Tma, schovka a sliz

Hybrid H. Pottera a H. P. Lovecrafta.

. . . chapadla v podobě pahrbků, hledající si cestu z podzemního centra polypovité zvrhlosti . . .

- Howard P. Lovecraft

 

 

Nesnášela to. Příšerně nesnášela. Nějaká ledová ruka jí vždycky pevně stiskla žaludek a v krku měla veliký knedlík. Skoro se jí třásla i kolena napolo zakrytá lemem skládané školní sukně a přišlo jí, že drobné kroky jejích ubohých nožek v naleštěných polobotkách na hrubé hliněné podlaze příšerně dupou a duní. Musí to být slyšet snad na kilometry daleko. I když moc dobře věděla, že v podzemí není nikdo (nebo možná ještě lépe nic) co by ji mohlo slyšet, stejně jí připadalo že každý kradmý krok může spustit lavinu. Představila si ty těžké kameny, jak zničehonic padají ze stěn a nízký strop se jí hroutí na hlavu. Pak by zůstala pohřbená v podzemí a její rozdrcené tělo v kaluži krve by možná nikdy nikdo nenašel. Katakomby totiž nebyly tak rušné jako školní chodba. Nebyly k prasknutí přecpané ukecanými studentkami, hrnoucími se na další hodinu a spěšně dopisující své zapomenuté úkoly. Málo která učednice se sem vůbec kdy dostala. Katakomby byly tabu.

Byla to temná, nepřehledná, značně rozlehlá síť podzemních chodeb, která vedla křížem krážem pod celou obrovskou akademií. Jako jedno velké mraveniště, jen bez hemžících se dělnic. Ty obývaly výhradně vyšší patra: učebny, jídelny, kuchyně, ložnice, laboratoř, knihovny, zahrady . . . Ale ona se sem čas od času dostala. Měla totiž službu. Zrovna tadleta nejpitomější, nejblbější služba musí vyjít zrovna na ni. Jeho asistentka. Uf!!!

 Každopádně to musí donést – ještě dnes – a předat to mistrovi. Zítra ráno je totiž alchymie. A alchymický mistr už určitě čeká na svou spěšnou zásilku. Byl to divný patron a pedagogický sbor ho moc nemusel. Vyčítalo se mu hlavně to, že utrácí tolik peněz ze školního rozpočtu na výzkum výroby zlata. Holt zarytý zlatoděj. Ale musí to přinést ještě dnes v noci. A tak šla. Vlastně spíš lezla. Jako slimák. S nechutí.

Odjakživa se bála tmy a stísněných prostor. A právě teď stojí u ústí toho nejdelšího tunelu (vede rovně přes celý pozemek školy, má spoustu odboček neznámo kam) a sklad je až úplně na konci. Daleko předaleko. „Proč???“ Zoufale si skousla rty a vztekle dupla nohou. Ten zvuk v němém tichu chladných kamenných stěn hlasitě rezonoval.

Až příliš hlasitě.

Prudce pootočila hlavu až jí umě nakadeřené vlny jako půlnoční kaskáda vyklouzly zpod špičaté školní čapky na malá ramínka. Stála napjatá jako tenká tetiva už už hrozící prasknutím. Její křehké nervy už už hrozily prasknutím.

Našpicovala obě uši.

Jako kočka, když vyčkává na tiché šustění maličkých myších nožek po parketách kuchyně. Vlastně ne. Spíš jako ubohá malá myš, schoulená za tlustou, vyřezávanou nohou obřího křesla, která se bojí svýma velikýma růžovýma ušima zachytit i ten nejmenší . . .

Prostě se zaposlouchala se zvědavá, jestli se ze tmy neozve nějaká odpověď.

Ale nic kromě duté ozvěny svého vzteklého dupnutí neslyšela.  Díky bohu. „Proč si vybral mě??? Musí moc dobře vědět, že se bojím.“jen tichý povzdech. Musí. Ještě dnes.

Hluboký nádech.

První krok. Po špičkách. Tiše.

Muselo to vypadat děsně divně: Načesaná holka v načinčané školní uniformě na špičkách černých polobotek bez podpatků cupitá s vyděšeným výrazem ve tváři tmavou chodbou. Plíží se jako zloděj. Kroutí se jako pijavice. Bizarní baletka. A ten pohled!!! Směšné. Komické.

