Epitaf

V povídce žoldák bylo nastíněno,jaký život žoldák má. Zde se ukáže jak žoldák umírá.

Epitaf

 

„Tuhle práci jsem sakra neměl brát,“ říkám si,když vyhazuji prázdný zásobník ze své G36tky a nahrazuji jej novým. Chvíli čekám vedle okna a pak se vykláním a posílám olověné pozdravy těm debilům, co nám obklíčili dům. Ani nevím jestli jsem vůbec zasáhnul a stahuji se zpátky, protože jejich palba už trhá stěnu u okna.

Práce pro rusáky je vždy to nejhorší.Člověk nikdy neví s kým se zaplete a v tomto případě jsme se dostali do křížku přímo s ruskou armádou. Jeden idiot si nás najal a jaksi nám opomenul říct že má nepřátele až na tak vysokých místech. A teď na to doplácíme.

Posílám další dávku z okna a zase se stahuji. „Hlášení?“ ptám se do vysílačky.

„Hlavní vchod držíme,“ zaznělo mi ve sluchátku. „Pjotr a to schytal. Promiň šéfe, ale nepřežil to.“

Povzdechuji si. „Dobře kluci,“ říkám. „Držte se jak jenom to půjde. Kdyby něco tak se stáhněte a zaminujte oblast. Nezapomínejte že kdyby to bylo moc horké tak zdrhneme tunelem. Velitel konec,“ přepínám frekvenci. „Zadní vchod, jak jste na tom?“ Žádná odpověď. „Zadní vchod? Slyšíte mě?“ Pořád nic. „Do prdele ozvěte se sakra!“

„Šéfe,“ ozval se my ve vysílačce slabý hlas. Patři Semimu. „Jsem tu skoro mrtví. Dochází nám munice a moc na nás tlačí. Musíme se stáhnout.“

„Zamítá se,“ odpovídám. „Pošlu vám tam podporu. Zadní vchod musíme držet dokud to půjde.“

„Rozkaz, šéfe,“zaznělo ve vysílačce.

Přepínám frekvenci. „Záloha běžte podpořit zadní vchod,“ říkám. „Musíme jej udržet za každou cenu.“ Přepínám na další frekvenci. „Sathi? Jak jsi na tom?“

„Jde to šéfe,“ odpověděla mi. „Musíme ještě počkat dokud se to tu trochu neuklidní a můžeme našeho klienta odvézt tunelem pryč.“

Fajn,“přikyvuji. „Hlavně nezapomínej, on je naše priorita. Cokoli jiného je vedlejší. Konec.“

Opatrně nahlížím oknem ven a říkám si,že naše vyhlídky jsou pěkně blbé. Minimálně dvanáct vozů speciálních jednotek, nepočetně policejních vozů a dokonce dva tanky. Jestli se ty pustí do boje, tak to tu bude teprve zajímavé. Ve vzduchu vidím dva bojové vrtulníky a říkám si, že sundat je by možná nebyl špatný nápad. Nechci aby nám to tu raketami přeorali dříve než budeme pryč.

Zapínám vysílačku. „Thanjo?“ ptám se.

„Da, šéfe?“ odpovídá mi. Tady ve své domovině mluví dost často svou mateřštinou.

„Vidíš ty vrtulníky?“ ptám se. „Máš dobrou pozici. Sestřelte je!“

„Da, šéfe,“ odpovídá mi a já riskuji kulku tím, že se trochu nakláním k oknu a právě včas abych viděl, jak od našeho domu vyletěly dvě rakety a naprosto přesně trefili oba vrtulníky, které dopadly mezi stojící policejní vozy. K explozi samotných strojů se přidaly i další menší, jak explodovala munice v nosnících.

