Havárie - kapitola 6 - sci-fi ..........Začátek nového života

Kapitola 6. Začátek nového života Sotva jsme se zbavili divochů, nastaly nám mnohem důležitější úkoly. Museli jsme ubytovat a nakrmit obyvatele vsi, hlavně jejich děti. Bylo na nich vidět, že byli neustále ohrožováni divochy. Jejich podvyživená těla připomínala spíše kostlivce, než lidi. Přitom v okolí vesnice bylo mnoho důkazů, že ještě před nedávnem vesničané pěstovali obilí, různé druhy zeleniny a mnoho dalších plodin. Nyní však byla všechna políčka velice zanedbaná. Jenom u chatrčí jsou malé záhonky s trochou zeleniny. Zdravých vesničanů včetně dětí zbylo již jen asi šedesát. K tomu je třeba připočítat ještě asi třicet zraněných dětí a dospělých umístěných ve zdravotnickém stanu. Androidé postavili celkem čtyři stany. O prvním jsme již mluvili. Druhý stan je zařízen jako sanitární. Bioti je vybavili sprchami, toaletami a převlíkárnami.. Třetí stan jsme nechali vybavit jako kuchyň a jídelnu. Poslední stan, ten největší, androidé vybavili jako noclehárnu. Uvnitř jsou přepážky ve velikostech pokojů. Každý pokoj byl zařízený a vybavený pro jednu rodinu. Vesničané jsou po napadení divochy neuvěřitelně špinaví. Vysvětlili jsme Slavě, že se všichni musí nejdříve vykoupat. Sluhové jim předvedou, jak se sprchy používají. Svoje staré věci ať odhodí na hromadu. Musí se spálit kvůli nemocím. Nemusí se však vůbec bát. Všichni dostanou oblečení a boty z našich skladů ve vznášedle. Vesničané nám již začali věřit a tak nás ve všem poslechli. Zanedlouho se ze sanitárního stanu ozýval smích a veselé výkřiky. Roboti zatím do převlíkáren postavili stoly chráněné paravány. Bylo na nich rozloženo oblečení – mužské, ženské i dětské. Opodál v krabicích byly naskládány boty všech potřebných velikostí a tvarů. Aneta, sotva jí zbylo trochu času, se začala věnovat Slavě. Dívka byla opravdu šikovná a inteligentní. Divili jsme se, kde se mezi těmito vesničany vzal takový drahokam. Proto jsme se rozhodli, že ji uděláme svou stálou spolupracovnicí a ubytujeme ji u nás ve vznášedle. Stejně ji potřebujeme mít nablízku, abychom ji mohli průběžně vzdělávat, aby se nám brzy vyrovnala. Zaslouží si to. Aneta odvedla Slavu do stříbrného disku a ubytovala ji v jedné z prázdných kajut. Děvče zářilo jako sluníčko. Největší dojem na ni udělala koupelna , kterou má jenom sama pro sebe. Dívka se vykoupala, potom jí moje žena udělala manikúru, ostříhala a upravila vlasy. Nyní nastal čas vytvořit pro ni šaty a spodní prádlo. Děvčeti se však líbily hlavně Anetiny věci. Tak se moje žena rozhodla, že pro ni vytvoří kopie svého vlastního oblečení. Slava je však plavovláska drobné postavy, ještě napůl dítě a proto musela všechny díly oblečení i prádla přiměřeně zmenšit, aby jí dobře padly na tělo. Konečně byly hotovy. Když se objevily ve vstupních dveřích vznášedla, nevycházel jsem z údivu. Stály tu dvě velice krásné a přitažlivé ženy. Byl jsem hrdý na to, že jedna z nich je moje žena. Tak se úplně přirozeně stalo, že se naše malá výzkumná skupina rozrostla o dalšího člena. Obyvatelé vesnice byli již vykoupaní, převlečení do nových šatů a obutí do nových pohodlných bot. Ti ale prokoukli! Neuvěřitelné! Byl velký rozdíl mezi těmi otrhanci, jimiž byli předtím a mezi těmito vymydlenými a čistě oblečenými lidmi. Všichni se navzájem prohlíželi. Hlavně