Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

ZÁHADA

19. 05. 2010
0
0
593

nevím jak to dopadne ani co z toho vyleze jsem na tom stejně jako vy.. :D

„Koukáš na to?“ zaskřípe mi zubama do ucha. Podívám se na něj. Jeho pohled visí na scéně, která se odehrává na parketě. Slečna v černých minišatech, vysokých botách a tlustými linky po obvodu jejích očí doplňují její svůdný zjev tohoto stvořeníčka. Tohle zajímavé děvče se plazí po chlapci vypadajícím jako z jiné planety. Chlapec se snaží jí obejmout a přivinout k sobě, ona však se mrštně z jeho sevření snadno dostává. Svými kličkami ho nenápadně odvádí z parketu. Vypadá to jako by po něm toužila, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Teď ho vyvedla ven z budovy a rytmus z jejich těl už vymizel. Pronásleduje ji až do parku. Pak se ztratil z dohledu. Svědek už slyšel jen výkřik ženy či děvčete.
V parku se ráno ale našlo tělo chlapce, který byl uplynulou noc sváděn onou záhadnou ženou. Říkáme ji černá děva. Objevuje se jen na múzických akcích a nikdo ji mimo ně nikdy neviděl.Na diskotékách která navštíví e odehrávají podobné příběhy jako zde.

Zase sedím ve školní lavici a poslouchám učitelku říkající známky z písemek.
„Lithiová zase za 5. PO škole se za mnou zastavte.“ Tato věta patří mně. Nejsem zrovna vzorný student. „ Ano.“ Řeknu otráveně a ona se na mě jen krátce zamračí. A pokračuje ve výkladu. Po únavné hodině už konečně zazvoní a já můžu utíkat domů. Cestou se zastavím do našeho poupěte. Je to takové naše doupě kde děláme akce. Nikdo tam ještěnení, tak si sednu a zapálím si cigaretu. Kamarád mi koupil k osmnáctinám vanilkové višňové a jablečné. Tak si vychutnávám chvíle samoty, pohody a ticha. Je neuvěřitelné kolik je ve škole a na ulicích rachotu. Dnes je konečně i pátek takže pojedeme na chatu, kde si užívám lesa. S Uljou tam chodím na dlouhé procházky k dalekému rybníku, kde si sednu a kreslím krajinu. Už e blížím k domovu. Je to přízemní baráček se zelenou fasádou a oranžovými okny. U plotu do zahrady na mě už čeká Ulja a celý se třese, jak se mě nemůže dočkat. Nevím, jak bych bez něho život v tomto baráku přežila. Je pro mě těžký tu zůstávat ale kvůli tomu psovi tohle přečkám. Jen otevřu branku už okolo mě skáče Ulja do výšky padesáti cm a vítá mě způsobem který umí jen on.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru