Řekněte řece..

Chcete na břeh, ale spáry mokrých, divokých vln vás unášejí kupředu všedních dní. Proud je jistotou, tou bezbřehou jistotou budoucna, kterou nemůžete a nebo nechcete odmítnout. Vždyť voda z řeky vás láskyplně objímá, obkružuje vaše tělo, hraje si s vámi a má vás ráda, pečuje o vás, ovšem jenom tehdy, vzpomene-li si, že vás má. Jednou ale přijde den, kdy vás všemohoucí jistota omrzí a hledáte záchranný kruh z peřejí řeky, podruhé vkročené. Červeno-bílá obruč kolem vás je jako příslib svobody a nevšedních zážitků, co nabízí levo-pravý břeh. Pokud řeka není ž(d)ravá a chápe ubohé (ne)plavce, pak možná, uvolí se některého promočeného blázna pustit ze svých drápů lásky. Podivná to láska, kdy jeden vlastní druhého. Podivná to láska, kdy druhý se nechá věznit prvním a říká si, že vždycky může být hůř a že není tak špatné být jistotou všedních dnů.. Do té doby, než objeví nový pramínek, tekoucí z hor. Jiskřivé blahodárně planoucí kapky, které tak jemně, ale přesto dravě omývají duši a srdce občas zmateně klepajíc na poplach. Naplňují plaváčka-poustevníka zvláštním pocitem, kdy i smuteční píseň labutího sirotka zní krásně. Tak nějak zvláštně tklivě, kdy si poskočí i dravá kapka horského skotačivého mladíka. Tak nějak bezstarostně začíná nový životní příběh plaváčka-poustevníka, hledajíc lásku a nevšední zážitky bez jistoty všedních dnů na poušti jenom se svou svobodnou duší a zrádným srdcem.