ženy a dívky se otáčely a předváděly v nezvykle pro ně střižených šatech. Nejvíce se však podivovaly spodnímu prádlu. Nyní se shromáždily u stolu s hygienickými pomůckami pro ženy a různými prostředky k udržování hygieny, jako jsou různá voňavá mýdla, šampony, sprchové gely, pleťové krémy a spousta dalších přípravků. Netrpělivě byla očekávána Slava, aby jim přeložila, jak a na co se dají tyto věci používat. Konečně přišla v doprovodu Anety. Všichni vesničané byli u vytržení z toho, jak dívka zkrásněla. Hlavně muži na ní mohli oči nechat. Aneta ji představila jako naši novou spolupracovnici a členku naší skupiny. Hned po tom začala předvádět ženám i mužům všechny vystavené výrobky . Současně jim vysvětlovala k čemu se používají. Slava vše pohotově překládala. Všude kolem bezstarostně skotačily děti všech věkových skupin. K našim ženám přistoupil android a telepaticky upozornil Anetu a její novou společnici, že v jídelně je pro všechny připraveno jídlo. Slava to hned oznámila vesničanům. Všichni se vypravili do jídelního stanu. Teď teprve jim došlo, jaký mají hrozný hlad. Kdy vlastně jedli naposledy? Ve stanu stály dlouhé stoly pokryté voskovaným plátnem. Robotí sluhové prostřeli hluboké i mělké talíře. Příbory zatím nedali. K talířům pouze položili lžíce. Vesničané tiše seděli u stolů a soustředěně poslouchali Slavu, které Aneta telepaticky dávala rady, jak zacházet s talíři i se lžící. Obyvatelé vesnice byli sice dost primitivní, ale přesto Anetu potěšila jejich obrovská snaha se vše naučit a chovat se podle toho. Po několika minutách školení skončilo. Zanedlouho se celým stanem neslo jen cinkání lžic o talíře. Klid rušili jen sluhové roznášející kouřící mísy s polévkou a mísy s pečeným masem a vařenými bramborami. Přímo na místě každému strávníkovi naporcovali jídlo na talíř. Domorodci brambory neznali a tak si je nedůvěřivě prohlíželi. Až se do toho musela Aneta, za vydatné pomoci Slavy, vložit. Vesničané nakonec překonali svůj ostych překonali a už nic nebránilo tomu, aby byl oběd zdárně dokončen. Další androidé dostali za úkol umýt, převléci a nakrmit všechny zraněné, kteří jsou nuceni ležet v lékařském stanu. Rozhodl jsem se, že se podívám, jak se daří našim dvěma duševně nemocným dětem. Ležely klidně na lůžkách a spaly. Sotva Alex přechodně usídlený v mozku šíleného chlapce postřehl, že jsem nablízku, dal se mnou telepaticky do řeči: „Martine, máme veliký problém. Mně ani Ree se obě děti nedaří vyléčit. Mají úplně zničené vlastní vědomí. Mozky mají tělesně zdravé. ale řídí jen vegetování těl. Jsou zdraví, ale nemají žádnou vlastní identitu. Ti dva vůbec nevědí nic o světě. Co s nimi bude dále?“ „Víš Alexi, v tom vám asi nepomohu. S tímhle si také nevím rady... Jé... ALEXI, teď mě něco napadlo! Co kdybyste si vy dva vzali jejich těla? Tedy jestli budou použitelná. Normálně by asi obě děti byly závislé na druhých, ale takhle by byly ještě moc a moc užitečné! Vždyť jsou ještě tak mladé! Vesničanům oznámíme, že do nich vstoupil bůh. Což bude skoro pravda. Vy do nich vlastně vstoupíte, ne? Podle toho, jak vše nové od nás vesničané přijímají, ani je to nepřekvapí. Vše, co uděláme, je pro ně dané. Co mi na to povíte vy dva?“ Na to se mi ozvala Rea: „Je to vůbec etické? Můžeme to udělat? Naše zákony to nedovolují!