Malý kousek života - 1.část

Sci-fi povídka odehrávající se v budoucnosti, která se už mnoho té naší nepodobá. Civilizace padla pod destruktivní válkou a svět zůstal pustý...

Malý kousek života

 

 

 

„Uhni z cesty, děvko!“ rozkázal Lars ženě a odjistil pušku, kterou jí mířil přímo do obličeje.

Žena měla v očích strach, ale nehnula se. Zůstala stát rozkročená před kovovými dveřmi a bezmocně před sebou máchala loveckým nožem.

„Nepřibližujte se!“ prosila. Ostří se jí v ruce třáslo.

Neměla žádnou šanci, ale bylo jasné, že Larse neposlechne. Jak by mohla, když bránila to, co jí bylo nejdražší.

Zoe přihlížela té hrůzné scéně mlčky, byla zhnusená a styděla se, ale ze svého místa za Larsem se nehnula. Ozval se výstřel. Zoe sebou cukla v úleku a ženino tělo se sesunulo bezvládně k zemi. Nůž cinknul v prachu podlahy. Krvavá růže, která se vykreslila na dveřích, se pomalu začala roztékat.

„To nebylo nutné, majore,“ vyjela Zoe na Larse, když hleděla na mrtvou.

„Co je a není nutné, nechte laskavě na mně, doktorko,“ odsekl jí muž s křivou tváří a vojenskou botou kopnul do těla, aby se ujistil, že je žena mrtvá. Byla. Překročil ležící a otevřel dveře. Zarezlé panty hlasitě zaskřípaly. Světlo proniklo temnotou starých chodeb a místností. Odhalilo jim tvář malého chlapce. Krčil se ve tmě za sutinami a pobořenými zdmi.

„Je to on?“ otázal se Lars doktorky s baterkou v ruce. Zoe pohlédla na hocha. V úzkosti si objímal kolena. Tady nemohl slyšet výstřel, nemohl vědět, že je jeho matka mrtvá. Chudák dítě, pomyslela si. Bylo mu sotva sedm let, ale do tváře mu pustina a kočovný život vepsaly něco, co ho dělalo mnohem starší, než ve skutečnosti byl. Ostatně jako všem dětem, které byly nucené žít mimo bezpečí města. Mimo bezpečí Archy. Nebyl také prvním dítětem z pustiny, které Zoe viděla, ale když pohlédla do jeho jasně modrých očí, nemohla se zbavit zvlášť nepříjemného pocitu, tam dole, uvnitř své hrudi.

„Ano, je to on,“ odvětila stroze, protože nechtěla, aby si major povšimnul jejího vnitřního pohnutí.

„Jste si jistá?“ zapochyboval Lars.

„Naprosto,“ řekla rozhodně.

„Dobře, vojíne, pomozte doktorce! Chci odtud vypadnout co nejdřív,“ rozkázal Lars muži, který byl s nimi. Poté zmizel ve dveřích. Chlapec se zdráhal, ale ani se příliš nebránil. Buď v sobě už neměl dost síly, nebo měl prostě takový strach, že byl proti němu naprosto bezmocný. Neplakal, Zoe to nepřekvapilo. Život v pustině byl tvrdý a nebezpečný, zvláště pak pro mladé. Velmi brzy po narození děti z pustiny zjistily, že jim pláč nijak nepomůže.

Když ho Zoe uspávala pomocí své injekce a jeho víčka klidně klesla, měla ze sebe špatný pocit.

„Fuj, to je odpornej puch. Nesnáším tenhle lidskej odpad! Všechny je postřílet!“ nadával vojín, když bral hocha do náruče a zjistil, že se dítě pomočilo. Zoe dělala, že jeho slova přeslechla a upozornila ho, aby byl s chlapcovým přenosem co nejopatrnější. Vždyť takový jako on už nebyl nikdo jiný.

Když společně vyšli pod jasné nebe z vnitřku budovy, ocitli se v rozpadajících se sutinách. Kovových a betonových troskách, které dříve tvořily jedno z nesčetných měst z období před válkou. Jejich majestátnost a krása se dávno vytratily, byly ztraceny v čase. A tak tu dnes stály v poušti, zasypané pískem, jako zvětralé kosti zvířete, které podlehlo zákonu džungle a pod neustálým náporem slunce našlo svou smrt. Bylo to prázdné místo. Mrtvé místo.

Jejich džíp stál nedaleko mezi několika těly mužů z chlapcova kmene, kteří se jim postavili na odpor. Zaplatili za to. Zákon silnějšího. Zákon světa, který se proměnil v pustinu. Pro slabé tu nebylo místo.

 

Alvin Lars se chystal podat ostatním z týmu zprávu, že našli to, pro co přišli. Červené světlo na vysílačce ho ovšem upozornilo, že se je snaží jejich lidé kontaktovat sami

„Jsem na příjmu,“ řekl Lars do vysílačky.

