Hlavní role

 

Když jsem zaparkovala mezi ostatní auta členů televizního štábu, vylezla jsem za auta, jako na potvoru koho jsem hned nespatřila jako prvního? Jistě, byla to naše spanilá  asistentka produkce. Spěchala ke svému autu, malé prorezlé toyotě. Nejdřív se zarazila, chvíli nevěděla, co má vlastně dělat, ale poté se zatvářila vítězoslavně. Najednou mi došlo, proč mě ta mužolapka nemá ráda a vlastně mě to poznání povzbudilo. Vždyť možná ona Ondruše chtěla tak strašně moc, že když viděla, jak mi Ondruš pořád evidentně před celým štábem nadbíhá, tak na mě normálně žárlila! Na mě! Ona taková sexbomba! Schválně vykřikla, ty věty o roztoužené kočičce, když zjistila, že volám Odrušovi právě já. Ta jedovatka! A já se z toho tak nervovala.

„Dobré odpoledne paní Polednová,“ řekla s důrazem na slovo paní. Jasně, chtěla mě deptat, potvůrka, a dát opět najevo o kolik je mladší. Ale mě nerozhodí. Ten den už toho bylo na mě moc. „Dobrý den,“ řekla jsem neutrálně. Asistentka produkce se zarazila. Očekávala ode mne nenávistný svit očí šelmy připravené k boji. Nic takového. Byla jsem unavená a velkorysá.

„Přijela jsem včas, doufám,“ řekla jsem s pohledem na hodinky.

„Přijela, ale... ono se netočí.“

„Netočí?“ nadzvedla jsem zvědavě obočí. „Jak netočí?“

„Běžte, uvidíte sama. Pan Kratochvíl... však víte,“ pokrčila rameny a pokračovala k svému autu. Šla jsem na plac a tam stál hlouček nad Kratochvílem, zhrouceným na režisérově křesílku. Proboha, co se stalo, že Kratochvílovi dovolil Vachek znesvětit své nedotknutelné režisérské bidýlko? Přišla jsem blíž a zaslechla jsem Vachka ječet. „To se mi snad zdá? To jste nás nemohl informovat dřív? Jak si to představujete? Slyšíte? Jak si to představujete?“ Vachek rozhazoval rukama a zdálo se mi, že prská jak pitbulteriér na pyšně a nevšímavě se tvářící kočku, kterou bezpečně od psa chrání plot. Vedle Vachka postávalo celo producentské trio. To se muselo opravdu stát něco zásadního, když přijeli z Prahy všichni tři.

Producentovi Římalovi, jenž byl ve svém oblíbeném oblečení z Marlboro classic a v kovbojském klobouku bylo celé pranýřování neboho herce evidentně žinantní. „To jste nás nemohl informovat? Víte, jaký to je pro nás problém?“ ptal se soucitným tónem.“

„Náše problémy pana Kratochvíla evidentně nezajímají,“ ušklíbla se vedoucí producentské skupiny, paní Labská.

„Takhle to dál nejde, je vám jasné, že musíte skončit?“ řekl Římal a stiskl soucitně Kratochvílovi rameno.

Kratochvíl se bázlivě na Římala podíval. „Já... já chtěl ještě něco natočit, víte?“ Římal si povzdechl. Kratochvíl sklopil zrak. „Ještě aspoň něco. Aspoň něco, než se za mnou zavře voda.“

Paní Labská zakroutila hlavou. „To je fakt výborné. Ale nedá se svítit. Scenáristi se budou muset postarat o vaší smrt, jiné východisko není,“ řekla paní Labská.

Vachek se podíval k nebi. „Já se z toho... to se ve střižně poseru! Hlavně máme natočenýho spoustu i z dalších dílů! To nemůžeme dát dohromady.“

„Tak to budeme muset přetočit,“ povzdechl si Římal.

„Jenže na tohle nejsme pojištěný. Leda, že bychom tady zažalovali pana Kratochvíla,“ řekla zamyšleně paní Labská a nakrabatila čelo.

Kratochvílovi podklesla hlava. „Jenom něco natočit. A vnuk... naboural cizí auto a neměl povinné ručení... potřebuje peníze.“

„Výborně, takže kvůli vnukovi... a že nás to bude stát miliony, to je vám úplně jedno, že?“ řekla paní Labská jedovatě.

