu na to velký společník. Emanuel se postavil na nohy. Šat, stále ještě nasáklý vodou, byl mnohem těžší, než jak byl zvyklý. Z rukávů mu odkapávala voda. Byl zatraceně rád, že má Jahuda vedle sebe. Teď se mu bude takový velký přítel hodit. Emanuel nebyl totiž zrovna zálesáckým typem, celý život vlastně prožil ve městě, a tak ho vyhlídky na žití v lese naplňovaly nejistotou.

 „Půjdem?“ otázal se sedícího krolla. Jahud se vyškrábal na nohy. Naposledy společně pohlédli k druhému břehu.

 „Odpočívejte v pokoji, přátelé,“ zašeptal Emanuel, pak si hodil svou tornu na rameno a otočil se na Jahuda.

 „Víš, můj otec mi vždycky říkával… Očekávej jen to nejhorší, a pak už budeš jen příjemně překvapený.“

 „Hm,“ odpověděl Jahud. Emanuel se zasmál krollově reakci, přátelsky plácl svého velkého druha po zádech a svižně vykročil vpřed pod koruny stromů. Jahud se podrbal na bradě a vykročil kolébavým krokem za Emanuelem, přemýšleje, jak to vlastně ten malý človíček myslel.

    Zvídavého čtenáře asi bude zajímat, jak to bylo s našimi dvěma dobrodruhy dál. Nu, co můžeme povídat. Nikdy se nedozvěděli, že Vilém Bejt nakonec zrušil odměnu na jejich hlavy. Ani se k jejich sluchu nedoneslo, že za pravého útočníka na kočár pana Mandarika byl nakonec přeci jen označen Xer Železná Pěst. Jeho tělo nalezli krnovští stopaři nedaleko řeky Vlchše tam, kde ho Jahud a Emanuel nechali ležet, a tak se snad dá říci, že alespoň pro Jahuda a Emanuela skončila celá výprava relativně dobře. Jejich kroky a dobrodružná srdce je zavedly ještě na mnohá zajímavá místa. Dorazili dokonce až do tvrze proslavené Podskalské družiny ze Šernovského lesa, ale to už je příběh, který to toho našeho nepatří.

---