Havárie - Kapitola 8 - sci-fi.......Objev dolní vesnice

Kapitola 8. Objev Dolní vesnice. Probudili jsme se do krásného slunečného rána. Je konec dubna, ale vše již je obsypáno chuchvalci květů. Na tomto kousku země je docela příjemné podnebí. Údolí je obráceno k jihu a ze severu jej chrání před studenými větry zalesněné kopce. Teď místo toho máme možnost chránit toto území řízenou magnetickou kupolí. Prozatím, než se domorodci osamostatní natolik, že nebudou její ochranu potřebovat. Přistáli jsme u těchto lidí ve velice příhodné době. Zrovna teď, když se příroda naplno probouzí. Právě včas, abychom ještě stačili zorat všechna pole a zasít všechno, co je potřebné k výživě obyvatel vesnice i zvířat. Abychom nic nezanedbali, každý z nás si vzal na starost určitý úsek prací. Rea se rozhodla založit a provozovat školu. Na její výstavbu chce však použít androidy, protože vesničané budou mít i tak plné ruce práce s výstavbou města a zemědělských farem. Alex si vzal na starost výstavbu. Rozhodli jsme se na místě polorozbořené vesnice postavit ukázkové městečko, které se časem určitě stane hlavním hospodářským střediskem tohoto kraje. Za jeho hranicemi jsme se rozhodli vybudovat zemědělské farmy. Jejich budovy se však musí přesně podle plánu soustředit do jednoho místa blízko města, aby farmáři nebyli tak odříznuti od dění ve městě. Také veškeré zboží nebude nutno dopravovat daleko a to obousměrně. Zemědělské farmy jsem si vzal na starost já. Aneta se rozhodla vybudovat nemocnici a starat se o zdraví obyvatel. Slava jako náčelnice má již o práci postaráno. Musí zařizovat vše potřebné, aby se její lidé rychle vzpamatovali z nekonečných válek, které tu probíhaly od té doby, co se tady v kraji objevili nájezdníci. Nejdříve musíme zabezpečit ochranu okolního kraje před divošskými kmeny. Rozhodli jsme se, my dva s Alexem, že prozkoumáme údolí až do vzdálenosti třiceti kilometrů od vesnice a až bude vše v pořádku, zabezpečíme toto území magnetickou clonou, abychom jeho hranice nemuseli pořád hlídat. Pro účel průzkumu, abychom nemuseli letět velkým létajícím talířem, vytvořil Alex desetimístné gravitační vznášedlo s velkým nákladovým prostorem. V tomto prostoru bylo umístěno v boxech šest androidů a uskladněn materiál připravený k okamžitému použití. Mohl sice vždy vytvořit vše co je potřeba přímo na místě, ale jak říkal: „Je lepší vše si připravit předem, dokud si vše můžeme v klidu promyslet. Kdyby však přece jen něco chybělo, není problém si to průběžně doplnit.“ Předek gravitačního vznášedla má tvar šípu. Letoun je velký jako autobus, jen má menší výšku. Kolem deváté hodiny dopolední bylo vše připraveno k odletu. Po krátké svačince nastoupili já a Alex do „autobusu“. Pak jsme se ale domluvili, že bychom naše ženy včetně Slavy měli vzít s sebou. Ať tuto krajinu také poznají. Vždyť v ní ještě nikdy nebyly. Vesničané nás s nábožnou úctou sledovali. Přítel se samozřejmě posadil na místo pilota. Nemusel sice sám létat, na to jsme měli v řídícím  panelu zabudovaného androida, ale potřeboval mít přehled. Využil jsem toho a posadil jsem se dopředu vedle něj, spíše kvůli tomu, abychom se mohli poradit, kdyby se při cestování objevilo něco nepředvídaného. Ženy si sedly porůznu, jak se jim chtělo. Měly na výběr z dalších osmi sedadel. Náš létající autobus se pomalu zvedl do výšky. Robot řídící stroj bravurně zakroužil nad vesnicí těžce poničenou nájezdy barbarů. Vzdalovali jsme se od ní po spirálovité dráze, stále více se rozvírající. Pomalu jsme pluli vzduchem v malé výšce, asi sto metrů nad zemí. Alex pilotovi nařídil, aby letoun zakryl magnetickou clonou. Tím jsme se stali ze země neviditelní. My jsme