DÁLNICE SMRTI

xx. xx. xxxx

Když jsem dnes večer sledoval večerní zprávy, zarazila mě zpráva o muži, který dnes zemřel při nehodě na dálnici D1. Nehody se tam sice stávají dnes a denně, ale právě zmínka, že již předtím vyvázl ze dvou nehod během dvou měsíců mne zvedla ze židle. Přikládám sem dopis, který jsem našel před několika dny ve své schránce:

Vážený pane profesore,

vím, že se zabýváte paranormálními jevy, a proto věřím, že jste jediný, komu se můžu svěřit.

Často jezdím po D1 kvůli práci. Jednou jsem jel takhle domů, byl pátek večer a v rádii právě ohlásili desátou, když tu se mi najednou zjevil před čelním sklem průhledný (nevím, jak jinak jej popsat), rozšklebený ženský obličej. Měla střapaté vlasy a vyboulené oči. Ve stejném okamžiku se ozvalo zaklepání na okýnko spolujezdce, za kterým jsem zahlédl asi padesátiletého muže. Rozklepal jsem se a raději ubral plyn. Byl jsem přesvědčený, že jsem přetažený a mám halucinace z únavy. Na dalším odpočívadle jsem chtěl zastavit, ale z nájezdu přede mnou se vyřítil sporťák a začal kličkovat mezi auty jako na závodní dráze. Několik aut se srazilo. Já naštěstí vyvázl bez škrábnutí, protože jsem předtím zpomalil. Nedával jsem si to s těmi vidinami nijak do souvisloti a brzy jsem na tuto příhodu zapomněl.

Ale ne na dlouho. Asi o dva týdny později jsem se s těmi postavami setkal znovu. Duchové, nebo co to bylo, se mi opět zjevili před další nehodou. Bylo přibližně devět ráno, když se ozvalo zaklepání na mé boční okýnko. Vlasy se mi naježily a ruce jsem měl studené a zpocené. Po očku jsem mrknul tím směrem a uviděl asi osmnáctiletého mladíka, kterému chyběl kus lebky. Když jsem se pohledem vrátil zpět před sebe, uviděl jsem, jak si přibližně metr před autem hrají dvě malé děti s lidskou rukou. I přestože jsem stále jel, děti byly ode mě pořád stejně daleko. Lekl jsem se. Bál jsem se, že šílím, a strhnul jsem volant do odstavného pruhu, kde jsem narazil do svodidel. V tu chvíli se přede mnou srazila tři auta. A ze zadu do mne narazilo další. Než jsem upadl do bezvědomí, viděl jsem tu průhlednou ženu, celou od krve, které mě kynutím ruky volala k sobě.

Měl jsem jen pochroumanou krční páteř a policisté říkali, že jsem vyvázl nejlépe ze všech. Začal jsem věřit, že mě duchové varují, i když dost zvláštním způsobem. Ale také jsem se bál, že začínám bláznit. Začal jsem pátrat a zjistil jsem, že nejsem jediný, kdo je viděl. Bohužel, většina z těch svědků později na dálnici zemřela.

Bojím se, že jsem prokletý, že si pro mě přijdou! Vy se v těchle věcech vyznáte, najděte, prosím, nějakou cestu, nějaké řešení...

Dál dopis nepokračoval. Podrobnosti jeho nehod se shodovaly s těmi ze zpráv. Cítím, že je to tatáž osoba. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo začít pátrat. Hned jsem tedy zasedl k internetu, kde jsem našel spoustu různých údajů, ale jinak žádné zvláštnosti, které by poukazovaly na paranormální aktivity. Jen v archívech několika bulvárních plátků se objevily články o lidech, kteří na dálnici viděli duchy. Má intuice bije na poplach; cítím, že na tom něco bude. Hned zítra zajdu do knihovny a možná i na ředitelství silnic a dálnic, třeba tam něco budou mít...

xx. xx. xxxx

Navštívil jsem knihovnu i ředitelství. Jsem šokovaný i vystrašený zároveň. Zjistil jsem, že na určitých kilometrech došlo během výstavby k obrovskému počtu nehod. Nevím sice, jestli ty duchy viděl na stejných úsecích, ale vůbec by mě to nepřekvapilo.
V r. 1935 vznesla společnost archeologů protest proti výstavbě, protože se na mnoha kilometrech dálnice nacházejí slovanská a keltská pohřebiště.
Mráz mi běhá po zádech. Stále se sám sebe ptám, jestli je naše nejpoužívanější dálnice opravdu prokletá. Vše tomu nasvědčuje. Pokud tam ta pohřebiště skutečně jsou, nebude možné s duchy cokoliv udělat - je to jejich domov. Lidé budou umírat dál, a já... já s tím nemohu nic dělat...