Tramvaj podruhe

Sériový komutátorový elektromotor má točivý moment nepřímo úměrný otáčkám, takže stojící elektromotor má obrovský točivý moment, pomyslel jsem si, když mě akcelerace tramvaje, ve které jsem náhodou seděl, a na kterou teď působilo značné přetížení, zatlačila do sedadla, jak nejhlouběji mohla. Takový elektromotor, pokud ho ovšem spojíme s generátorem, se dokáže krásně obejít bez mechanické převodovky, a je proto se vším všudy ideálním pohonem, třeba takové tramvaje, říkal jsem si ve chvíli, kdy tramvaj dosáhla rychlosti šedesát osm kilometrů v hodině a tryskem předjížděla auta omezená na padesát, která si ještě navíc musela procházet formalitkami jako jsou práce se spojkou nebo řazení, což jsou úkony vpravdě nadmíru neefektivní. Inu silnoproud, trakce... Najednou jako bych se viděl o šest let mladšího, jak sedím ve své tramvaji a přemýšlím si o elektromotorech. Tehdy mě napadlo, to biomedicínské inženýrství, to je trochu jak ta robotika, slaboproudé motory, jenže je tak fascinující připojit je někomu na nervy ve zbytku končetiny a udělat mu funkční protézu, to je úplně ztělesněný kyberpunk, protetická těla a kybernetické organismy, navíc se to zatím dělá jenom v Německu, ne že by mi to vadilo, tam žít, ba naopak, taky u nás je velká díra na trhu, tak jako tak, ať už to budu dělat kdekoliv, je to nadmíru perspektivní obor; za šest let budu mít dostudováno a vrhnu se do spárů odvětví lačnícím po vystudovaných kapacitách, jako já. Anebo taky třeba budu řídit tramvaj, a podíval jsem se na sebe, jak v kabině šlapu na pedál magnetické brzdy, která zastavila tramvaj přesně ve stanici. Otevřel jsem dveře cestujícím, oscilátory se spojily s reproduktory ve výstražné znamení a další elektromotory dveře zavřely. Pozoroval jsem sebe sama o šest let mladšího, jak na zadní plošině prvního vozu stávám se donem Quijotem kyberpunku, maje načteno knih a nakoukáno filmů hned bych spojoval nervovou soustavu s protetikou a mysl k internetu zapomínajíc na reálné dopady a střízlivost. Pozoroval jsem se, jak, hlavu skloněnou, přemítám o velkých věcech a vizích budoucnosti, sním o lepších zítřcích, i když si uvědomuji hrůzy současné situace, a přitom nejjistější vývojovou větví mojí vlastní budoucnosti jsem byl já, řidič tramvaje-pozorovatel, s jistou prací s jistým platem, spoléhající na bezporuchové elektromotory. Tu jsem se uviděl, jak mě s myšlenek vytrhla jiná, jasnější, a pohlédl jsem na sebe do řidičské kabiny, kde jsem shodou okolností právě v praxi využíval všech výhod elektrického pohonu, a vzpomněl si, jak jsem ještě před jinými šesti lety každé ráno okoukával řízení tramvaje, a už tehdy mě udivovalo, jak nepoměrně vyšší má tramvaj akceleraci oproti automobilu. Asi tak v té době koření moje rozhodnutí stát se řidičem tak úchvatného stroje, jakým je tramvaj, pokud ovšem tento obdiv není dán geneticky od mého praděda, který tramvaj skutečně řídil, neboť i můj strýc, taktéž potomek onoho řidiče, po tomto povolání vždy toužil; alespoň by o něm nikdo nepsal do novin, že je homosexuál. Nechal jsem svou vzpomínku vystoupit společně se svým nejmladším já, teprve čerstvě fascinovaném tramvajemi, a spolu s ním z mého života vystoupily jednoduché komutátorové elektromotory obsažené v autíčkách na autodráze, která měla vždy dokonalé jízdní vlastnosti, přesto byl reálný elektromobilismus před sto lety uměle vytlačen ze silnic a nahrazen benzinovými motory, jen proto, abychom dnes viděli marné snahy se k této technologii pohonu znovu navrátit. Potom vystoupilo i moje prostřední já, s nejvyšší pravděpodobností šlo za jistotou, která je ještě jistější než já- řidič tramvaje, za tou, kterou poznalo již mé nejmladší já, to prostřední si ji nadevše zamilovalo, a za kterou ihned poběžím domů, jakmile zanechám svou tramvaj ve vozovně Motol.