Pozorovala jsem to napjatě jako ostatní členové štábu z uctivé vzdálenosti. Nechápala jsem to. Podívala jsem se tázavě na kameramana, ten se ke mě naklonil a tiše vysvětlil. „Má roztroušenou sklerózu, chudák. Labská to někde vyšťourala. Kratochvíl to tajil, ale ve smlouvě má jasně, že jim musí sdělit všechny zdravotní skutečnosti, které by mohly ohrozit natáčení. Což neudělal. Dneska zase... hrůza, nebyl schopný ze sebe nic vypravit.“

„Aha,“ hlesla jsem a podívala se zpět na pana Kratochvíla. Ten pořád do kolečka sám pro sebe drmolil. „Ještě něco natočit. Aspoň něco. Ještě něco natočit. Aspoň nějaký štěk. Když nebudu před kamerou, jako bych nebyl. Ještě něco natočit.“

 

Utěšovala jsem zničeného pana Kratochvíla před jeho odjezdem z natáčení, ale jak ukonejšit člověka, kterému se prakticky uzavřela jeho kariéra? Tohle se v branži neutají. Pana Kratochvíla už nikdo angažovat nebude, to bylo jisté. Díval se na mě prázdnýma očima. Řekla bych, že vůbec nevnímal, co jsem mu říkala. Potom se najednou probral, zaostřil na mě. „Paní kolegyně, vy jste byla ke mě vždy tak hodná... myslíte, že... víte, já mám zítra narozeniny. Kulatiny. Budu mít oslavu. Rád bych Vás taky pozval k sobě domů. Připravím pohoštění... chlebíčky, víno, pustím Sinatru.“

Začala jsem se ošívat. Nechtěla jsem být zlá a sobecká, ale bylo mi jasné, že to nebude za současné situace příliš velká sranda. „Pane Kratochvíle, to spíš je pro vás a pro vaší rodinu, to by bylo nepatřičné, víte,“ zkoušela jsem se zachránit.

Pan Kratochvíl se na mě úpěnlivě zadíval, popadl mi ruku a silně jí zmáčkl. „Prosím. Prosím. Moc prosím.“

Povzdychla jsem si. Ruku jsem nenápadně vyprostila, nebylo mi to příjemné. „Když jinak nedáte...“

„Děkuji, moc děkuji.“ jeho oči na moment zazářily. „Hlavně si nedělejte starosti s nějakým dárkem. To bych nechtěl, nepřijal bych to.“

Vida, to mě v prvním okamžiku nenapadlo. Dárek. Jasně, říká, abych nic nenosila, jenže to mi přirozeně nedá.

  

 Pan Kratochvíl se ztěžka soukal do taxiku. Musel si ho zavolat sám a dokonce si ho bude muset i zaplatit sám. Produkce odmítla jakýkoliv další náklad s jeho osobou. Cítila jsem, že někdo stojí za mnou. Otočila jsem se. Stál tam Richard Ondruš a také se díval na chudáka Kratochvíla. „Bída, co? Takhle skončit...,“ pokýval hlavou. „Už si neškrtne, to je jednou jasné. Dnešek je pro něho derniéra. Kruci, takhle vidět kolegův konec zblízka, je mi z toho pěkně blbě. Život je někdy pěkný svinstvo.“

Kratochvíl se k nim ještě jednou otočil a zamával jim. „Zítra se budu těšit, nezapomenete, že?“ ujistil se ještě. Jemně jsem zakroutila hlavou a Kratochvíl uspokojeně zmizel v taxíku, který se následně rozjel.

„Viděl jsi, jak se k němu chovali? Ani do Prahy ho už nedopraví. I toho taxíka na nádraží si musí platit sám. Byli jako vlčáci. Jen jen ho roztrhat a... a vůbec někdy mi připadá ta naše branže taky jako pěkný svinstvo. Celý ten komerční kolotoč. Sledovanost, reklamní přestávky, peníze,“ kroutila jsem zhnuseně hlavou. Ondruš pokrčil rameny. „To máš těžký, holka. Dívej se taky na to z jejich hlediska. Maj v tom obrovský prachy a konec konců smlouvy porušil, no ne?“

Podívala jsem se na Ondruše zhnuseně. Ten se začal bránit. „Samozřejmě to chování, ten způsob, jasně hrůza a bída, na druhou stranu... kdybych já v tom měl prachy... ale ne, máš pravdu, bylo to svinstvo.“

Přikývla jsem.

