Vraždění na "osvobození"

Páří se. Někteří na slunci a všem na očích, jiní se zahrabou do hlíny, schovají mezi stonky. Svým dětem hledají úkryty s dostatkem potravy. Nezdaří se jim to. Ani nedokončí akt rozmnožování, ani neochrání své děti k životu. Přijde někdo větší a silnější a naháže je na hromadu, nedovolí jim odejít. Částečně to připomíná gruppen-sex a částečně hromadu mrtvol v koncentráku. Ale oni nejsou mrtví, hýbou se, mrskají nožičkama, lezou jeden přes druhého... brání se a chtějí utéct... A sluníčko pálí, listy se zachvívají v pozdním odpoledni a dým z hromady pálené trávy se válí nízko u země.

Rovnám si záda, vyklepávám hlínu z boty a sleduji tu hemžící se hromádku v hrnku, který pevně svírám v dlani a občas s ním zaštěrchám... potvory pruhovaný... Uvažuji nad dnešním  dnem... copak to slavíme? V rádiu říkali vítězství... ale proč my bychom měli slavit vítězství sovětů a američanů... Nemá to smysl... Ano konec války, konec vraždění, to stojí za to oslavit... jen se člověk nesmí dívat dál, co přijde za tři roky... ještě že to nevíme.

Odměřená skupinka vyvolených se dostává ze sevření kruhové věznice.... konečně zase svoboda... utečme... ne, zdání klamalo... krovky křupají pod těžce dopadající botou... křup křup křup...

Ve tváři se objevuje znechucený výraz a zbytky mrtvol stírám do trávy... Proč ve mně sbírání mandelinek asociuje myšlenky na koncentrační tábory... A nějak si říkám, že asi chápu, že se posléze začala používat chemie i na lidi, aby si člověk nemusel špinit ruce od vražd z očí do očí....