Kapitola osmá

            Alice sledovala Alexe s pocitem vlastní důležitosti, jako by vyhrála sázku v loterii. Možná, že i ano. Vždyť zůstala již jen ona. Ona a On.

„Volala matka,“ oslovil ji Lex unaveně. „Zítra přiletí Nora…“

„Bože,“ Alice se vzmohla jen na nenávistné zavrčení. Co tady bude dělat?

„Ráda by se podívala na sestřin hrob,“ pravil Alex, jako by Alici četl myšlenky a pak vstal z křesla v salónku, aby se odloudal do ložnice.

„Už jdeš spát?“ žena povytáhla obočí, ráda by se k němu připojila, ale výraz na jeho tváři, ji od tohoto záměru odvrátil. Rozhodla se, že nebude spěchat. Na rozdíl od sester má před sebou ještě celý život… „Hezky se vyspi.“

„Brou.“ Alex vyšel z pokoje jako prázdná nádoba. Zavřel za sebou dveře a promnul si oči. Dorien mu chyběla. Cítil se bez ní tak sám, tak neúplný. Život pozbyl ceny.

Jakmile se uložil do postele, nemohl usnout. Sledoval stíny na stropě a jeho myšlenky byly naplněny vzpomínkami.

Smích. Její smích. Ještě si dokázal vybavit jeho zvuk. „Iris…“ jeho vzdech se na něj snesl jako šleh blesku. Okamžitě sebou trhnul. „Iris?“ opakoval nechápavě. Proč to řekl? Zdálo se mu, jako by zahlédl její tvář u okna. Musím spát, řekl si. Už blázním!!!

Iris. Podřezala si žíly… A pohřeb? Pršelo? Už nevěděl, nepamatoval si.

Alice ještě chvíli zůstala v místnosti s dlouhými závěsy, odkud pomalu vyprchala Alexova vůně. Popíjela vodku. Na nic nemyslela, přála si jen jediné… Nezáleželo ji na dětech, které na ni čekaly doma. Manžel byl pro ni jako mrtvý. Alex. Byla tak blízko a přece tak daleko, ale nechtěla se vzdát. Vzdát se? Nikdy! Bude můj, říkala si v návalu úzkosti. Čekala jsem tolik let. Nyní stačí jen natáhnout ruku a mohu se jej dotknout. Už nechci být bez něj. Nedokážu být bez něj…