Miliony smítek

       Díval jsem se na obraz před sebou. Bylo těžké dokončit ho zpaměti. Ačkoli jsem přesně věděl, co maluji, nebyl jsem schopný ho dodělat. Měl jsem vše, co jsem k němu potřeboval. Studii sebemenšího detailu, každou maličkost v hlavě ale přesto jsem ho maloval už přes půl roku. Každý tah, každý pohled na ten obraz byl jako přímá rána do srdce. Celý ten obraz byla dýka, která se zarážela stále hlouběji při každém pokusu ho dokončit. Byl mi nočí můrou i splněným snem. Ty oči, které se z něj na mě dívali, byli styčným bodem mého světa. Můj život na nich začínal a končil. Nebylo nic jiného, jen ten jediný pohled, kterým se mi naplnilo životní úsilí. Obraz mého života. Dílo, které bych nikdy nenamaloval lépe. Ktreré bych možná nemaloval nikdy...

 

- Tak fajn, máš to mít, když to chceš, usmála se. Vstala a odešla. Skvěle, práce na mé poslední semestrální zkoušce mohla začít.

 

            - Tak co mám dělat?

            - Mám v hlavě takovou malou vizi. Sedni si na ten klavír. Chceš pomoct? Jo, přesně tak. A teď se sehni a zapínej si pásek na botě Jo, díky. A ... teď se podívej na mě Skvělý. Vydržíš takhle?

            Pokrčila rameny. Seděla na klavíru ve večerních šatech, vlasy sčesané dohladka, upřený pohled. Dokonalá pozice, překvapený výraz, lehký erotický náboj v odhaleném vystrčeném rameni a perfektní prostředí.

            Vzal jsem skicák a začal prvními tahy. Malovala se sama. Kontury jejího obličeje byly tak jemné. Nemohl jsem si vybrat lepší modelku. Seděla tiše a trpělivě Upřeně se dívala na mě. Sem tam uhnula pohledem. Tichá atmosféra klubu, který čeká na své večerní návštěníky byla skličující, ale hnala mou ruku dopředu. Všechno bylo, jak jsem si v hlavě představoval.

 

            - Můžeme pokračovat?

            Kývnula hlavou, posadila se zpátky na klavír. Poupravil jsem jí vlasy a pozici, aby se shodovala s předchozí. Její pohled byl unavený. Není lehké dělat modelku. Velká trpělivost, dlouhé nic nedělání a žádná osobní odměna. Asi jí to nevadilo.

            Posadil jsem se znovu na svou židli a podíval se jí do očí. Nepřítomně se dívala kamsi do prostoru za mě. Jako bych tady ani nebyl. Vypadala, jako by zamrzla v čase. Snad že chtěla právě seskočt z toho klavíru a běžet za někým, koho právě spatřila. Snad že to byla její láska. Snad nějaký dobrý přítel. Možná jen prázdné očekávání, které se proměnilo v tiché zklamání. Kdo ví, na koho mohla čekat a čas jí zde zanechal samotnou. Všichni ji opustili a odešli. Zůstala tu sama na tom osamělém nástroji, na nějž už nikdo nehraje. Výraz v jejích očích už opustilo nadšení a zůstala jen únava. Její mysl žije, jen tělo zůstalo zamrzlé kdesi mezi realitou a snovým bezčasím.

 

            Odkašlala si.

            - Chceš už dneska skončit? Není problém. Nechci tě přetáhnout, abys to se mnou ještě dokončila.

            Ladně se svezla z klavíru dolů. Její oči znovu oživly. Usmála se, vzala si věci a šla se na toalety převléct. Zastrčil jsem skicu mezi všechny ostatní, které jsem měl v deskách.

            - Neuvidím to?

            - Ještě to není dokončené. Chtěl bych, abys to viděla, až to bude hotové. Ten postup nikdy není moc uspokojující.

            Pokývla a usmála se. Pořád se smála.

            - Půjdeme?

            - Určitě

            Vyšli jsme z klubu. Byla už tma a zima. Zabalil jsem se do kabátu.

            - Platí tedy ta sobota? S Honzou jsem domluvený, že nás sem pustí.

            Mrkla na mě, zvedla ruku na pozdrav a rozutekla se pryč. Rozhlédl jsem se tiše po okolí klubu. Nikdo nikde. Vešel jsem zpět. Brzy se bude otevírat, zůstanu na sklenku.