Ale ona se bála.

Vždycky se bála. Bála se podzemí, celé té prožluklé tmy, úzkých kamenných stěn, které jí svíraly, vysokého stropu ztrácejícího se ve tmě, který se mohl každou chvíli zřítit a zaživa ji pohřbít, černočerných zejících úst záludných odboček, vedoucích neznámo kam. A planoucí pochodně od sebe byly tak daleko!!!

Blikotavé, slabé světlo vrhá stíny.

A její bujná představivost v nich vidí všelicos: slepé zrůdy, černá plazivá plíseň pomalu se rozlézající po stěnách, chlípná chapadla, zkroucené pařáty s křivými drápy smočenými v děsu, přízrak tmy s tisícem tváří – prostě některou z nich.

Horory vyprávěné o černých hodinkách.

A právě na tyhle ty historky si vždycky vzpomněla, když musela projít tou děsnou chodbou. Jejich akademie měla velice svérázný folklór. Když pomineme pohádky (typu malé holčičky nesmí chodit tam a tam, nebo se jim stane to a to – naprostá klasika o holce, kterou si zavolali do ředitelny a která už se nikdy nevrátila) na strašení nováčků, které se již tradičně vypráví vyjeveným prvačkám cestou na další hodinu, bylo tu hodně o čem drbat a co probírat. A čeho se bát. Ale i mezi všemi těmi vděčnými tématy byl nejpopulárnější a nejprobíranější stejně jedině speciál.

Oficiálně Speciální oddělení. Nepovinné zařízení, které ale valná většina čarodějnických škol má. Skryté zpravidla na nějakém zastrčeném, odlehlém místě kam nikdy nikdo nechodí. Na místě, kde nejsou žádné nastražené uši, které by mohly slyšet různé podezřelé, krajně podivné zvuky. O slídivých očích ani nemluvě. Takové oči se musí hned vydloubnout z krvácejících očních důlků.

Speciál, do kterého se nikdo nedostane. Speciál, ze kterého se nic nedostane. Speciál, který svou magickou silou téměř magneticky přitahuje všechny úchyly, podivíny a zvědavce z řad studentů. Chtěli by tam nakouknout. Chtěli, chtěli. Chtěli by tam alespoň jeden prstíček strčit, a hned zas jít . . . Ale ten prstíček by jim určitě něco ukouslo.

Nedaří se jim to. Nikdy ho nemůžou najít, ať se snaží jak se snaží.  Protože všichni samozřejmě vědí, že Speciál tam někde je – ale nikdo neví kde. A tak hledají a hledají a hledají. Marně. Naštěstí marně.

„Áhhhhh!!!!“nejradši by si sama nakopala zadek. Že si zrovna teď musela vzpomenout na ten blbej speciál!!! Zrovna teď, když už je skoro u skladu. Právě natahuje ruku se svazkem klíčů, aby mohla odemknout těžká dřevěná vrata.

Fuj!!! Sklad!!! Speciál je taky sklad, přesně jako ten pokoj s množstvím polic přecpaných různými kádinkami, krabicemi, lahvemi a sklínkami, právě odemykaný naším strašpytlem. Speciál je sklad. Jen uchovává ve svých železných útrobách za silnými nezlomitelnými mřížemi poněkud neobvyklé věci. Protože nehody se stávají.

Jó, je to tak. Je to nefér, ale co. Magie je těžká – lidi jsou jednoduší. Nehody se prostě stávají. Dokonce i na tak dobrých školách, jakou navštěvuje naše hrdinka. Hrdinka, která právě (navzdory tomu, jak se jí třásly ruce, že se ani nemohla trefit do klíčové dírky – vzhledem k velikosti bytelných vrat spíše díry) konečně odemkla dveře. A už jde dovnitř. Ale nehody na čarodějnických školách se málokdy obejdou bez následků.

 Následky jsou velice . . . nepříjemné.

