Rodičovská láska

Jsme čtyři. Já, Maria, Tibor a Ferko. Jsme skoro, jako ze seriálu Bylo nás pět. Jenže my jsme právě jen čtyři. Schází nám jeden článek. Chybí nám ta dobrá duše, co nás tahá z průšvihů, obvazuje nám odřená kolena a doučuje do školy. Měli jsme jí. Jmenovala se Lucia a byla to naše nejstarší sestra. Ona byla přesně ten typ hodné starší sestry. Soudila nám naše spory, často nám radila, a když jsme neměli peníze na jídlo, dokázala něco ukuchtit i z třešní natrhaných na dvoře a zbytků ve spíži. Sama ještě studovala, ale zároveň chodila třídit zboží do obchodu a tak měla občas nějaké peníze na přilepšenou. Byla naprosto nesobecká. Místo toho, aby si koupila nové oblečení nebo šperky pro sebe, vždy je utratila za nás. Brávala nás do kina, kupovala nám sladkosti a jednou dokonce ušetřila na cestu do Prahy. To byl krásný den. Rodiče byli pryč a tak jsme brzy ráno vyjeli a prošli snad celou Prahu. Svezli jsme se metrem, podívali na Staroměstské náměstí, prohlédli jsme si chrám sv. Víta a nakonec nám každému koupila u stánku pohled. Moc peněz už nám nezbývalo, ale i tak jsme se dokázali naobědvat celkem slušně. V jedné samoobsluze jí levně prodali včerejší pečivo a tak k němu koupila paštiku a tohle jsme měli k obědu. Jedli jsme to na lavičce v parku a bylo nám krásně…

Bohužel, tyhle časy už skončily. Luciu srazilo auto. Řidič byl opilý. Doktoři dělali, co mohli, ale bohužel byla zranění moc rozsáhlá. Pak se nám začal celý život kazit. Rodiče to dost vzalo a začali pít. Ten opilec nám sice zaplatil vysoké odškodné, ale rodiče ho utratili za cigarety, alkohol a zlaté náramky a prsteny. Rodiče, pod dojmem, že jsou bohatí, skončili s prací a začali se jen válet doma. Brzo jsme neměli na nájem a tak jsme se z našeho bytu museli odstěhovat. Táta řekl, že nás k sobě na chvíli vezme nějaký strýc, či co. Pravda ovšem byla taková, že jsme se nastěhovali do špinavého sídliště. Válely se tam odpadky, děti odtamtud nechodily do školy, a i listonoška se tam bála nosit dopisy. Policisté se tam odvážili jen ve dvojicích a to ještě na koni nebo v autě. Měli jsme pro sebe jeden pokoj. Co na tom, dříve jsme také byli zvyklí být spolu v jedné místnosti, jenže tady nebyla ani jedna postel. Rodičům to bylo jedno. Takže když Tibor našel na skládce vedle našeho domu staré matrace, byli jsme šťastní. Ale ono je to vlastně jedno. Měli jsme spát na tvrdé zemi, nebo na matraci plné brouků?

Přestali jsme chodit do školy. Vidět tohle Lucia, pomohla by nám. Jenže ona tu už není. A my jsme odkázáni sami na sebe. Problém je v tom, že nikdo nedokáže zastoupit její „funkci“. Takže spíše přežíváme než žijeme. Nemáme tu kamarády. Celé dny jsem zavřená u sebe v pokoji a hraju si s Mariou. Jsou jí teprve čtyři roky a tak se o ní někdo starat musí. Tibor se snaží najít si nějakou brigádu. Jenže, vždy když budoucí zaměstnavatelé uvidí Roma, řeknou, že to místo je už obsazené. Vážně nevím, jak to Lucia udělala, že mohla mít brigádu, aniž by pracovala s rasisticky založenými lidmi. Teď, v létě, Tibor trhá jablka a odváží je do výkupu. Dostane za to nějaké peníze, ale i tak je to málo. A tak si brigádu hledá dál. Ferko nám shání jídlo. Trhá ovoce, v některých obchodech mu dávají ztvrdlé pečivo, ale i tak to někdy nestačí. A tak…občas něco ukradne. Stydí se za to. Často mi říká, že kdyby nemusel, nedělal by to. Vážně netuším, jak dlouho ještě tohle přežívání ze dne na den může pokračovat. Často si před spaním povídáme a představujeme, že se jednou odsud odstěhujeme a budeme žít jinde, jako normální lidé. Problém je v tom, že se nám to nikdy nesplní…

V den, kdy se to stalo, pořád pršelo. Ráno jsem se probudila a zjistila, že oba kluci už jsou pryč. Počkala jsem, až se vzbudí Maria a pak jsem šla najít nějaké teplejší oblečení. Dívala jsem se do ložnice k rodičům, ale ti mě vyhodili s tím, ať jim dojdu pro pivo. To tak, pomyslela jsem si a pokračovala v prohlídce. Nakonec jsem našla starý tátův župan, máminu zimní bundu a dvě přikrývky, o kterých jsem vůbec nevěděla, že je doma máme. Dobrá zpráva, dneska nám zima nebude. Vzala jsem si máminu bundu, Mariu zamotala do županu a přikryla přikrývkou a čekala na své bratry. Dorazili až okolo poledne, s dobrou zprávou. Tiborovi se podařilo sehnat brigádu. Bude roznášet letáky. A Ferko nám k obědu donesl jablka a staré pečivo.