“ „Ale jdi, děvče! Podle mne je to nutnost! Tahle příležitost se nám přímo nabízí! Pro nás čtyři bude výhodnější, když budeme od sebe odděleni. Čtyři více zmohou, nežli dva, nemyslíte?“ Alex se vložil do našeho rozhovoru: „Myslím Reo, že Martin má pravdu. Nemůžeme pořád srovnávat naši civilizaci s pozemskou. Vždyť my zde v tomto století pomáháme civilizaci teprve vytvářet. U těch dvou dětí žádné vědomí nepotlačíme, když žádné nemají. Mám pravdu, Martine?“ „Asi ji máte oba,“ podvolila se Rea. Tak se stalo, že naši mimozemšťané získali vlastní těla. Obě děti vstaly z lůžek a všichni tři jsme vyšli ven z ošetřovny. Šel jsem několik kroků před nimi. Vyšli jsme ven zrovna ve chvíli, kdy před jídelním stanem stály Aneta se Slavou. Přistoupil jsem k nim a dal se do řeči s mou ženou, tak aby nás Slava neslyšela. Ve stručnosti jsem jí vysvětlil, co se právě na ošetřovně stalo i jakou máme další verzi o tom všem. Pak jsem oznámil Slavě naši domluvenou verzi. Naše pomocnice byla sice velice překvapena, ale rychle se vzpamatovala. Začala svolávat vesničany. Když se konečně shromáždili, oznámila jim vše, co se dověděla. Obyvatelé vsi jim okamžitě začali projevovat náležitou úctu. Naše dva přátele však nejvíce překvapily děti .Seběhly se z celé vesnice a chtěly si s nimi hrát. Dospělí byli jako u vytržení. Aneta si neodpustila poznámku: „Vy dva máte asi postaráno o práci. Vidíte, jak vám ta děcka věří? To by se nám mohlo velice hodit. Jeden z vás by měl tady ve vesnici založit školu a být učitelem zdejších dětí. Alespoň se ukázalo, co je naším prvním úkolem. Musíme přednostně postavit školu. Vzdělání nepočká. Potřebujeme vzdělávat i dospělé. Musí se naučit spoustě nových věcí. Co vy na to?“ Rea usídlená v novém mladém těle se usmála a poznamenala: „Aneta má pravdu. Nechtěli jsme do těch dvou dětí vstoupit a nakonec se ukázalo, že s naší pomocí budou své vesnici velice užitečné. Každá špatná věc je na něco dobrá. Děti byly šílené a vlastně to dopadlo nejlépe, jak mohlo. Děkujme přírodě, že nám dala tuto příležitost.“ Alex mlčel a dále si hrál s dětmi. Rea však stála ozářená paprsky zapadajícího Slunce uprostřed prostranství a prohlížela si své krásné dívčí tělo. Také měla co prohlížet. Je pěkně rostlé, drobnější štíhlé postavy. Měla bych trochu přibrat, pomyslela si. Má krásné dlouhé plavé vlasy trochu vlnité, po vykoupání pěkně lesklé. Právě jejich barva v záři zapadajícího Slunce byla nádherná. Výrazné modré oči vše dokreslují. Ta šílená dívka měla oči mdlé, ale jakmile do ní vstoupila Rea, oči se rozzářily. Obličej má velice hezký. Malý ohrnutý nosík z obou stran obklopují drobné pihy, které jej velice zvýrazňují. Objevila se u ní ženská marnivost a pochyby: Budu se líbit Alexovi? Alex na to také není špatně. Jeho skoro patnáctileté tělo je dobře vyvinuté.Na zdejší poměry je dosti vysoký, podle odhadu měří tak stoosmdesát centimetrů. Je atletických tvarů, na svůj věk o hodně vyspělejší, než ostatní mladíci v jeho věku. Vypadá spíše na osmnáct let. Vlasy havraní barvy, dlouhé až na ramena, rámují hezký souměrný obličej s poněkud větším, jemně skobovitým nosem. Pod ním podle horního rtu rašil malý knírek. Jedinečnost jeho tváře podtrhávalo malé mateřské znaménko, umístěné na levé líci ve výši ucha. Oba mladí, nyní Rea a Alex, jsou k sobě v úplném protikladu. Právě proto tvoří dokonalý pár.

---