Šup s tím do speciálu!!! Do skladu, kam odklízejí všechny nežádoucí výsledky nezdařených pokusů: Nehody, chyby, zmatky, přehlédnutí, zaškobrtnutí, zašmodrchání, přeřeknutí… Nežádoucí výsledky nezdařených pokusů, vedlejší efekty různých kouzel, odpudivé plody zpackaných experimentů, špatně oživení nemrtví, omylem vyvolané entity… a zrůdičky, příšerky, nestvůrky, potvůrky, bludičky, obludičky…

Spousty, spousty malých, zubatých, skroucených, ošklivých zrůdiček. Takhle jí to vždycky vyprávěli starší učednice. Vzpomněla si na to právě teď, protože zrovna došla k polici číslo 5. Na malé mosazné tabulce, přišroubované do dřeva si přečetla, že jde o „Organické materiály“. Těm se mezi učednicemi láskyplně říkalo „krvavý svinstvo“. Byla to taková ta neidentifikovatelná směs v láku, ve které plavou různí naložení živočichové nebo části těl a zírají na vás ze sklenice svýma krvavýma očima. Ty kousky, které oči opravdu mají. Zbytek klepe na sklo a snaží se dostat ven.

Najednou jí přeběhl mráz po zádech a ona si byla jistá, že se nedokáže dotknout ani jedné z těch děsných sklenic. Určitě by i přes sklo cítila, jak se uvnitř hýbou. Bude tam jen tak stát, okusovat si nehty až jí budou krvácet prsty a zírat na ně. A ony budou zírat na ni. A zase by ji napadlo –

Zakázala si to, ale poručte představivosti. Právě si po dlouhé, dlouhé době vzpomněla na jednu obzvlášť vypečenou věc: Vždyť speciál není jen sklad, byť Yog-sothoth-ví jakých okultních ohavností. Prý se tam provádějí pokusy. Příšerné, ošemetné a rouhavé pokusy. Podle nejbrutálnějších pověstí prováděné přímo na studentkách.

Achich, achich – ta živá představivost!!! Úplně to viděla. Přímo před sebou: nějaká ubohá „oběť nezdařeného pokusu“ sedí s řetězem zamčeným kolem krku za tlustou mříží v jedné z kobek speciálního oddělení. Utopená v naprosté tmě (Je tam tma, aby byly zrůdy ušetřeny pohledu jedna na druhou???) nic nevidí a jen se pomalu pohupuje tam a zpět, dopředu a dozadu se sklopenýma ušima. Tiskne si ruce na ústa. Možná se histericky hihňá, smích místy přechází do vzteklého vrčení a vytí. Vytí v bezměsíčné temnotě . . .

Nemyslet, nezastavovat, jednat!!!

Jakž takž se probrala ze svých mučivých fantazií a ztracený čas jí dodal odvahu. Nechtěla tu zůstat už ani o minutu déle. Bez rozmýšlení popadla hned první, velmi objemnou sklenici, stojící hned na začátku řady. Dívaly se na ní dvě oči. Velké, krásně modré oči, které jí připomínaly kus nebe, na který každý den zírá z okna ve své ložnici. Zbytek plovoucí bytosti tvořil neforemný masový válec, vyplňující celou láhev. Divila se, jak se tak vůbec vešel. Ústí láhve bylo úzké a válec tak tlustý a široký. Ale asi je měkký a stlačitelný, nebo je to jen krvavá kaše (něco jako sekaná ze školní jídelny) kterou tam někdo nalil. A do ní přidal ty oči. Oči zatlačené hluboko ve válci neměly víčka, ale ona si byla jistá že kdyby nějaké měli, spiklenecky by na ni zamrkaly. Dívaly se až moc živě.

A chtivě.

„Spousty, spousty malých nenažraných zrůdiček, které by se moc a moc rády dostaly do naší řádové koupelny a ložnic aby . . .“opakovala si v duchu tu starou historku, při které se kdysi třásla strachy na černé hodince. Tenkrát hrozně ječela, když se dozvěděla, co to vlastně vylezlo z odpadu v umývárně a přisálo se na bělostná stehna koupající se nymfičky.  „A děcka, co dostanou pětku z přeměňování zavřou do speciálu až zčernají a zrůdičky je mezitím sežerou. Mají takový hlad, že zbudou jen kosti a ty pak oživujeme na hodinách nekromancie.“ Od té doby se staly hodiny nekromancie (jinak velice nudného a smradlavého předmětu – vemte si jaký odér mají ty hromady mrtvol poházené na nerezových stolech, hlavně v létě hned před prázdninami) mnohem zajímavější. Třásla se nad každým kostlivcem, jestli to náhodou není „pětkař – oběť nenažraných zrůdiček“. Ale to už bylo dávno. Nyní se musí soustředit na aktuální problém – vymotat se z katakomb a donést „krvavý svinstvo“ v pořádku až do mistrovy pracovny. A potom to přichystat na zítřejší hodinu.