„Útočí na nás, pane…,“ za rozrušeným hlasem desátníka Stacka byla slyšet palba pušek a křik mužů. Ozval se rachot, jako by se hroutila nějaká velká masa kamení a suti. Stack se odmlčel.

„Co se tam sakra děje, desátníku!“ zařval Lars do vysílačky.

„Máme raněné, majore,“ voják na druhé straně teď do vysílačky hystericky ječel, „Bogorazov a Maternová jsou mrtví! Musíme pryč, pane! Musíme…“ hlas z vysílačky byl náhle přerušen hlasitou detonací, která způsobila, že se Stack odmlčel na dobro. Výbuch zřetelně pocítili. Ostatní nemohli být daleko.

Sotva spěšně dorazili k vozidlu, do ulice se vřítil druhý džíp. Z přední kapoty auta se valil kouř. Řidič měl očividně s vozem problémy. Kličkoval zmateně ze strany na stranu, jako by se nejednalo o automobil, ale o splašeného býka.

„Vojíne, dejte kluka do auta!“ zařval Lars.

Džíp, který se k nim rychle blížil, znenadání najel na kopec písku a suti, nebezpečně se nahnul na stranu, nadskočil a s kovovým rachotem se převrátil na bok. Zastavil se nedaleko od nich. Na okamžik zavládlo napjaté ticho, rušené jen skřípavým zvukem kola, které se točilo na pokřivené ose. Vzápětí se skrze blízkou budovu vyřítilo s ohlušujícím drcením betonu něco obrovského. Kovové monstrum. Gigantický stroj na čtyřech nohou, kterými bezpečně zdolával nerovný terén. Jeho pochod byl doprovázený děsivými zvuky, skřípavým pískotem a hlubokým hučením. Stroj vyrobený k ničení a destrukci.

Kolos se zastavil a přikrčil, jako predátor chystající se k útoku. Ozvalo se mechanické vzzzz a vzduchem zasvištěla raketa v kouři dýmu.

„K zemi!“ zaječel Lars.

Zoe byla výbuchem odmrštěna stranou a narazila hlavou přímo na něco tvrdého. Bolest!

Zatemnil se jí zrak. Nic neslyšela, až do chvíle, než ztratila vědomí úplně.

 

***

 

Když se konečně probudila, hlava ji třeštila. V boku, pod levým prsem, cítila pulzující bolest. Pod kombinézou nahmatala zaschnutou krev. Seděla v džípu na straně řidiče. Automobil stál. Okolo byla pustina, písek a suchá skaliska, do nichž neúprosně pralo slunce, jež žhnulo vysoko na jasné obloze. Trosky města byly pryč. Když zjistila, že řidič vedle ní nesedí, ohlédla se do zadní části automobilu. Ležel tam chlapec, podřimoval. Jeho výraz v nevinné tváři byl až neuvěřitelně klidný. Vypadal v pořádku. Zaplať pánbůh.

Otevřely se dveře na její straně. Stál v nich major Lars. Tvář holohlavého čtyřicátníka, která byla poznamenaná několika starými jizvami, včetně té, jež mu hyzdila pravé oko. Zoe věděla, že na něj nevidí příliš dobře. Uniformu mu špinila zaschlá krev. Poznala, že není jeho.

„Jak jste na tom, doktorko?“ zeptal se typicky chraplavým hlasem člověka, který vykouří denně mnoho cigaret.

„Myslím… myslím, že jsem v pořádku,“ odvětila trochu zmateně.

„Můžete se postavit?“

„Co se stalo? Kde jsme?“

Lars jí pomohl vystoupit a Zoe ucítila, jak se jí boty lehce propadly do písku.

„Rychle, pojďte za mnou,“ vyzval ji. Následovala ho nejistým krokem. Povšimla si, že na obzoru za nimi, v záři slunce leželo město. Mrtvé místo v poušti, odkud přijeli. Už se chtěla zeptat, kam ji vede, když v tom spatřila ležet v písku muže.

„Doktore!“ zděsila se Zoe a nehledě na bolest, přispěchala k ležícímu. Okamžitě poznala, že je na tom doktor Grahem velmi špatně. Roztřesenýma rukama si svíral břicho. Do světlé látky a do písku pod ním prosakovala krev. Mnoho krve. Lars se tiše postavil opodál a potáhl si ze zrovna zapálené cigarety. Zoe pochopila velmi rychle. Nebylo třeba jí to vysvětlovat. Doktor umíral a oni ho nemohli zachránit.

„Zoe… drahá Zoe. Jsem rád, že žiješ, děvče,“ řekl slabým hlasem prošedivělý muž. Zoe pohlédla na Larse. 

„Dal jsem mu analgetikum, skoro nic necítí. Chtěl s vámi mluvit…“ řekl bez jakéhokoliv pohnutí.