Usmívám se a stahuji se zpátky. „Dobrá práce,“ říkám do vysílačky. „Stáhněte se. Ted se na vás soustředí.“

Přikrčuji se a procházím kolem okna. Musím omrknout jak se drží zbytek mých lidí. V půli cesty se ozývá vysílačka. „Tanky se daly do pohybu šéfe,“ ozvalo se mi ve sluchátku. „Vyrazili k hlavnímu vchodu. Stahujeme se.“

„Kurva,“ nadávám a přidávám do kroku. „Vemte si LAWčka a až se dostanou blízko, perte to do nich. Nesmí prorazit dovnitř.“ Něco mě napadlo a přepínám frekvenci. „Zadní vchod, jak to vypadá u vás?“

„Nic šéfe,“ zní odpověď. „Drží pozice a zastavili palbu.“

„Dávejte si na ně pozor,“ říkám. „Ti grázlové něco chystají.“ Nyní už běžím a zastavuji se až u schodiště, vedoucí k zadnímu vchodu domu. Moji lidé si natáhnuly ke dveřím několik kusů nábytku, sochy a před to všechno položili balistické štíty. Vidím těla svých lidí, bezvládně ležící kolem, mnohdy s rozšiřující se kaluží krve pod nimi… ne! Ted na to není čas. Ted se musíme soustředit na přežití.

Přikrčuji se u zábradlí a pro jistotu kontroluji zásobník. Ještě mi polovina zbývá.

Slyším v dálce syčení, jak byly vystřeleny LAW a několik explozí jak zasáhnuly svůj cíl a hned se k tomu přidala i vytrvalá palba. A v tu chvíli se na nás vrhnuli i tady zepředu. Dírou kterou byl hlavní vchod projelo pancéřové vozidlo s kulometem na střeše a ihned spustilo palbu. Mí lidé se naštěstí stihnuli včas schovat a tak první salvu inkasovala jenom barikáda.

Palba zasáhnula stěnu vedle mě a tak se ihned kryji. Z vesty vytahuji protipancéřový granát do granátometu, jež mám přidělaný pod Géčkem a vrážím jej do hlavně. Rychle se vykláním a mačkám spoušť. Riskuji sice kulku, ale pro jistotu sleduji, jestli jsem se trefil a s úsměvem sleduji, jak exploze ničí kulomet a trhá i celou střechu na kusy.

Jeden z mých lidí vytahuje granát a odjištěný jej háže do díry, kterou jsem vytvořil. Když vidím jak vnitřek exploduje tak jsem na své lidi mimořádně pyšný, že dokážeme takhle spolupracovat beze slov.

Dovnitř vbíhá několik vojáků, kryjících se za balistickými štíty a moji lidé na ně ihned spouští palbu. Štíty to sice vydrželi, ale aby je vojáci udrželi, tak museli zakleknout. Mí lidé za ně hážou granáty a ukončuji jejich životy.

„Zadní vchod zajištěn,“ říkám si a stahuji se do chodby. „Hlavní vchod, jak jste na tom?“

„Dorážejí na nás šéfe,“zní odpověď a slyším ve sluchátkách hluk těžké palby. „A to kurevsky hodně. Držíme je, ale je to jenom taktak. Hodilo by se nám tu trochu lidí na víc.“

„Pokusím se vám tam někoho poslat,“ Odpovídám. „Hlavně vydržte bando. Držíte se parádně.“ Ukončuji komunikaci a běžím chodbou k místnosti, kterou jsme si zvolili jako nemocnici a zároveň shromaždiště záloh. Když vcházím dovnitř tak na sobě cítím pohledy všech ostatních.

„Čtyři musejí podpořit hlavní vchod,“ říkám. „Dobrovolnici?“

Čtyři ruce byly ihned ve vzduchu.

„Nehrajte si a hrdiny,“ říkám. „Držte je, nevystrkujte hlavy a hlavně nechcípněte. Běžte.“ Čtveřice ihned odběhnula a já sebou hážu do křesla u stěny. Kontroluji pušku a rozhlížím se kolem. Bylo zde celkem dvacet tři vojáků, z toho o dvou už jsem věděl že tohle nepřežijí, šest bylo těžce zraněno a zbytek měl buďto jenom šrámy, nebo byl nezranění.

Zapípala my vysílačka v uchu. „Jo?“ hlásím se.