„Hele, s tím včerejškem... mrzí mě to,“ řekl a sklopil zrak. Tím ale šlápl na mé citlivé místečko.

„Co tě mrzí, že jsi mě ani nepoznal v telefonu?“

„Ne, to nemyslím, ale... já ti přece nabízel, abys ke mě jela. Nechtělas.“

„Hmmmmm. Ale dlouho ti smutek asi netrval, co? Trochu jepičí život má ten tvůj smutek,“ popíchla jsem si jízlivě.

Ondruš přikývl. „Je mi to líto. Byl to trapas. A... chtěl bych o nějak napravit. Nechtěla bys třeba...“

„Nechtěla!“ skočila jsem mu rezolutně do věty.

„Mám fakt krásnou chalupu.“

„Líbila se jí?“

„Ach jo. Prostě... co na to říct a ještě dneska... když jsem viděl Kratochvíla, mám náladu pod psa. Potřeboval bych tvou společnost.“

„Fakt?“

„Fakt,“ přisvědčil a hodil na mě psí oči. Asi si myslel, že jsem rychlý zboží jako naše nohatice z produkce. Ale to se šeredně mýlí. „To jako chceš říct, že když je ten svět blbej, tak se budeme spolu utápět v žalu, opijeme se a pak se budeme natruc tomuhle bídnýmu životu milovat až do rána, navzdor tý bídný realitě? Takhle jsi si to představoval?“

„Teda...,“ zaskočený Ondruš nebyl schopný slov.

„Jako, že bych zahřála tu tvou sotva vychladlou postel? Ano? Takhle to máš vymyšlený? Tak to teda v žádném případě!“ odsekla jsem a otočila jsem se k němu zády a šla pryč. Byla jsem na sebe pyšná. Jak já jsem ho ale krásně pokořila! To si za rámeček nedá ten nadsamec. Aspoň někdo mu dal pořádnou lekci!

 

O několik hodin později mi Richard dolil zbytek z druhé láhve jihoamerického cabernetu, a šel k dohasínajícímu krbu, aby přiložil. Když přihazoval dřevo do krbu, zálibně jsem se dívala na jeho záda. Nakonec jsem si řekla, že se nechám pozvat a potom jeho dobyvačné choutky pěkně zmrazím. No...

Richard se vrátil a sedl si vedle mě. Oheň se zase pěkně rozhořel, dřevo začalo praskat, to krásné teplo. Uchopila jsem sklenku, přiložila k ústům, zaklonila hlavu a naráz vypila. S rozkoší jsem zavřela oči jako kočka a cítila jsem, jak se mé tělo slastně houpe. Hm, být tak na lodičce v někde v Karibiku. Alkohol je přítel. Ach jo. Už zase popíjím, ale když mě jedna sklenička či dvě dělají tak dobře. Pocítila jsem jeho ruku na mém stehnu. Pousmála jsem se. Takže kolego, už začínáš? Kdepak. Jen počkej, ty se budeš divit, až tě odstrčím. Jeho ruka mi jela po těle směrem vzhůru. Neměla bych ho od sebe už odstrčit? Ten oheň, víno, teplo, svalnatý chlap vedle mě, to vše ve mě probouzelo zvířecí pudy. Viděla jsem v duchu v jeskyni nahá těla pomalovaná hlinkou jak se od nich a od stěn odráží narudlé světlo od ohně. Všichni leželi na houních. Ruka se mu zastavila ze strany na mém ňadru. Ježíš, to byl tak prima pocit. Jemně mi ho zmáčkl a mnou projela teplá vlna rozkoše. Co to... jenom po takovém dotyku? Copak mi je patnáct? Tak a dost! Otevřela jsem oči. Ejhle, jeho tvář byla blízko mé. Měl pootevřené rty a v očích plamínky. Prevíte, tak takhle to děláš? Kdepak mě nedostaneš, rozhodla jsem se, ale tělo mě neposlouchalo. Vztáhla jsem ruce, uchopila ho za hlavu a přitáhla si jeho rty ke svým. Přisála jsem se k němu a mé tělo se vzepjalo k jeho. Obtočila jsem nohama jeho bedra a pevně stiskla. Tělem mi projelo mravenčení. Bože, to byl slastný pocit, zase takhle svírat pořádného chlapa! Začala jsem z něho strhávat oblečení. Cože jsem si to předtím předsevzala?