 

            - Nezprotivilo se ti to minule?

            - Ne, řekla s úsměvem. Sedla si na své místo na klavír, zaujala naprosto přesnou pozici a vyzívavě se na mě usmála. Sedl jsem si naproti ní na svou malou židli.

 

            Vypadala šťastně. Asi se událo něco, co jí rozjasnilo den. Možná je to jen požitek ze zážitku. Snad ji to baví a je ráda, že zde může sedět a podílet se na úspěšném dokončení mého studia. Snad je to jen ze začátku. Posléze se jí úsměv z tváře znovu ztratí a zase zamrzne v neúsprosném čase, aby mohla být svědkem ticha. Aby mohla pozorovat, jak vzduchem poletují mikroskopická zrníčka prachu. Navěky věkův. Dívat se do prostoru, který je nekonečně stejný a přitom se v něm stále něco mikroskopického a neslyšného děje. Odehrává se v něm milion různých tichých přběhů, které v návaznosti jeden na druhý vytvářejí přběhy tohoto světa. Jen malé zrnko prachu, smítko, které se vznese do vzduchu, píší historii. Tiše, neslyšně. Nikdo o nich neví, ale na každém tom smítku, které je ve vzduchu v této místnosti, kde sedíme a jenž dýcháme, je tíha jednoho, možná více životních přběhů. Mého nebo jejího. Každou vteřinu, co sedí na klavíru a upřně se dívá na ta smítka, jedno narazí do jejího oka. Ani o tom neví. Kdyby jedno bylo větší a zapadlo za její tenké víčko a potřebovala by pomoct, jen to zrnko může vědět, co by se mohlo stát. Rozhoduje o tom jen zrnko, které zde někde možná je a čas, který rozhoduje, kdy se to má stát.

            Zvedl jsem oči od papíru a podíval se na její oči. Jestli už Čas nerozhodl o té správné chvíli. Zda neslzí, nebo neuhnula z pozice. Seděla tiše a strnule. Už ji pohltil čas a vzal jí život. Žila zase jen ve své hlavě a tělo ustrnulo v nehybné póze. Jediný sval na těle se jí nepohnul. Ani nemohl. Její tělo bylo pohlceno časem. Žila jinde. Každý její pohyb trval v mém vnímání několik hodin. Mohla tančit na vrcholu Kilimandžára, ale já to budu vědět, až za několik století. Budu ji pozorovat z dálky, která se nerovná s časem ani prostorem. Tiše a smířeně.

 

            - Předpokládám, že už jsi unavená. Můžeme skončit, jestli chceš.

            Pomalu se vracela do mého vnímání  ze svého výletu do vzdálených rovin časoprostoru.

            - Kolik toho ještě zbývá?

            - Bylo by to tak na půl hodinky.

            Lehce se usmála a zůstala sedět ve stejné strnulé poloze.

           

            Díval jsem se na ni, jako pomalu opouští můj vesmír a vrací se do svého. Jak odlétá. Jako anděl. Jako tichá doznívající píseň jejíž pěvec již dávno spojil svů hlas s chórem z dalekých břehů. Byla dávno pryč, ale já ji pozoroval zde jako strnulou suchou vypovídající o dávno minulých slavných časech bájných králů. Jako Helenu Trojskou, do jejíž krásy se nedovolil zakousnout zub času.

           

            Jeden tah následoval druhý, jako takty v symfonii. V celé skice byl smutný předpoklad zastavení času a rozdělení jednoho prostoru na dva naprosto odlišné celky, které existují spolu i vedle sebe. Najednou se doplňují a najednou se navzájem začnou negovat a narážet do sebe. Pouhá skica dokázala vystihnout, co jsem nedokázal stíhat slovy.

 

            - Můžeš slézt. Právě jsem udělal poslední tah.

            - Dojdu se převléct.

            Došel jsem si na bar pro pití a položil skicu před sebe. Ležela tam stejně strnule, jako stál čas na ní.

            - Tak mohu to vidět?

            Ukázal jsem na papír a šel za její záda. Tiše si prohlížela sama sebe, jak ji vidím já. Dívala se na jemné kontury svého obličeje, které jsem se snažil zjemnit ještě víc, aby nedaly zdání strnulosti jejího vnitřího života. Každý její sval jsem chtěl zachytit v pohybu, aby se nezdálo, že nežije. Byla to moje Trojská Helena, jejíž krása žila ve všech dobách a každém světě. Byla jako odkaz, který s sebou nese každý.