„Šéfe,“ odpovídá mi Sathi. „Můžeme vypadnout. Klient je venku a Charlie jej odváží na bezpečné místo.“

„Dobře,“ přikyvuji a vstávám. „Vem své lidi a zmizte. Sejdeme se na smluveném místě.“ Vypínám vysílačku a chci přeladit na jinou frekvenci…když tu jedna stěna explodovala a mě srazil kus suti zpátky do křesla. Vyrazila mi dech,ale rychle se vzpamatovávám. Rozhlížím se kolem sebe a s žaludku se mi usadil ledový balvan. Více než polovina mých lidí byla mrtvá a jenom několik žijících se dokázalo vyškrábat na nohy.

Zapínám vysílačku. „Balíme to,“ říkám. „Balíme to kurva. Všichni okamžitě na shromaždiště. Máme tu raněné.“ Dívám se na roztrženou zeď a pak vidím, co jej způsobilo. Další bojový vrtulník a míří rovnou na nás…najednou explodoval a mě bylo jasné že jej určitě sundala Thanja.

„Thanjo, to jsi byla ty?“ ptám se do vysílačky.

„Kdo jiný šéfe,“zní pobavený hlas ve sluchátku. „promiň že jsem reagovala tak pozdě…“ve sluchátku jsem zaslechl výstřel a pád.

„Thanjo?“ ptám se, ale žádná odpověď. „Thanjo no tak. Tohle mi nedělej.“

„promiň šéfe,“ zazněl ve vysílačce slabý hlas. „Thanja na tom musela být špatně. „Dostali nás. Já… omlouvám se.“

„Pošlu tam pro vás,“ říkám. „Nenechám vás tam chcípnout.“

„Pro mě už není naděje,“ odpovídá Thanja. „Ale já nezemřu jako zbabělec. Mám poslední zásobník a nehodlám jej nechat plný. Sbohem šéfe. Bylo mi potěšením s tebou sdílet bitevní pole.“ Slyším ve sluchátku sérii vystřeli a pak mi ve vysílačce zapraskalo.

Sklápím hlavu. „Sbohem, holka,“ říkám. Dneska jsem ztratil tolik lidí. Všechny prachy světa mi tohle nezaplatí.

Do místnosti dorazil zbytek mých lidí a pomohli na nohy těm, co ještě žili. „Budu vám krát záda,“ říkám a dívám se skrze díru ve zdi. „Půjdu až jako poslední.“ Můj pohled upoutala M249tka ležící opodál. Ne že bych svému Géčku nevěřil, ale tady budu potřebovat větší palebnou sílu. Zavěšuji si pušku na rameno a beru do rukou kulomet. Má plný zásobník, ale já si pro jistotu beru ještě jeden. Možná budu žít tak dlouho abych jej využil.

Mí lidé ustupují do sklepa domu a já, spolu s dalšími dvěma lidmi jim kryjeme záda. Ten kdo tohle místo projektoval možná s něčím takovým i počítal, protože jediný vstup do sklepa vedl přes dlouhou chodbu, kterou jsme opatřili provizorními kryty z balistických štítů a těžkým kulometem na konci, kdyby nám už doopravdy teklo do bot. Cestou jsme samozřejmě rozložili pár výbušnin a v každé barikádě ležela jedna C4ka pro větší ohňostroj.

Zaujal jsem pozici v přední barikádě a rozložil jsem dvounožku kulometu pro větší stabilitu střelby a pro každý případ si vedle sebe pokládám své Géčko a pár granátů.jeden nikdy neví.

Poslední z mých lidí proběhnul kolem nás a já vím že jim musím dát dost času na to,aby všichni prošli tunelem a schovali se ve městě. Minimálně deset minut je budeme muset udržet a až pak přijde čas, abychom i my tři zdrhnuli a odpálili tunel. Při troše štěstí se to povede.

