Úvodník od autora - OldJerry

1055 dní – 165 650 děl

Kurňa, to to utíká… Když jsem 7. prosince 2005 poprvé otevřel stránky Písmáka začala se prohlubovat ještě dlouho nepříjemně doznívající Písmácká krize. To jsem ovšem nevěděl… vyvaloval jsem oči a četl ze všech sil. První věc, kterou jsem přečetl byla úplně nová báseň JiKo s pořadovým číslem 187 181 nazvaná Ministerstvo vnitra. Fňoukl jsem si pod čumák : no – to to pěkně začíná, ale po přečtení prvního řádku, prvního verše jsem už věděl, že je to – jak už název bývá – jen upoutávka. Báseň docela fajn i podle mých dnešních měřítek, od té doby trochu transformovaných. Tip jsem mu však dal až o hodně později, když už jsem vzpomínal na ten začátek.

Dnes je 5. dubna 2010 – číslo díla, mnou vloženého skoro na minutu přesně tisíc pět set padesát pět dní od mého prvního vstupu na Písmák, nese číslo 352 821, jmenuje se optimizmus, rozpaky, nostalgie. Nějak jsem si přál, aby to byl zase JiKo, s kým bych to oslavil, ale uznávám, že to nemohlo vyjít. Ostatně i ta jeho tehdejší báseň už na Písmáku není. Nevadí – svých zde zažitých 165 650 básní, povídek, úvah, sdělení, oznámení, recenzí, a dalších děl a dílek oslavím s vámi… a optimizmem. Ostatně – je to oprávněný optimizmus i přes drobné třenice, chyby a chybičky…

1555 dní… Slušelo by se napsat nějakou oslavnou ódu na Písmáka. Přešlo mne to vteřinu potom, co mne to napadlo. Poučily mne mé pokusy vyvolat nějakou smysluplnou diskuzi. Tak zůstanu při zemi a jestli něco napíši o Písmákovi, tak jenom to, že to není jen server, jen literární server, že je to fenomén. Jak jsem se tak pod různými nicky proběhl po šesti podobných literárních serverech, Písmák mi svým celkovým vzhledem, stylem, náplní a nakonec i obsazením - od autorů až po majitele - vyhovuje ze všech nejlépe.

V tento den – jak se sluší – odpouštím všem, kteří se do mne kdy strefili neprávem (názor na neprávo se asi bude různit) a zároveň požádat o pardon ty, které jsem zbytečně a neprávem osolil já. Názor na zbytečnost a neprávo se i zde asi bude rovněž různit…

Co dál? Zítra stejně jako dneska a pozítří jedeme na zahradu. Budu stavět skoro třímetrovou mříž na podporu popínavých rostlin – snad plaménků, nebo břečťanů. Snad si přitom neufiknu ruku, to bych vás připravil o ty své perly, dnes ještě nenapsané. Snad mne tam něco napadne v řevu cirkulárky a vůni borových pilin. Držte mi pěsti!

Vzpomenu si na vás v tisící patnáctistý pětapadesátý den patnáct kilometrů jižně od Ústí nad Labem na východní stráni proti žernoseckým vinicím tak, jako na vás myslím vždy ve chvíli odpočinku při pohledu na Radobýl, v povědomí Čechů chápaný jako Máchův. Tím a právě tam načnu svou další etapu strávenou s Písmákem, s vámi a spoustou někdy slabších, někdy průměrných, ale hlavně a většinou dobrých, občas až bezvadných děl a prací. Stojí to za to, i když to tu občas srší, skřípe, smrdí, vrže, píchá a mrcasí. Pod slovem mrcasí si můžete představit cokoli, co je protivné a vaší mentalitě nejvzdálenější.

Zdravíme vás všichni : nejen Oldjerry, ale i Olda, oldík, old, dokonce i exhibující blbec, vůl a bůhvíkterý další dědek ještě… no – to koukáte, kolik nás je, co ?