Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVždyť je to jedno
25. 04. 2010
0
1
720
Autor
JitřenkaZtymiánu
V soboty nerad vycházím ven. Všechno vypadá nepřátelsky. Počasí, lidé kteří se nedali dohromady z předcházejícího pátku, ukňouraná zvířata, vlastně i já sám se snažím vypadat nepřátelsky. Vždycky když vyjdu na ulici mám kapuci a pomalý, šelmí krok. Lidé se na mně dívají a říkají si: "To je ale šelma, a ty boty a výraz. Máme fakt strach."
A já jdu dál uspokojen.
Vyrazil jsem na cestu za snídaní a papírky. Včerejší noc mi přinesla spoustu věcí. Takovou spoustu, že si nemůžu vybavit ani jednu. Je to už tuze dlouho co jsem přemýšlel. Všechno zmizelo. Dobré i špatné věci..Kdysi jsem je ještě dokázal rozeznávat, teď je ze mně jen prázdná skořápka. Je mi jedno, že jsem zmrzlý na kost, protože elektriku mi nezapnou ještě dlouho, je mi jedno, že nikoho nemám a po ulici hříchu kráčím den co den sám tam a zpět jako pomyslný majitel, který obhlíží prosperitu. Mysl mi lehce dohořívá s posledním polínkem které říká: "Víš co dělat, stačí jen papírky, na snídani nemüsli."
Všichni ti lidé...Prázdné tváře. Každý se vydal do ulic v sobotu ráno kvůli něčemu jinému. Mléko, květiny pro oslavence, znuděnost, tenhle chlapík jde teprve z hospody a tamten pán jen venčí svého psa, který mu činí pramalou radost, jen žere, sere a spí.
V obchodě stály dvě babky a vybavovaly se.
"No já nevím kde je, furt spává někde jinde, doma nejí, nehlásí se, objeví se jen jednou za čas a to věčně prosí o peníze. Kam jsme se to poděli, že se dějí takové věci?
"A to ten náš je celou dobu doma, sedí u počítače, za nikým nechodí, ani nikdo za ním. Co je tedy lepší?"
Koulím očima směrem ke stropu. No co je lepší, co je lepší? Stejně nic nemá smysl tak co je lepší?
"Dvoje papírky Javaanse."
"Jen Vážky."
"Tak Vážky."
Stavím se na kafe? Jak dlouho to je co jsem neměl kafe? Dva, tři dny? Jak dlouho to vlastně je co jsem se opravdu upřímně zasmál a nepředstíral smích jen proto, abych neubližoval těm s kterými jsem byl? Vždyť je to jedno jako všechno ostatní.
Vrátil jsem se do bytu. Byla tam snad ještě větší zima než venku. Vyprázdnil jsem plný nos a umyl se ledovou vodou. Co teď? Chleba ve vajíčku? Cigáro? Cigáro...
Probudil jsem se a viděl západ. Tak a je to tu, zase ven....
Potkal jsem dvě Rusky. Nevěděly co dělat tak jsem je vzal k sobě. Líbilo se jim tam, navzdory nepořádku, nefunkčnosti všeho (od vypínače přes vypadávající kliku) a zimě. Rusky jsou super. Nebyli nějak zvlášť pěkné, pouze přitažlivé, což je někdy i víc než fyzická krása. V poslední době si toho na ženách i více všímám.
Bývalý nájemník nechal v ledničce vodku. V té zimě a s vodkou se dámy asi musely cítit jako doma. Seděli jsme mlčky v kuchyni a popíjeli vodku.
"Myslím, že byste měly jít" řekl jsem po chvíli...
Ve dvě ráno jsem se šel podívat na měsíc k řece. Byl fakt obrovskej. Měli jsme sraz o půl třetí, já stejně nevěděl co dělat tak jsem vyrazil dřív. On už tam byl taky. Když jsem přišel tak se usmíval a jakoby říkal: "Tak jsme se tu zase sešli ty a já. Mám pro tebe pořád tu samou prosbu, vypni ty světla..."
Stejně to nemá smysl...totiž...vždyť je to jedno...
Neděle přináší údiv. Včera byl ale divnej den. Už nikdy nebudu pít.
Umyl jsem si zuby a dopil vodku. Podíval jsem se z okna a usmál se. Jindy by mi málem bylo do breku, já se však nad tou všedností a nudou musel zasmát, vždyť je to jedno.
Co dnes? Dnes si fakt dám kafe.
Šel jsem do jediné otevřené hospody s názvem po nějakém slavném vězení.
"Jedno prso s mlékem, prosím."
"Co prosím?"
"Nemusíš prosit, stačí presso s mlékem."
Obvykle se ani nikomu nedívám do očí. Dneska si mi, ale chtělo mluvit.
"Slečno neznáme se?"
"Jistě, chodíte tu na kafe, pivo, džus a cíga"
"Zajisté, takže se známe?"
"Ano, známe."
"Děkuju."
Dopil jsem a šel, asi to mluvení nechám na jindy.
Všechno tálo. Kapuci jsem měl pořád na sobě, protože pršelo ze střech nebo z nebe, vždyť to bylo jedno.
Ze střechy přede mnou spadl led, podíval jsem se nahoru jestli mi nehrozí nebezpečí, ale bylo už moc pozdě..
Stejně jsem neměl smysl...