Rok v .... domě

I. Kapitola

rok 1989

Čtyřletá El běhala po zahradě za míčem. Dospělí seděli u velkého dubového stolu na ručně vyřezávaných lavicích. Barbora se s láskyplným úsměvem dívala na svou dcerku, zatímco v kočárku odpočíval mladší Ron.

„Roberte, podívej se na ní. Jsou to už čtyři let, co se narodila a přeci mi přijde jakoby to bylo teprv včera.“ Pohlédla na manžela. Jen souhlasně kývl a rozhlédl se okolo sebe. Kde jen byla Kateřina s Magdou? Už to bude skoro hodina, co se Bářina sestra s hysterickým jekotem rozběhla k domu a Kateřina se s hlubokým odevzdaným vzdechem vydala za svou druhorozenou dcerou.

Magda byla až do svých 23 let normální, sice trošku moc do větru, ale jinak velmi milé a na vkus celé rodiny příliš pěkné děvče. Pak se ale zamilovala. Její láska Vilém byl o celých 21 let starší a v ulici, ve které bydlel si o něm lidé povídali jako o podivínovi. Kateřině to nevadilo, vlastně je seznámila. Vždy věřila na posmrtný život, duchy a na nadpřirozeno. Vilém ve svém domě pořádal na toto téma různé seance a Kateřina se během let stala pravidelným hostem a Magdu brala čas od času s sebou.

Když byli Ele 3 roky, onemocněla zápalem plic, Barbora byla v 7 měsíci těhotenství a měla velké bolesti, musel ji Robert odvést do nemocnice. Proto Elu zavezli k babičce.

Kateřina těžce nesla, že po tolika letech bude muset vynechat jednu schůzku u Viléma, poprosila tedy Magdu, aby ji šla omluvit. Ta se vrátila až pozdě v noci. Od toho dne byla přesvědčená, že s Vilémem patří k sobě, byla jím skoro posedlá.

Dva týdny na to spáchal Vilém sebevraždu. Alespoň tak to tenkrát vyšetřila policie. Magda ho našla u něj doma s podřezaným zápěstím. Nikdy se z toho nevzpamatovala. Kateřina věřila, že její dceru posedl ďábel, dávala to za vinu Ele, byla přesvědčená, že kdyby tenkrát nemusela zůstat doma, Magda by se do Viliama nikdy nezamilovala.

Dnes bylo právě výročí Viliamovi smrti.

V tom se z domu ozval Kateřinin strašlivý křik. Robert s Barborou se na sebe zděšeně podívali. „Pohlídej děti.“ Křikla Barbora a rozběhla se k domu.

Pohled, který se Barboře naskytl u ní vzbudil hrůzu. Magda ležela ve vaně plné krve, ruku spuštěnou přes okraj. Na podlaze v kaluži krve ležela žiletka. Druhá ruka plavala na rudé hladině, kolem ní se tvořila tmavě rudá skvrna, která se jí u kolene rozpíjela ve vodě. Oči měla doširoka otevřené, jakoby se stále s hrůzou dívala na svou matku a sestru. Avšak na rtech měla spokojený úsměv. Kateřina klečela nad svou dcerou, cíp sukně už rudý od vsáklé krve, plakala. „Co to proboha provedla?“ objala ji kolem ramen. „Maminko, proč to udělala?“ začala teď plakat i Barbora.

Po notné chvíli slyšely z haly Robertův ustaraný hlas. „Báro, co se stalo? Slyšíte mě? Haló! Báro!“ začínal být poněkud nervózní. Ronald zavzlykal a pak se rozplakal naplno. Teprve pláč dítěte probral obě ženy z hlubokého zděšení. Pomalu sešli dolů zavěšená jedna do druhé. „Roberte zavolej policii.“ Řekla, aniž by se na svého muže podívala a pak se zhroutila do křesla. Vzala si malého Rona a začala ho chovat, aby ho uklidnila. Ještě stále se na svého muže nepodívala. Nějak nemohla uvěřit tomu, co se právě přihodilo její malé sestřičce.