Do večera jsme hráli slovní kopanou a schovku a podobné dětské hry. Navečeřeli jsme se a oba kluci mě překvapili tím, že se začali oblékat na ven.

„ Kam jdete?“ Zeptala jsem se jich, chovající v náruči zvolna usínající Mariu. Oba se po sobě podívali a pak se na mě usmáli.

„ Jeden můj známej…“ začal vysvětlovat Tibor. „ …potřebuje pomoct se stěhováním. Byl celej den v práci a tak na to má čas až teď. No, a slíbil nám, že nám za to dá nějaké peníze a můžeme si vzít to, co sebou nebude chtít odstěhovat…“ Usmála jsem se.

„ To je skvělé. Tak, ať vám to rychle utíká…“ vstala jsem, každého políbila na čelo a sledovala, jak odchází. Jen co se za nimi zavřely dveře, přišel táta s nějakým svým novým známým. Byl to chlap jak hora, bez vlasů, v propoceném oblečení, ale okolo krku se mu houpal mohutný zlatý řetěz. Hned šel ke mně. Couvala jsem před ním, vážně jsem se ho bála. Táta pokýval hlavou a pak zavřel dveře. Vážně jsem nevěděla, co po mně chce, ale tušila jsem, že to nebude nic dobrého.

„ Nechte mě být…“ Zašeptala jsem a do ruky popadla židli.

„ Neboj se, kočičko…“ Židlí jsem se ho snažila odstrčit, ale on byl stokrát silnější než já. Maria na nás z rohu vyděšeně zírala. Pak začala řvát a křičet na celý dům. Umí brečet vážně skvěle.

„ Sakra, zacpi tomu harantovi pusu!“ Zařval ten chlap a já jsem poslušně začala Mariu tišit. Jak jsem tak seděla v křesle a houpala Mariu na klíně, ten chlap ke mně přišel a začal mě hladit po stehně. Ucukla jsem.

„ Ale no tak…“ Zachraptěl a já Mariu vzala do náruče. Sama jsem vstala a rozběhla se ke dveřím. Otevřela jsem je dokořán a běžela za rodiči.

„ Tati! Ať mě ten chlap nechá být!“ Zavolala jsem zoufale, ale on se na mě jen podíval.

„ Vrať se tam zpátky. Chceš nám pomoci, ne? Takhle dostaneme nějaké peníze a koupím ti...třeba krásnou panenku.“ Nedocházelo mu, že jsem na panenky trochu stará. A beztak vím, že peníze zase utratí za cigarety nebo alkohol.

„ Já tam nepůjdu!“ Otec se na mě podíval a vstal.

„ Tak tě donutím!“ Vyděšeně jsem se na něj podívala. Slyšela jsem, jak ke mně zezadu přistupuje ten chlap a táta mě tlačí blíž k němu. Tak tomuhle se říká být mezi mlýnskými kameny…

„ Nech jí být!“ uslyšela jsem a otočila jsem se. No jasně, Ferko s Tiborem. Dál už jsem tenhle souboj vnímala z křesla, kam jsem se i s Mariou uchýlila. Chvíli se hádali a pak se to strhlo ve rvačku.

„ Tohle jsem si vždycky přál udělat!“ řekl Ferko a uštědřil pořádnou ránu tátovi. Tibor si zase skvěle dokázal poradit s tím sádelnatým chlapem. Nikdy jsem si nevšimla, že jsou tak silní. Stali se z nich muži…

Po té rvačce, kdy si táta chladil monokl na pravém oku a máma se mu snažila zastavit krev z nosu, zatímco ten slizkej chlap raději odešel, mi Tibor řekl, ať do nějaké tašky naházím to nejnutnější, že tady už nezůstaneme ani chvíli. A jak řekl, tak jsem udělala. Nakonec jsme odcházeli se starým kufrem v ruce. Byl krásný pocit opustit tohle sídliště. Ferko vzal mamce nějaké peníze, takže jsme měli na autobus do Prahy. Plánovali jsme, že budeme bydlet sami někde v garsonce a bude nám skvěle. Popravdě, tohle jsem plánovala já. Ferko od začátku říkal, že skončíme v děcáku. A taky že jo. Když jsme v noci šli po městě, zastavila nás policejní hlídka. Všechno jsme jim řekli. Přespali jsme na stanici a druhý den ráno nás odvezli do nejbližšího dětského domova. Tedy, jen mě, Mariu a Ferka. Tiborovi je už dvacet a tak se o sebe musí postarat sám. V domově jsme byli rok. Tibor nás každý týden jezdil navštěvovat a vozil nám drobné dárky pro radost. A potom, jednoho dne, jsme mohli jít k němu.  Dostal nás svěřené do péče. Rok pracoval všude možně, měl navíc tři brigády, až se mu podařilo trochu si vydělat. Vzal si půjčku a koupil garsonku, kde teď žijeme. Musí sice splácet, ale Ferko už si taky hledá místo a tak na to alespoň nebude sám. Jsme šťastní. A víte co? Sice bych nikdy nevěřila, že to řeknu, ale bez rodičů je nám opravdu lépe…