Slyším dupání těžkých bot a rozkazy v ruštině. Zapírám pušku o rameno a dívám se do zaměřovače. Dupání se blíží a já dostávám chuť na cigaretu. V poslední době moc nekouřím, ale teď bych za ni dal cokoli. Vím že mám ve vestě celou krabičku, ale nemůžu si zapálit, abych sen prozradil kouřem.

„Čekejte,“říkám do vysílačky. „V první vlně jich musíme dostat co nejvíc.“ Trochu se stahuji do svého krytu a čekám. Kruci, já chci to zatracené cigáro. Když už ne kouřit tak alespoň jej mít v hubě. Vytahuji krabičku a jednu cigaretu si vkládám do úst, abych ji mohl alespoň cítit.

Dupání a rozkazy už jsou slyšet dost hlasitě a najednou chodbou otřese exploze, jak první vlna narazila na naše výbušniny. Usmívám se a dívám se do stropu. Po chvíli se opět ozývá dupání a rozkazy a já vím,že už jsou konečně v chodbě. Počítám do dvaceti a pak se lehce vykláním, abych se podíval, kolik jich na nás jde. Bylo jich deset.Dvě skupiny po pěti se plížili podél stěn a já si říkám,že jsme možná mohli hodit na ta místa nějaké claymoory, ale teď už je to jedno.

„Palte,“ říkám do vysílačky a zvedám se, načež tisknu spoušť kulometu. Ti idioti neměli nejmenší šanci proti naší palebné síle a během několika vteřin leželi na zemi v tratolišti krve. Jejich kolegové na rohu chodby se chtěli podívat co se stalo a dostali se do rány našich kulek a několik jich to schytalo ránu do hlavy. No, alespoň tomuhle místu udělali nový nátěr. Ten starý byl hrozný.

Držím mušku na rohu chodby a čekám kdy někdo vykoukne,abych mu poslal olověný pozdrav a najednou vidím, jak dovnitř vletěla doutnající dýmovnice. Dívám se jak dopadá a trefuji se do ní dávkou, takže ji posílám zpátky, rovnou pod nohy vojákům,kteří vyběhnuli hned za ni a jeden na ni dokonce šlápnul a spadnul a vzal k tomu i dva další. Nevím jestli se smát nebo děkovat štěstěně,ale vím že je musím zabít. Spouštím palbu, stejně jako moji dva kumpáni a trháme je na kusy. Sice se stáhnuli,ale i tak jsme jich minimálně osm dostali.

Zpoza rohu vystoupili tři vojáci držící v rukou veliké balistické štíty a já vím, že tohle už začíná houstnout. Já ani ostatní nemáme nic co by je prorazilo, tedy kromě granátometu co mám v Géčku. Problém je, že mám poslední granát a nevím jestli je dobrý nápad jej takhle promarnit.

„Těžký kulomet,“ říkám do vysílačky a ani ne o dvě třetiny později spustil kulomet na konci chodby takovou palbu, kterou ani štíty nedokázaly udržet a vojáci padli.

„Sráči,“ usmívám se a v tu chvíli stěna vedle mě explodovala a dovnitř dírou na nás ihned začali střílet. Otáčím kulomet a zasypávám díru salvou kulek, ale uvědomuji si, že tady nemůžu zůstat. Posílám ještě pár dávek, pak se zvedám, beru svoje Géčko a nechávám na místě jeden claymoore. Utíkám k bariéře a cestou mi vypadává cigareta z úst. Ohlížím se za sebe a vidím, jak vojáci vystupují z díry a využívají mou barikádu jako kryt. Držím v ruce odpalovač a usmívám se. „Idioti,“ říkám a tisknu knoflík a exploze trhá vojáky na kusy.

Jak klesne prach tak vidím něco, z čeho mě kurevsky zamrazilo. Na konci chodby se zformovala další hradba štítů a mezi nimi vidím hlaveň odpalovače střel. Než jsem stihnul cokoli říct, tak z hlavně vyletěla střela a zasáhnula stěnu za mnou. Těžký kulomet byl mimo a nepochybně i ten kdo jej obsluhoval.Takže už jsem jenom já a můj poslední muž. Ale ještě to není ztraceno. Tohle udržíme a pak…otáčím se dozadu a mám co dělat, abych nezačal nadávat jak dlaždič. Ta střela nezničila jenom kulomet, ale i stěnu a zasypala schodiště. Pak přišla druhá střela která zasáhnula přesně to samé místo a definitivně zasypala naši jedinou cestu odsud. Je to jasné. Odsud už se nedostaneme.

