Spící město

Je tvá tma tak odlišná od té mé

kolik odstínů jen může mít čerň?

Nevím, co se skrývá za portálem tvých očí,

které vídávám v neonových snech.

Bloudím tiše městem s betonovým srdcem,

pod nohy plete se mi symfonie stínů,

někde za slepými okny slyším tichý pláč

duchů, kteří trousí perly světla.

Nářek tramvají bičuje nehybné obry

shlížející na stovky blikajících cest,

vesmírným blues nekonečných kroků

do krajin úsvitu nechám se vést.

Černý čas se tiše ladí do modré

hvězdy zhasínají jako sny v rukou světla,

tolik jsem si zas přál spatřit tvůj hlas

zůstal však skryt v útrobách hladového města.

Nádraží oděné v cárech rána

rozpouští mé naděje na splynutí duší

sedím tu sám a popíjím koktejl ze spadaných hvězd,

pochroumaných komet a prstenců planet.

Tikání neviditelných hodin mi do srdce vhání

podivný bleděbílý stesk,

tiše se probouzím do reality vytesané do skal,

které zapadaly listy zamilovaných stromů.

Vstávám ze svého lůžka ve voňavých oblacích,

všechno se smršťuje jako odpoutaný čas,

prohledal jsem celý svůj miniaturní svět,

nikde jsem však nespatřil tvůj uvězněný hlas.