však měli z této výšky dokonalý přehled po okolní krajině. Směrem k jihu se otvírá nádherné údolí, jehož středem protéká říčka lemovaná vrbami a olšemi. Čas od času do ní přitéká potok z levé nebo pravé strany. V dáli již bylo vidět, že říčka se změnila v řeku meandrovitě protékající lukami obklopujícími vše kolem. Jednolitost krajiny přerušují malé lesíky pokrývající nízké pahorky tu a tam vystupující z nekonečné travnaté roviny. Údolí se stále více rozevírá do tvaru obrovského V. Jeho okraje lemují středně vysoké kopce porostlé staletými stromy. V dáli je možno pozorovat početná stáda různých druhů divoké zvěře, jak se popásají na šťavnaté jarní trávě. Nehlučně, nikým nepozorováni pomalu plujeme vzduchem nad krajinou a sledujeme nádhernou přírodu kolem sebe. Alex nařídil androidovi, aby záběry ze všech kamer zaznamenával do paměti. Náš létající autobus je vybaven mnoha kamerami namířenými do všech směrů. Samozřejmě má na vnějším plášti zabudovány i citlivé mikrofony. Máme sice dobrý výhled okny vznášedla, ale kamery jsou schopny vše přiblížit podle potřeby. Později z těchto snímků zhotovíme přesnou mapu tohoto kraje. Náš spirálovitý let se změnil v kyvadlový. Pohybujeme se od jednoho okraje údolí k jeho druhému okraji. Pak se otočíme a rovnoběžně s předchozí trasou se vracíme. Tím způsobem postupujeme pořád dále od vesnice. V dáli před námi se objevily chatrče nějaké vesnice. Alex nařídil pilotovi, aby nechal obraz snímaný kamerami přiblížit. Na obrazovkách jsme uviděli, že je ve vesnici nějaký zmatek. Bylo nám to divné a tak jsme změnili směr letu přímo k vesnici a náš autobus se k ní plnou rychlostí začal přibližovat. Z informací získaných od Slavy jsme se dověděli, že jejich obyvatelé k nim byli velice přátelští. Občas je navštěvovali a nabízeli jim řemeslné zboží vlastní výroby. To bývalo ještě v dobách, kdy se v kraji ještě nevyskytovaly tlupy divochů- Nyní s obyvateli této vsi již dlouho nejsou ve styku. Několik lidí z horní vesnice se sem kdysi vypravilo, ale už nikdy se nevrátili. Pomalu se k ní přibližujeme. Po několika minutách stojíme přímo nad ní. Je dvakrát ta velká, než vesnice, z které jsme přiletěli. Chatrčí je v ní však v dané chvíli ještě méně, než v horní vsi. Tři čtvrtiny z nich jsou vypáleny. Přesto však je ve vesnici velice rušno. Její obyvatelé se asi divochům urputně bránili a jak je vidět, tak se i ubránili. Vesnice je také lépe chráněna. Celou ves obepíná palisáda z kmenů stromů vysoká pět metrů. Pouze v jednom místě je přerušena mohutnými vraty zabraňujícími přístupu nájezdníků do vesnice. Nyní je v okolí klid a tak jsou vrata dokořán. Ve čtyřech věžích postavených v rozích palisády sedí hlídky a bedlivě sledují okolí vesnice. Pole v okolí vesnice jsou ale zrovna tak zpustošena a zarostlá plevelem jako pole u vesnice výše v údolí. Pase se na nich jen několik kusů strašlivě vyhublých krav a asi patnáct stejně vypadajících koní. O kus dále se pohybuje stádo ovcí. Všiml jsem si, že vypadají nejlépe, jsou také nejméně náročné na píci. Sedíme u oken vznášedla a pozorujeme obyvatele pohybující se pod námi. Jsou též podvyživení a otrhaní jako vesničané z horní vesnice. Je však vidět, že v lepších dobách bylo toto sídliště velice pěkné. Místo chatrčí, které jsme viděli v horní osadě, tu stojí pěkné výstavné chalupy a malé statky.Mají vyřezávané okenice a ozdobné dveře. Nyní jsou bohužel poničené neustálým válčením. Alex se při pohledu na domky usmál a poznamenal: „Vidíte? Měli jsme strach, jak to bude s řemeslníky a tady se nám vlastně sami nabízejí. Je vidět, že jsou velice šikovní a to přesto, že mají k dispozici primitivní nářadí. Když jim pořádně vybavíme dílny, dokáží vyrábět věci, že se ještě budeme divit! Musíme je přesvědčit, aby se přestěhovali do nového města. Myslím si, že to nebude tak těžké, zvláště když jim zaručíme ochranu před nájezdníky. Vidíte ta zvířata a drůbež u domů? Nějaké vybavení jim ještě zbylo a na polích se ještě nějaká zvířata pasou. Tak co mládeži? Přistanneme? Nečekal na naši odpověď a dal pilotovi povel k přistání. Pak se otočil ke Slavě: „Ty určitě někoho z nich budeš znát, když k vám chodili se zbožím. Budeš s nimi vyjednávat.