neměný kolotoč

"Proč tohle děláte? Vždyť jsme měli dohodu!" zoufale se snaží vyprostit z léčky můj kamarád.

"a to jste si mysleli že vás necháme?? My jsme už přišli kvůli ní o hodně chlapů a vy jste si mysleli, že zrovna vás nechám žít?" z jeho hlasu se dá zřetelně rozpoznat smutek, zoufalctví, strach a rozpolcená osobnost.Musí to být blázen.

"Ale my za to nemůžeme že je ona zabila" to byl zase můj pokus jak věci uvést na pravou míru.

"Ale nechala vás žít a to se mi nelíbí každý kdo tam byl musí zemřít." tahle věta nám dá najevo že opravdu se z tohohle sami nedostanem.

"Sbohem." prosté klasické rozloučení. Všichni víme co přijde teď. Ozývají se rány z pistolí a my čekáme jen na tu dobu až budeme moct naposledy vykřiček do nebe svou bolest. Ale bolest se k nám nějak nedostává. Co se stalo?? Mám vůbec otevřít oči? Abych zjistil jestli jsem  už v páně či ještě na zemi? Najednou ucítím že mi někdo klepe na ruku.

"Otevři ty oči.Přišla záchrana." jo, jsou to dvě docela jednoduché věty ale tak těžko se plní ta první z nich abych se dostal k objasnění té druhé. Bojím se ale když teď neotevřu oči už nikdy se nedozvím co se děje. Uvolňuji svaly očních víček aby se smrskly. Před sebou uvidím hromadu mrtvích těl. Jsou to naši protivníci v sázce, ale kdo nás zachránil?