I am just a girl - K.O.U.L.E. - trojboj

 Nemám ráda, když mě očumujou. Stejně je v těch pohledech jen závist namíchaná s pohrdáním. Myslím si o nich totéž.
 Konečně. Konečně sama se svým psaníčkem. S požitkem ho otevírám. Je tam všechno. Všechno, co potřebuju, všechno, na co se těším.
 Uvelebím se a psaníčko rozprostřu. Nemůžu se dočkat, až ho do sebe celý nasaju, až si vychutnám každej jeho detail. Vím, že mě přenese jinam, jinam z tísnivýho světa okolo, na kterej už opravdu nemám náladu.
 Chci toho prožít víc. A intenzivnějc.
 Mám ráda čtení mezi řádkama. Musím se zasmát. Přijde mi to totiž legrační.
 Chystám se začíst, když najednou se děje něco, čemu nerozumím. Věty a slova proměněný v prášek se najednou sypou do jámy, ze který ho už v životě nedostanu zpátky. Sype se mi život. Doslova. Z posledních zoufalých sil se snažím zachránit aspoň něco – ale nedaří se. Řvu. Řvu, že mě musej slyšet všechny ty lhostejný běhny za dveřma, řvu, protože je všechno pryč.
 Možná už bylo na prach všechno dávno před tím, než jsem přišla o svůj bílej prášek. Nevím. Ale až teď to bolí.