“ Létající autobus pomalu dosedl na náves uprostřed vesnice. Magnetická clona, která jej zakrývala, zmizela. Téměř okamžitě si nás někteří z obyvatel vesnice všimli a ztropili poplach. Prostranství před a mezi domy se okamžitě vyprázdnilo. Jenom u studny těsně vedle vznášedla zůstalo několik malých dětí tak zabraných do hry, že si ničeho nevšimly. Dveře autobusu se neslyšně otevřely a z nich vyšla Slava. Pomalu zamířila k hrajícím si dětem. V té chvíli vyrazila z jednoho domu mladá žena a běžela k drobotině. Sotva doběhla, popadla jednoho caparta, vzala jej do náruče a chtěla s ním utéci. Slava se na ni podívala a hned ji poznala. Byla to jedna z žen, které doprovázely své muže, když byli u nich ve vsi nabízet své zboží. „Laro, to jsem já, Slava! Copak mě nepoznáváš? Neboj se! Já ti přece neublížím!“ Mladá žena s dítětem v náručí se zarazila, když uslyšela známý hlas z úst této cize vypadající ženy. Když se však podívala pozorněji, poznala svou kamarádku Slavu z hořejší vesnice. Jak se změnila! Vypadá jako bohyně! Strach z očí jí zmizel. „Jsi to opravdu ty, Slavo? „Ano, jsem. Neboj se. Všechno ti vysvětlím. Nikomu z vás se nic nestane! Přišli jsme vám pomoci proti nájezdníkům. Je nás tu víc. Zavolej své lidi. Potřebujeme s vámi něco dojednat.“ Lara už docela klidná volala na své sousedy a známé a zvala je ke vznášedlu. Po chvíli se sem začali trousit první odvážlivci. Zanedlouho po tom byli všichni shromážděni u autobusu. Zvědavě pokukovali po nádherně oblečené Slavě a čekali, co se bude dít dále. Teď byla vhodná chvíle, abychom se ukázali my čtyři. Pomalu jsme vyšli ze dveří letounu a důstojně kráčeli ke Slavě a Laře. Zvědavý dav se mlčky před námi rozestoupil. Slava zase použila známou verzi o tom, že my čtyři jsme bohové a že jsme jejich vesnici zachránili před barbary. Potom všem začala vyprávět o našich plánech. Všichni ji velice pozorně poslouchali. Když skončila, začal mluvit Alex: „Chtěli bychom vás všechny požádat, abyste se přestěhovali do horní vesnice. Chceme z ní udělat bezpečné sídliště v tomto kraji. Kdo bude chtít, může se věnovat zemědělství na farmách, které budou rozmístěny kolem města. Město vybudujeme na místě bývalé horní vesnice. Ti z vás, kteří se chtějí věnovat řemeslům, mohou se nastěhovat do domů, které tam budou postaveny. V přízemí každého domu bude dílna a obchod, ve kterém budete moci své výrobky prodávat. Nebudete muset daleko cestovat, abyste mohli svoje výrobky prodat. Až se lidé dovědí, že ve městě se dá koupit dobré zboží, sami si pro něj přijdou. Další domy budou pro obchodníky, kteří budou nakupovat od farmářů jejich úrodu a dodávat ji do města. Přebytky budou moci prodat daleko v kraji. Než se to vše rozběhne, budeme vám se vším pomáhat. Máme jen dvě podmínky: Budete dodržovat naše zákony a všichni bez rozdílu věku budou chodit do školy. Je to nutné, protože se musíte naučit mnoha věcem, o kterých teď ještě nemáte ani ponětí. Ještě více to platí pro vaše děti. Ty musí mít ještě více znalostí, protože jsou vaše budoucnost. Já vím, pro mnohé hlavně ty starší to bude těžké, ale nedá se nic dělat. Všechny domy budou časem vybaveny novinkami, se kterými se musíte naučit zacházet a porozumět jim jak fungují, abyste je mohli i opravit, kdyby se porouchaly.