 

„Jak si se vyspala?“

„Co myslíš?“

„Málo.“

„Přesně.“

„A jinak?“

„Jak jinak?“

„Však ty víš.“

„Nevím.“

„Nezlob.“

„Budu.“

„No tak!“

„Potřebuješ se ubezpečovat?“

„Já? Já jo? Tsss.“

„Ale vypadá to tak.“

„Chjo.“

„Neodvaluj se zase.“

„Budu ještě spát.“

„Medvěde!“

„Hm.“

„Šlo to.“

„Fakt?“

„Chtěl si spát!“

„Aktuálně měním rozhodnutí!“

„Nech mě, zvíře! Unavená! Zničená. Dobitá. Jsem jenom křehká žena!“

„To jsem viděl.“

„Ty si sprostej, teda to... jo... tohle...,“

„Líbí?“

„Joooo.“

„Moc?“

„Hm... a už nežvaň.“

„Včera si chtěla, abych byl sprostej.“

„Včera bylo včera. Byla tma, nebyla to realita. Byl to sen!“

„Pěkně živej.“

„Už mlč konečně... chlape. Jsi přece jenom tělo, uvědom si to. Jenom tělo. Nic víc.“

„Mrcho!“

„Těší mě.“

„Počkej!“

„Nepřestávej!“

„Popros!“

„Nikdy! Tělo se neprosí. Tělo musí být rádo... jo, prima... ach!“

 

Bože na nebi, co jsem to vlastně udělala? Byla jsem už oblečená, vystřízlivělá jak z alkoholu, tak ze sexuálního vytržení a zbyla mi zase jenom kocovina. Jak fyzická tak i morální. Lumírek. Vůbec jsem na něho nemyslela! Nebo nechtěla? Spiš to druhé. Richard a jeho tělo mé morální vlastnosti zcela rozcupoval na kousíčky! Ale nezničil je. Naopak. Vstaly jak pták Fénix a v ještě silnější formě. Zle se na mě šklebily! Co si to udělala! Vždyť jsi byla nevěrná! Zrůdo! Prach sprostě jsi zahnula! Chudák Lumírek, někde se honí Evropou a usíná sám v smutné posteli a osiřelé hotelové posteli a ty zatím... škoda mluvit. Ale vždyť je mi čtyřicet! Ujíždí mi vlak a právě že Lumírek dřepí někde bůh ví kde! A že by někdy mluvil o vztahu, o tom že bychom se někdy k sobě nastěhovali, nebo že by mi dokonce prosil, abych se rozvedla, aby si mě mohl vzít? Kdeže! Tak nemoralizujte, neničte mě, bolí mě hlava, vím, poslední dobou fakt moc piju, ale svědomí, nech mě laskavě na pokoji! Nenechalo. 

 

Richard umíchal vajíčka, udělal docela obstojnou kávu, namazal mi chleba s máslem a tvářil se moc příjemně. Seděl tam v županu a setsakra mu to slušelo. Kolik jeho fanynek by dalo cokoliv, aby tam seděly místo mě. Jenže jsem tam seděla já a radost jsem z toho neměla.

„Jsi nějaká zachmuřená.“

„Jo.“

„Nemáš dobrou náladu?“

„Ne.“

„Mám tady taky zmrzlinu. Nechceš osladit trochu život, když se to nepovedlo mě?“

„Ne.“

„Nemáš ráda zmrzlinu?“

„Zmrzlina... kila navíc.“

„Chápu... to vám, ženským, fakt nezávidím, jak se pořád musíte hlídat. Já ji zbožňuju. Ale jasně, je to kalorická smrt.“

Pane kolego, řekla jsem si v duchu, kdybyste byl co k čemu, byl trochu galantní, tak mi řekneš, že si můžu klidně dát tunu zmrzliny, že mám krásnou postavu! A co uděláte, pane kolego? Řeknete chápu. Ježíši, takhle plusové body nezískáte, pane kolego!