To snad zvládne, ne???

 

Srdnatě vykročila temnou chodbou s objemnou sklenicí v náručí a u pasu jí cinkal svazek klíčů. Přes sklo ani necítila, jak se maso hýbe. Nebo se třeba nikdy nic nikde  nehýbalo a ona si to ve slabé chvilce prostě vymyslela. Určitě si to jen vymyslela!!! Přece není možné, aby se mrtvé maso samo od sebe hýbalo. Botky klapaly po tvrdé podlaze a ona už bude za chvíli venku. Pryč z podzemí. Zase se jí začínala vracet dobrá nálada.

Předčasně.

Pochodně začínaly pomalu zhasínat. Jako mihotavé světlušky poletující nad temnou bažinou se začaly jejich plaménky  zvolna vytrácet. Odcházely do říše víl. Tiše, jedna za druhou jako když špalír planoucích andělů odlétá do nebe. Znepokojeně přidala do kroku. Vůbec se jí nelíbila představa, že by tu zůstala po tmě. Ztratila by se. Možná, že už by se nikdy nedostala ven. Na světlo. K ostatním. Už jenom kousek. Zrychlila. Už jenom malý kousek a je tu –

TMA!!!

Jako mávnutím kouzelného proutku který svírá dovedná ruka všechny pochodně naráz jasně vzplály a vzápětí do jedné pohasly. Světlo zemřelo. A v té tmě jí něco podrazilo nohy. Něco hnusného a slizkého. Silného. A to něco se jí posmívalo. Hluboký, hrdelní smích té věci v temnotě se jí zabodával do uší stejně jako střepy z rozbité láhve skrz tenoučkou košili do její jemné kůže. Plácala se v tom lepivém láku s očima jako ryba v blátě.

Nemohla vstát. A utéct.

Ta slizká věc jí omotávala nohy a nechtěla ji pustit. Místo toho se jí jen smála. A táhla. Táhla ji s sebou do hlubin černého, bezedného podzemí, kde vždy vládne všudypřítomná tma a ona už nikdy neuvidí světlo. Stejně, jako (naštěstí pro sebe) nikdy neuvidí podobu té slizké zrůdy, co ji uvězní ve svém odporném obětí. Navždy.

         Zpanikařila.

Zmítala se a kopala. Klela. Zaklínala. A to zafungovalo. Hrubé zavřísknutí a sprška horké krve jí dala za pravdu. Přeseklo se to. Ať to bylo cokoli, má to teď o kus masa míň.

To něco ji pustilo a ona utekla. Strach vám dává křídla. Ona skoro letěla. Poslepu. Narážela do stěn a občas i upadla, ale vždycky znovu vyskočila a běžela dál. Co když je tam těch slizkých věcí ještě víc??? Co když se plazí za ní??? Posunují se svým ohebným, článkovaným tělem jako píďalky po jablku nebo se plouží bočním plazením jako slepý hadi??? Nebo jsou ještě další přilepené na stropě a jen čekají, až poběží pod nimi, aby na ni mohly spadnout a celou ji zaživa pohřbít pod tunou žíravého pudingu??? Co když něco hnusného uteklo ze speciálu a teď se to volně potuluje po podzemí??? A číhá na nic netušící studentky . . .

Běžela.

Nevěděla kam. Prostě pryč od té šílené spleti nekonečných chodeb a všudypřítomného zlého smíchu. Běžela jak nejrychleji mohla. Konečně zapadla do jedné odbočky. Naštěstí byla rovná, ne jako ty točivé a propletené kořínky klesajících chodbiček. A vedla nahoru – pryč z katakomb.