„Zachránila ses,“ řekl doktor Grahem a zvedl třesoucí se ruku. Zoe ji pevně stiskla. „Teď musíš zachránit Archu. Já už ji nezachráním, ale ty musíš,“ jeho hlas se třásl, „chlapec je naše jediná naděje… Nesmíme ji ztratit, Zoe… Nesmíme.“

„Dovedu ho do Archy, doktore, nemějte strach“ zašeptala a jen s tím největším úsilím se bránila zármutku.

„Vím, že ano, vždycky jsi všechno zvládla,“ řekl s viditelnou úlevou Grahem a na vrásčité tváři se mu objevil mírný úsměv.

Zemřel.

Ve chvíli, kdy se Lars nedíval, si rychle otřela zamlžené oči a pak položila doktorovu ruku zpátky na hruď. Právě ztratila muže, který se o ní staral od mladí. Svého učitele a také nejlepšího přítele.

„A ostatní?“ zeptala se, i když předem znala odpověď.

„Nikdo to nepřežil. Jen my a kluk,“ odvětil bezbarvě Lars, „doktora jsem stačil vytáhnout z druhého džípu, ale už byl…“ větu nedořekl. Nebylo třeba.

„Co to bylo?“ zeptala se, stále hledíc na vrásčitou tvář s nehybným úsměvem.

„Robot. Nejspíš ještě z války. Aktivoval se, když na něj narazili naši lidé. Zaútočil na vše, co se hnulo. Bez rozdílu. Možná byl i porouchaný, kdoví a co na tom sejde. Za město nás už nepronásledoval, ale auťák je v tahu. Dál se už nedostaneme,“ řekl a naštvaně kopnul do plechu.

„Jste zraněný?“ pohlédla na něj.

„Ne, ani kluk, prohlížel jsem ho. Problém je, ale s vysílačkou. Je rozflákaná jako všechno ostatní a od Archy jsme sakra daleko.“

„Pokud se neohlásíme, budou nás přece hledat.“

„Jo, ale nějakou dobu jim potrvá, než se sem dostanou a čekat nemůžeme.“

„Proč?“ nechápala. Lars podal Zoe dalekohled, tak prudce, že ji to zaskočilo. Ukázal zpátky k městu, odkud přijeli.

Pohlédla do dalekohledu. Za skly spatřila v dálce na obzoru několik běžících postav. Směřovaly k nim.

„Je jich jedenáct a některý z nich maj i pušky,“ řekl Lars.

„Co jsou zač?“ otázala se, když se snažila zaměřit nějaké detaily.

„Jsou to jeho lidi,“ řekl Lars a pohodil hlavou směrem k chlapci, který ležel v džípu, „lidi z jeho kmene, který jsme nedostali. Jdou si pro něj.“

Lars pomalu došel až k ženě, beze slova jí vzal dalekohled z rukou a také do něj pohlédl. Kouř z jeho cigarety ji zaštípal v očích.

„Mám tu jen pušku a svoji pistoli. S nábojema to taky není valný. Mají nad námi výhodu. Jsou to lovci z pustiny,“ pravil, jako by to mluvilo za vše.

Při jeho slovech Zoe pocítila zvláštní mrazení v zádech. Hovořil o tom s takovým klidem, až ji to zaráželo. Kdo je vlastně Alvin Lars? Probleskla jí hlavou myšlenka. Je to voják Archy a podle všeho zkušený velitel, ale co je to za člověka? Zastřelí bezbrannou ženu bez výčitek? Bez svědomí?

„…jsou to dobří stopaři a v téhle krajině se zanechávají stopy sakra dobře. Nezbývá nám, než jít pěšky naproti našim po trase, kudy jsme jeli,“ rozhodl Lars.

„Vy chcete jít do pustiny?“ zhrozila se Zoe s překvapeným výrazem ve tváři.

„Na takovou cestu nemáme vybavení. Nemáme ani dostatek vody,“ upozornila ho.

„To je pravda, ale jsou za námi několik hodin, to nám dává alespoň nějakou šanci.“ Řekl a zahodil nedopalek cigarety do písku.

„A co chlapec? Je to ještě malé dítě, chcete ho s sebou vláčet? Nemám už ani další dávku, abych ho udržela ve spánku,“ nesouhlasila s jeho návrhem.

 „Je to dítě pustiny. Zvládne to,“ pokusil se ji uklidnit.

Lars došel k vozu a začal vybírat věci z džípu, které byly pro cestu nezbytné. Zoe zůstala stát na místě a nehnuta pozorovala mrtvé tělo doktora Grahema. Takhle to nemělo být. Doktor neměl zemřít. Nikdo neměl zemřít. Kam jsme se to jen dostali? Do pustiny. Tam, kde na slabé číhá smrt.

„Hele, jestli máte lepší nápad, doktorko, sem s ním. Jestli ne, hněte tím svým zadkem a pomozte mi!“ zamumlal Lars s cigaretou v ústech, když jí hodil batoh.

---