Pan kolega to tak ale necítil a zasněně přivřel oči. „Předstvuju si tě v zmrzlinovém království. Máš šaty od Aligidy. Celu si tě slízám a potom... hm... ještě jsem neustlal.“ 

„Klidně můžeš,“ odsekla jsem chladně.

„Sakra, Marie, tedy ty máš fakt náladu. Po takový noci... no mám z toho trošku depku.“

Zamrzelo mě to. On vlastně za to nemůže, poslouchal své instinkty a svedl mě. Ostatně by mě vlastně pěkně namíchl, kdyby se o to nepokusil. To já jsem si přivodila trauma, to já si s tím budu muset poradit. Ale to tedy nevím, jak to zvládnu. Nevěra rozhodně nepatřila mezi mé hobby. Ale chudák Richard za to nemůže. Bylo vidět, že si neví se situací rady. Dřepím tam jak zakysaná smetana a metám kolem sebe zachmuřené pohledy. Pousmála jsem se. Richarda to evidentně potěšilo a povzbudilo.

„Hele, nechceš se třeba projet na kole? Mám tady dvě. Jsou to sice starý krámy, ale...“

„Ne, díky.“ Richard zase splaskl. Zase jsem byla úsečná. Bylo mi ho líto, chtěla jsem ho potěšit. Na něco jsem si vzpomněla a zasmála jsem se. „Víš, když jsem byla malá, dostala jsem od táty kolo. Učil mě na něm jezdit, šlo mi to fakt dobře a po prvním dni jsem to uměla. Když jsme tenkrát přijeli domů, učil mě, jak se pumpičkou hustí vzduchem kola. No a mě to hrozně chytlo a jezdila jsem tenkrát každý den. Jenže vždy, když jsem přijela, tak jsem vypustila ventilky a kolo znovu nahustila. Strašně jsem se u toho zpotila, to víš, to kolo bylo nějaké sovětské komsomolské výroby, takže mi to vždy dalo pěkně zabrat. Jednou si toho všiml můj táta a ptal se, cože to blbnu? No a já mu bezelstně řekla, že mi to přece ukázal, že se musí po každé jízdě do kol nahustit čerstvý vzduch! Táta se tenkrát mohl potrhat smíchy. Přirozeně mi jenom ukázal, jak se kola hustí.“

Richard se začal taky smát. „To sis tedy dávala.“

„Jo. Mě to tenkrát přišlo prostě logické. Ten vzduch se prostě opotřeboval, no ne? Byl zapotřebí nový!“

„Jasně, to má logiku. Kolik ti bylo? Sedmnáct!“

„Potvorníku, mám na tebe hodit ty vajíčka?“

Richard se pochechtával, dal před sebe ruce v obranném gestu. Atmosféra se uvolnila a i mě na chvíli přestalo tížit svědomí. Ale musela jsem se brzy rozloučit. Měla jsem domluvený oběd se svou agentkou a večer mě čekala oslava narozenin, na kterou se mi vůbec ale vůbec nechtělo.

 

„Uvidíme se?“ zeptal se Richard, když mi pomáhal do kabátu.

Co jsem mu měla říct? Měla jsem z toho všeho trpký pocit. Rozjeli jsme něco, co nemá budoucnost. V ústech jsem měla pachuť hořkosti. Cítila jsem, jak jsem propadla panice, že mi je čtyřicet, jak jsem si chtěla užít života stůj co stůj, jako by měl být zítra konec světa a najednou jsem si s tím, co jsem udělala, nevěděla absolutně rady. Kdyby to tak šlo hodit za hlavu, přetočit zpět jak film na dvd, nebo na to úplně zapomenout. Já naivka. Teď budu muset dělat před Lumírkem, že se nic nestalo. Samozřejmě to zvládnu, nepozná nic. Jednak je to chlap a jednak já jsem herečka. A okolí říká, že docela dobrá. On nic nepozná, ale tu jizvu mám v sobě já. Zneuctila jsem svou vlastní osobu. A proč, jenom že se současné datum začíná čím dál víc vzdalovat od data mého narození? Ale co budu dělat, když takhle panikařím teď, až mi bude pětačtyřicet? Padesát nebo šedesát? Nebo sedmdesát? Jedno mi bylo jasné, nezažila jsem dosud pořádný vzrušující vztah s mužem. Můj o hodně starší manžel mi suploval otce, Lumírek je, co si budeme povídat, v oblasti sexu naprostý ňouma. Bože já vlastně nikdy neměla pořádnýho chlapa? Z toho všeho pramení má panika. Kdybych si to prožila, byla bych spokojená. Jasně, tady mě tlačí pata. Ale povětrný Richard? Ne, ne, ne, nejsem blázen. A mám vztah.