„Každý rok tady zmizí jedna studentka. Většinou nějaká děsná šprtka.“tak začínaly všechny ty povídačky o holkách, co někam šly a už se nikdy nevrátily. Zmizely, rozplynuly se, odhmotnily se, ztratily se, propadly se, zbyla po nich jenom roztrhaná školní uniforma. Nebo je šoupli do speciálu. Blbosti. Jasně.

Ale ne tady!!!

Ne na naší akademii, kde se to vážně dělo. Nekecám. Občas se doopravdy stalo, že nějaká studentka prostě zmizela. A nikdo je nehledal. A ona bude další. Naše hrdinka se stane hlavní postavou pohádky začínající slovy: „Už jste slyšeli co se stalo té holce, co . . .

 

Běhat po tmě není zrovna nejlepší nápad. Můžete do něčeho narazit. Jako ona do té měkké věci. Svou vahou ji strhla ze stropu. Upadla a válela se v ní. Ne, nebyla to ocelově pevná, hedvábná pavučina plná křiklavě barevných, chlupatých, jedovatých pavouků s vypoulenýma černýma očima jako osm obsidiánových korálků zasazených v drahocenném prstenu zdobícím sinale bílou ručku nemrtvé krasavice nebo nějaká měkká masová membrána uzavírající vchod do nitra hnusného hnízda bizarní bezejmenné věci, která může žít jen v hlubinných jeskyních skrytých ve vlhkém podzemí a po níž je lepší nepátrat a ani o ní nepřemýšlet.

Byla to stará tapiserie. Ta zaprášená ručně tkaná tapiserie zobrazující vznešené umění Herma Trismegista, která vždycky visela na západní zdi knihovny mezi dvěma řadami polic A a B. Odhodila ji a vstala.

Takže drby byly pravdivé: tajné chodby z katakomb vedou skrz celou školu a jsou volně průchozí. Schované na takových nenápadných, nevinných místech jako za starým závěsem v knihovně nebo třeba ve falešné skříni v některé ložnici. V jedné z těch útulných řádových ložnic, ve kterých už dávno všechny ostatní učednice spí zavrtané hluboko v prachových peřinách. Ložnice, které svádí spáče sladkým zdáním falešného bezpečí. Otřásla se, a nemělo to nic společného s lezavým nočním chladem studené, špatně vytápěné knihovny.

Celá obrovská budova jako červivé jablko, navenek krásné a sladké, ale uvnitř skrz na skrz shnilé a prožrané chodbami a tunely, ve kterých se hemží . . .

Strnula.

Už je zaslechla – rovnoměrné, odměřené kroky těžkých bot, tlumené tlustou vrstvou vysokých koberců. Zavřela oči a přitiskla se ke zdi mezi police. Studená mramorová stěna z ní vysávala poslední zbytky tepla. Přesto se k ní zoufale tiskla. Nesmí ji najít.

Jako hra na schovávanou. Tma, schovka a sliz.

„Tak tady jsi.“ty tři slova ji zase probrala. A řečník stál přímo před ní. Nemohla tomu uvěřit. Chtěla křičet, ale z vyschlých úst vyšel jen vyděšený šepot: „Mistře???“

A byl to on. Povědomá postava postaršího pána – zarytého zlatoděje – s dlouhým tmavým plnovousem a vysokým kloboukem. Typický čaroděj. Vždy oděn od hlavy až k patě ve volném, pečlivě zapnutém hábitu. Hábitu nasáklém krví, smíšenou s černým ichorem.

A pochopila. Příliš pozdě. Její široce rozšířené oči náhle prohlédly: Proč měla tu pitomou službu zrovna ona. Proč si ji sám vybral. Proč ji poslal samotnou na takové tmavé, odlehlé místo, kde nikdo nikoho neuslyší křičet. Proč se ztrácely studentky. „Jsi moje oblíbená studentka.“řekl jí jednou s takovým divným šklebem a jí to nedošlo. Ale teď už viděla. Příliš pozdě!!!

Zase se zašklebil. Než stihla cokoli udělat – byť jen začít zplna hrdla znova křičet – jedním rozmáchlým gestem ze sebe strhl svůj pečlivě pozapínaný svrchní plášť. Očekával potlesk. Měl vskutku pádný důvod pro takovou pečlivost v oblékání.

