Eleanor...

Její dříve veselá a usměvavá tvář se zahalila do tmavé nicoty. Chtěla by nejraději vrátit čas a zastavit ho...teď sedí na lavičce v parku a snaží se nevnímat okolní svět. Jediné co si pamatovala bylo poslední rozloučení, poslední zamávání poslední polibek na tvář. "Já se vrátím neboj se." slíbil to,tak proč to nesplnil? Dívala se za ním, dokud jeho tmavě modrý Lexus nezmizel za zatáčkou. To krásné auto už je někde na šroťáku a jeho duše v nebi. Nejraději by byla s ním. Nikdy nezapomene,jak jí hladil po havraních vlasech a říkal jí malá princezno. Ale už není malá, už není ani princeznou. Z princezny se stala tmavým stínem. Nejraději byla venku, v parku, nebo na místech, kde chodívali společně. Byl její oporou když jí bylo nejhůř. Byl jejím světlem v nepropustné tmě. Ale každé světlo jednou zhasne. Stmívalo se. Měla by se vrátit domů. Cestou nazpět si nevšímala, jak se na ni všichni dívají, nevšímala si jejich posměšků a komentářů. Nikdo z nich nevěděl čím si prochází nikdo nevěděl jak se cítí, nikdo z nich nevěděl jak bolí ztráta tak blízkého člověka jakým je táta. Konečně byla před vchodem do domu. Otočila klíčem a vešla dovnitř. Dýchla na ni vůně levandule a teplo krbu.
"Amy...kde jsi se zase toulala?" zeptala se jí maminka.
"Musela jsem se projít. Není mi nějak dobře. Raději půjdu k sobě." odpověděla jí. Ze schodů se na ni vyřítili její tři mladší sourozenci.
"Zadrec emo jideš se zabít? Už jsme si mysleli že ležíš někde mrtvá když se vracíš tak pozdě domů"
"Drž hubu Tomasi vůbec nevíš o co jde." ohradila se.
Amy rychle vyběhla schody a zabouchla za sebou dveře pokoje.
Bledě modé zdi malé místnosti byly polepené desítkami,možná stovkami fotek. Ze všech se na ni usmívala jeho laskavá,usměvavá tvář. Vyčerpaně lehla na postel a koukala do stropu. Po chvíli se podívala na svůj stůl. Stále tam ležela. Tajemná černá krabička převázaná stříbrnou mašlí. Amy zatím nenašla odvahu ji otevřít. "Ale no tak...je to od táty...musíš ji otevřít." řekla si šeptem pro sebe. Dala jí ji teta v den jeho pohřbu se vzkazem že jí má moc rád a ať na sebe dává pozor. Už je to více než dva měsíce ale Amy ji stále neotevřela. Normální člověk by ji hned otevřel aby se podíval co je uvnitř ale tohle je něco jiného. Vstala a sebrala krabičku ze stolu. Chvíli si pohrávala se stříbrnou stužkou...má nebo nemá?...Už se rozhodla. Zatáhla za konec a úhledná mašle se naráz rozvázala. Vevnitř to tajemně zacinkalo. Amy raději zavřela oči a odkryla tmavé víko krabičky. Bezedné hnědé oči se upřely na na obsah balíčku....klíče...ale od čeho? Do kterého zámku patří? Co ukrývají dveře kterými se otevřou? Amy si svazek pozorně prohlédla, na malém kovovém kroužku se houpal přívěšek ve tvaru koně a písmena E. Amy si nevybavovala tenhle svazek ve své paměti ale věděla že už ho někdy viděla,ví k čemu patří. Patrové garáže za městem. Je to jedna z možností. Musí ji vyzkoušet. Seběhla ze schodů.
"Amy kam jdeš? Už je pozdě a za chvilku bude večeře."zavolala na ni maminka.
"Odpust mi mami. Mám tě moc ráda". Poslední letmý polibek na tvář, poslední obejmutí, poslední úsměv. Za Amy se zabouchly dveře domu. Rozběhla se k vysoké budově, která se tyčila nad ostatními za horizontem města. Sníh jí příjemně chroupal pod nohama. Konečně byla na místě. Proplazila se pod okénkem vrátnice. Vrátný stejně nehlídal. Octla se vevnitř. Podívala se na klíče. Všimla si, že na jednom z nich je vyryto číslo. 269. Podle tabulek zamířila k onomu místu. Garáž číslo 269. Snad je to ono...pomyslela si. Klíč bez námahy zajel do dírky. Amy otočila, zámek klapnul. Vzala za chladnou kliku a vrata se otevřely. Amy zůstala s úžasem stát. To co se před ní zjevilo se nedalo ani popsat. Dokonalost sama. Čekala různé věci ale tohle...před Amy stál Shelby Mustang GT 500. "Eleanor..." vypravila ze sebe. To není možné...schrańoval ji pro mě...Amy měla pocit,že jí srdce vyskočí z hrudníku, tak divně se cítila. Několikrát Eleanor obešla.Ty ladné křivky, ta úžasná barva. Potáhla za kliku. Zamčeno. Po tváři jí přejel lehký úsměv. Druhým klíčem ze svazku se dostala dovnitř. Usedla na sedačku ze světlé kůže. Dotkla se volantu zkontrolovala budíky. Měla najeto jen 14000 kilometrů "to je prakticky nová" řekla si pro sebe. Myšlenky v její hlavě se spletly do jednoho nápadu. Zasunula klíč do zapalování, okamžitě ucítila sílu vozu. Jemně vyjela z garáže a celé budovy. Ocitla se venku na prázdné, široké silnici. Jedna noha na brzdě, druhou prošlapávala plyn. Koně pod kapotou hlasitě zaržáli. "Tak jo Eleanor...jedeme za tátou." jako když někdo vystřelí za startovací pistole se Mustang rozjel. Zanechal po sobě jen otisk zadních pneumatik. Všichi koně v motoru se zběsile rozběhli. Amy nevěděla co dělá, chtěla jen jediné-tátu. Nesoustředila se na řízení nevšimla si ani že je ve špatném pruhu. Z tmavé zatáčky ze vyřítil kamion. Mohla strhnout řízení a tím se zachránit ale neudělala to. Od kamionu jí dělilo jen pár metrů. Vzdálenost se s každou setinou sekundy krátila. Poslední vteřiny...a...zvuk pomačkaného plechu se rozlehl tichou krajinou...je konec.Eleanor se už nikdy nerozjede. Amy už jen cítila jak z ní stoupá duše směrem k nebi...po dlouhé době se s ním opět vidí...konečně je šťastná...