Fotograf

Seděl na balkoně jejího bytu. Kouřil. Jak tu může žít?
 

Hnusná Praha. Smog. Davy, anonymita těl a duší. Fet. Jen ta architektura dává trochu starodávného klidu jeho zčernalé duši.
 

Klika od hlavního vchodu cvakla. To bude ožralý soused, pomyslel si, Daniela už se dnes nevrátí, možná ani zítra.
 

Nostalgie ohmataných klik starých domů. Dveře cvakly podruhé. Klátivé kroky starého Máchy odvál tikot nástěnných hodin, teď pomalu stoupá do horního patra zvuk pomalých tichých kroků. Ty její balerínky. Smutná, bláznivá, žárlivá, vždy kouzelná.
 

Za dveřmi tichý nevinný dech, otevřel. „Já jsem si to rozmyslela.“ „To je dobře,“ usmál se, „byla by to škoda.“ Jeho dětská a vždy jen platonická láska se začala stydlivě svlékat, on pomalu, aby jí nevyplašil, vzal do rukou foťák.
 

Stále otočená zády k němu najednou vyhrkla: „Když mi ukážeš nějakou tvou fotku, která mě dokáže rozplakat, můžeš pak se mnou udělat jakýkoliv fotky.“ „To nemůžu!“ „Jen do toho, já to chci, potřebuju.“ Zašmátral v polici a podal jí fotografii. Podívala se na ni, obrázek jí vypadl z rukou a ona se zhroutila v očisťujícím pláči. „Tys tam byl?“

„Ano, před pěti lety, když se tvoje maličká narodila mrtvá. Vždycky jsem s tebou byl.“ Odvedl ji na balkon a nabídl jí cigaretu. Zapálila si, nahá, krásná, zraněná.