„Šéfe,“ ozvala se mi ve vysílačce Sathi. „Co se tam stalo.“

„Zasypali nám cestu ven,“ odpovídám a posílám salvu kulek mezi vojáky. „Nedostaneme se odsud.“

Slyším jak Sathi lape po dechu. „Dostaneme tě ven,“ říká. „Zaútočíme na ně zvenku dostaneme tě ven.“

„To nejde,“odpovídám. „Vy zdrhněte a my se odsud snad nějak dostaneme. A to je rozkaz. Konec.“

Muž vedle mě nepřestává střílet. „Ty tomu věříš?“ptá se mě. „Ty fakt věříš že se odsud dostaneme?“

„Ne,“ odpovídám zcela upřímně. „Tohle je konečná.“

Muž se zasmál. „čekal sem že chcípnu blbě,“ řekl. „Ale tohle je ještě lepší než jsem si mohl přát. Chcípnu v cizí zemi pro cizí ideál a dokonce pro cizí prachy.“

„Jsme žoldáci,“ říkám a střílím po krátkých dávkách do chodby. „Takový osud máme.“

Společně střílíme do chodby a já musím vyměnit zásobník v kulometu. Zrovna ve chvíli kdy natahuji závěr padá můj spolubojovník k zemi a já jenom vidím, jak z jeho hlavy teče krev a tvoří pod ním kaluž. Tak už jsem na to sám.

Zapírám kulomet o rameno a tisknu spoušť. Kašlu na malé dávky a střílím nepřetržitým proudem. Pár těch vojáčků zabíjím, ale je mi jasné že to nezvládnu. Ani  mé vyhlídky nejsou růžové. Pokud se nechám zajmout tak mě ti vojáčci nepochybně na místě odstřelí.

Zásobník došel a já přesedlávám na Géčko ale i to brzy končí s municí a zbývá mi pistole. Usmívám se. Tohle už je zbytečné, ale přesto střílím. A pak jsem udělal chybu jako nějaký začátečník. Moc jsem se vyklonil a inkasoval jsem palbu hned z několika směrů. Vesta část zastavila, ale několik mi prošlo skrz. Jeden voják toho ihned využil a vyběhnul kupředu. Než jsem stihnul cokoli udělat tak do mě nasypal část zásobníky. Bolest byla neskutečná, ale ještě jsem dokázal zaměřit jeho hlavu a poslat mu do ní kulku.

Dívám se na své rozmašírované tělo a je mi jasné že tohle nepřežiji. Tohle je můj konec. Sahám do vesty a vytahuji krabičku a když vidím že je v ní díra tak si nedělám moc naděje, jestli v ni najdu nějaké použitelné cigáro. Mám štěstí. Jedno tam ještě je. Vkládám jej do úst a zapaluji, přičemž druhou rukou beru do ruky detonátor C4řek.

Natahuji do sebe veliký obláček kouře a pak ještě jeden. Klidně vydechuji. Umřít v cizí zemi, za cizí ideály a za cizí peníze. To je život žoldáka. Přemýšlím co mí lidé řeknou mé rodině.Matce, otci a sestře. Kdo se postará o moje psy a co se stane s mám domem? Směji se. Kurva, takové blbosti mě napadají v poslední chvíli života.

Tisknu v ruce detonátor a palcem odklápím krytku, načeš zvedám malou páčku a pohlížím na červené tlačítko na vršku. Natahuji do sebe další obláček dýmu a vidím, jak se ke mně blíží rusáci. „Nazdar kluci,“ zdravím je. „A dobrou noc,“ tisknu tlačítko.

---