“ Alex si oddechl, když se mu konečně podařilo říci vše co bylo potřeba. Nechal jsem Alexe odpočinout a pro změnu jsem začal mluvit já: „Chtěl jsem se vás zeptat, kde jsou ti barbaři co vás stále napadají. Víte o nich něco?“ Z davu vystoupil robustní starší muž. Představil se jako náčelník vesnice a pak začal vykládat: „Mají velký tábor asi den cesty na koni podle řeky na jih. Odtud vyrážejí do kraje a napadají všechny, kteří na  tomto území žijí.“ Poděkoval jsem mu za zprávu. Rea se přidala: „Mám informace pro ty, kteří se budou chtít přestěhovat k nám. Udělejte to co nejdříve, abychom věděli, kdo bude bydlet ve městě a kdo na farmách. Podle toho postavíme domy a přidělíme pozemky pro farmy. Vezměte si s sebou pouze osobní věci a věci, které považujete za cenné. Oblečení, hygienické věci, vybavení do bytů i potřebné nářadí pro práci dostanete u nás. A teď, abychom věděli: Jsou tu nějací truhláři a tesaři?“ Stáli jsme a sledovali vesničany. Přihlásili se dva truhláři, dva tesaři a jeden kolář. Teď bylo na mně také něco říci: „Budete mít hodně práce a další šikovní chlapi také. Za to dostanete jídlo, oblečení a další věci pitřebné k životu pro sebe i své rodiny. Abych nezapomněl: Všechna zvířata a drůbež si vezměte s sebou. V horní vesnici jich moc nezbylo. Kdo žádná zvířata nemá, nemusí mít strach. Nějaká mu zajistíme. Teď běžte domů a poraďte se s rodinami. Až budete vědět, kteří z vás se budou stěhovat, přijďte to říci tady Slavě. Oficiálně vám oznamuji, že Slava byla jmenována náčelnicí celého kmene a bude starostkou města, až bude postaveno. Tohle je první zákon: Všichni ji budete poslouchat! I muži!“ dodal jsem, když jsem uviděl, jak se někteří muži zatvářili. „Slavě jsme předali znalosti, o kterých se vám ani nezdá! Proto vám doporučuji, abyste ji ve všem poslechli. Ti, kteří by si na ni dovolovali, by na to mohli šeredně doplatit! Slavu vám tu zatím necháme, aby dohlídla na přípravy k odchodu.“ Otočil jsem se na zčervenalou Slavu: „My si to teď poletíme vyřídit s těmi barbary a až se budeme vracet, zastavíme se tady pro tebe. Musíš pak s námi, protože se musíme připravit na nové osadníky a při tom budeš potřeba. Zatím si budeš muset mezi těmito lidmi poradit sama. Pošlu ti k ruce dva sluhy. Postaví ti stan s vybavením, abys měla kde být. Máš je přiděleny na ochranu, kdyby si na tebe někdo dovoloval.“ Alex telepaticky povolal ze vznášedla dvojici androidů i s požadovaným vybavením. Za chvíli se dostavili. Po několika minutách již začali stavět stan na místě, které jim Slava ukázala. Rozloučili jsme se s naší domorodou pomocnicí i s vesničany a nastoupili jsme do autobusu. Usadili jsme se zpět do svých křesel. V té chvíli jsem přednesl svůj návrh: „Dámy, asi by bylo dobré, kdyby jste radši letěly s námi zpět do horní vesnice. Není tam žádné vedení. Kdovíco tam vesničané provádějí. Radši bych je měl pod kontrolou. Co vy mi na to řeknete?“ Děvčata se chvíli radila. Pak se ozvala Rea: „Asi máš pravdu. Letíme na sever.“ Alex dal příkaz pilotovi. Vznášedlo se pomalu zvedlo ze země, zakroužilo nad vesnicí a vydalo se k severu. Po přistání jsme všichni vystoupili. Zkontrolovali jsme, jak pokračují práce. Bylo však vidět, že tu někdo z nás být musí. Ve vesnici nebylo vedení a hned to bylo znát. Domorodci byli bezradní. Nevěděli, v jakých pracích pokračovat. My dva s Alexem jsme dali úkoly robotům, ženy zatím zkontrolovaly ošetřovnu i ostatní stany. Doplnili jsme do letounu dva chybějící androidy. Pak jsme se s našimi ženami i s vesničany rozloučili rozloučili a odletěli zpět na jih.

---