Zpod jeho hábitu v mžiku vyrazila slizká, silná chapadla, která jí celou omotala jako ohebné, živé řetězy. Hladové přísavky obroubené stovkami malých, pilovitých žraločích zoubků se pevně zakously. Staré krvavé skvrny na nažehlené uniformě překryla čerstvá vrstva slizu. I když z jednoho chapadla zbyl je krvácející pahýl, zbytek se měl velice čile k světu: jedno z chapadel se jí omotalo okolo krku a začalo ji pomalu škrtit. Druhé, neobyčejně vlezlé se vecpalo do úst na zadusilo zděšený jekot. Další zase zvedla skládanou školní sukýnku.

Smál se snad ještě víc než poprvé: „Zašijem se do speciálu. A tam si užijem!!!“

Ona to ale už ale naštěstí neslyšela. Silný stisk na krku nepovoloval. Jazyk v ústech natékal a kyslík rychle docházel. Milosrdná temnota.

Ale on si toho nevšiml. Dál si spokojeně pohazoval se svou novou hračkou a kecal: „Víš vůbec z čeho se dělá to krvavý svinsto???“

 

***

 

Rudá na bílé vyhlíží vždy velice malebně. Dokonce i když jde o rozmazané skvrny onoho odporného „krvavého svinstva“ na bílé košili úhledné školní uniformy.

„A *****.“nechtěně uklouzlo jedné učednici, když se neúspěšně pokoušela setřít si svým krajkovým kapesníkem z prsou obsah převržené sklenice. Bylo ráno a začínala první hodina alchymie. „To určitě nepude vyprat.“fňukala. „A byla to moje oblíbená košile.“

„Neboj, to se nějak vyčistí.“utěšovala ji sousedka, která už se s pomocí mokré houbičky také pokoušela oblíbenou košili zachránit. Celý flek se jenom ještě víc rozmazal.

„Fuj!!! To je tak hnusný!!!“zavřískla, když jí jeden sulcovitý krvavý kousek přilepený na košili zničehonic vyskočil na tvář a snažil se svými krátkými panožkami doplazit se dál a zalézt jí až do ucha. Zhnuseně to shodila na zem a zuřivě rozšlápla svým vysokým podpadkem. Novopečená placička se pod botou ještě chvíli hýbala. Musela to pořádně zadupat do parket, než byl konečně pokoj.  Najednou jí přišlo, že celá sklenice stojící na stole se trochu hýbe. A posouvá se. Pomalu. Ale jistě. Rovnou k  ní.

„Hnus!!!“její sousedka zírala na nadskakující zavařovačku jako by čekala, že se už už převrhne a její obsah se jí vylije do klína. A ožije. „Co to vůbec je???“

„To ani nechci vědět.“pravila mdle učednice a přitiskla si ruku před ústa jako by se bála, že se pozvrací. Opravdu k tomu neměla daleko.

„Krvavý svinstvo v láku se dělá z děcek, co sou pozavíraný dole ve speciálu.“přisadila si zlomyslná šklíba ze zadní lavice. Vyhrnuté rukávy, nohy na stole. Její úsměv byl tak veliký a široký jako škleb oné neviditelné kočky v Alence z říše divů. Chystala se totiž na svou oblíbenou činnost – strašení spolužaček. „Už ste slyšely co se stalo s tou holkou, která . . .“

 

Jen strašidelné historky. Zvláštní druh folklóru vzniklého v uzavřeném okruhu osazenstva dívčí akademie. Hnusné horory. Pohádky pro černé hodinky, kdy se v naprosté tmě za zamčenými dveřmi v jedné z ložnic pokouší skupina stínů, usazených na naducaných polštářích v kruhu kolem lidské lebky vyděsit jedna druhou. Drby tiše šeptané od úst k ústům, ve kterých se tak vyžívají zlé jazyky. Morbidní sny sténajících, zoufale se převalujících spáčů zamotaných do provlhlých saténových prostěradel, nenalézajících noční klid ani ve svém osamělém loži. Kecy na strašení nováčků.

Toho krásného, slunného rána v magickém městečku na první hodině alchymie ani jedna jediná z učednic usazených na lavicích ve velké laboratoři a čekajících na příchod svého mistra – zarytého zlatoděje - neměla sebemenší tušení, že každá z těch hnusných historek je čistočistá pravda.

---