            Otočila hlavu a podívala se na mě. Usmívala se, ale v koutku jejího oka se leskla slza.

            - Zdá se mi, jako bys byl jediný člověk, který mě pochopil.

            Naše dva vesmíry splynuly do sebe. Pohltila mě do svého vnímání času. Všechno okolo se dělo rychle. Všechna smítka prachu pulzovala vzduchem a narážela do nás, jako by svou silou chtěli hnout světem. Psát opravdový příběh. Tichý, neoriginální, ale důležitý. Do jejích očí narazilo milion smítek za těch pár sekund a beztak se ty oči znovu upřeně dívaly na mě. Nemusely, ale dívaly. Byli jsme v bublině která se distancovala od zbytku světa. Nesměle mi věnovala polibek na rty. Jen letmo se dotkla, ale síla, která byla mezi námi, by odehnala celou Agamemnónovu armádu z břehů Malé Asie.

            Bublina se rozpadla zpě na dvě části. Můj čas se zpomalil. Zase bylo všechno, jako předtím. Stál jsem tiše vedle ní a pozoroval, jak si prohlíží tu kresbu. Měl jsem chuť se jí dotknout. Jejího odhaleného ramene. Ale nemohl jsem. Naše světy se spojily jen na tu nicotnou chvíli, která byla pryč. Ani miliony smítek a miniaturních částic ve vzduchu to nedokáže změnit. Tenhle příběh už byl napsaný.

 

            - Nechceš zůstat ještě na sklenku?

            Usmála se a sedla si vedle mě. Díval jsem se na ni, jak pomalu a zamyšleně upíjí svů vinný střk. Nikdy jsem se na ni takhle nepodíval. Nikdy mě to nenapadlo.

            Slza, která se leskla v jejím hladkém skelném pohledu už zmizela.

            - Myslíš, že bys to se mnou vydržela ještě jednou?

            Pokývala hlavou. - A kdy? A co to bude?

            - Chtěl bych tvů portrét.

            - Tak dobrá. Ráda. Kdy?

            - Šlo by to zítra?

            Usmála se. Položila prázdnou sklenku na bar. Její ruka se nesla vzduchem tak pomalu. Možná teď se snaží ta smítečka dopsat tenhle krátký příběh, který netrvá. Vyšla ze dveří a s ní odešla i naděje na stvoření nového světa, který by mi nebránil pochopit ji znovu.

 

            - Promiň, nemůžu.

            - Proč?

            Dívala se na mě skelným a uslzeným pohledem. Byla pryč ze svého světa. Nebyla stejná jako včera. Její pohled se změnil. Nebyl ani naplněný očekáváním ani unavený z pomalého toku času. Včera vypadala jako anděl, který se jen vznese do nebes a zítra jako laňka snese zpět na zem. Dnes se jí otřásl svět. Neměla o co se opřít. Její Kilimandžáro se sesunulo jako postavené ze sirek.

            Zvedla jemně a ladně ruku. Vinula se vzduchem jako plující holubí pírko. Psalo nyní svů krátký příběh. Dotkla se mé tváře. Nyní jsem ji vtáhl já do svého malého vesmíru. Kolem nás se zastavil svět. Lidé stáli tiše na ulici a byli nám tichýımi a trpělivými svědky. Tiše, s hlavami skloněnými vzdávajícími hold našemu krátkému příběhu, který byl dopsán miliony malými smítky, která do nás dnes narazila. Byli zahaleni do černých hábitů a čekali, až se náš vteřnový dotek rozpojí. Až se tohle tiché představení rozplyne v realitu a naše vesmíry budou zase dva. Už navždy nespojitelné.

            Já jediný ji pochopil. Proto už nikdy nesmím vejít. Proto je mi její svět zapovězen jako třináctá komnata. Síla, která by zničila celou Agamemnónovu armádu, nedokázala odstranit tento fakt.

           

            Její ruka se stáhla zpět. Stáli jsme naproti sobě jako dvě cizí osoby, které však ví přliš mnoho, než aby mohly existovat jedna pro druhou.

 

            Ten obraz je jako dýka. Barvy mu dodávají pravdivosti odlišností našich vesmírů. Teprve na něm je pochopení.

---