„Na něco jsem se tě ptal? Uvidíme se?“ vytrhl mě z myšlenek.

„Vždyť zítra spolu točíme.“

„Tak jsem to nemyslel a ty to moc dobře víš.“

Zadívala jsem se mu do tváře, chvíli mlčela, pohladila po tváři, potom stiskla k sobě rty a zavrtěla hlavou.

Posmutněl. „Ale proč?“

Povzdychla jsem si. „Ale no tak. Bylo to jenom na jednu noc. Tys to věděl, já to věděla. Nemuseli jsme si to přece říkat nahlas, ale je to tak.“

Sklopil zrak, zamyšleně si kousl do horního rtu. Přikývl. „Jo.“ Zadíval se na mě. „Jo. To jo. Ale nějak... prostě bych byl rád, kdyby to pokračovalo.“

Pohladila jsem ho po bradě a jemně se usmála. „Jdi ty, brepto. To je jenom momentální poblouznění. Nic víc. Ty to znáš, já to znám. Já mám svůj soukromý život a ty svůj.“

„Já vím, já vím, já to včera taky tak bral. Ale teď nevím, možná je to jenom chvilkový, co já vím, třeba máš pravdu. Ale je mi s tebou tak nějak prostě dobře. Cítil jsem, že si rozumíme, skvěle se mi s tebou to... ale i povídalo. To normálně vůbec nezažívám.“

„Protože si hledáš mladé pubescentky. A to nemyslím nějak žárlivě. I když...,“ musela jsem se sama nad sebou usmát. „Jasně, žárlím na to, jak vypadají. Třeba ta naše asistentka produkce mě totálně irituje. Je krásná, to já vím, ty to víš, všichni to vědí. Ale asi si s ní moc o životě nepopovídáš. Leda tak se s tebou bude chtít ukázat před fotografem z Blesku na nějaké párty nebo tě potáhne do butiku, abys jí koupil značkovou kabelku. Ale když se jí zeptáš, co je to inkarnace, tak ti neodpoví, že boží vtělení do člověka, ale že to je asi něco jako depilace.“

Richard se pousmál přikývl. „Asi máš pravdu.“

„Vím, že mám. Takže tady nejde o mě jako o konkrétní osobu. Ty jsi mnou okouzlen jako zralou ženou. Najdi si nějakou takovou, sobě rovnou a uvidíš, že budeš spokojený. Ale musíš se přestat ukazovat s těma mužolapkama. Jinak dotyčnou utrápíš. Tyhle mladé sexbombičky... snad už jsi se jich nabažil, ne? Co ty víš? Možná, že jsi právě dospěl.“

„Možná. Možná tě ale začínám mít rád.“

„Hloupost. Právě jsem ti to vysvětlila. My dva... to nejde dohromady. A ostatně, já mám přítele... a ještě k tomu i manžela,“ dodala jsem trpce. „Ty se mi tam opravdu už nevejdeš. Ale jinak... bylo to moc pěkný. Fakt jsem si to moc užila a... neboj, jsi skvělý milenec. Sbohem, ty mé chvilkové opojení.“

Zasmušil se. „Najednou mi to je úplně jedno,“ řekl zaraženě. Vypadal, že snad i mluví pravdu a je sám tímto faktem, že mu je jedno, jaký je vlastně hřebec, velmi překvapený. To byl pozitivní úkaz, třeba ještě není úplně ztracený, ale já si musela dál žít svůj život. Richard do něho prostě nepatřil. Bohudík. Nebo bohužel?

 

 

---