.shapes of my lines.

Takže vy nevíte, co je milovat?“ slyšel jsem hlas soudce.

Pohlédl jsem mu do očí. I přes tu vzdálenost vypadaly studeně.

„Nevím, co si mám pod tím slovem představit.“

„Chápu,“ reagoval soudce a koutky úst se mu nepatrně zvedly.

Odvedli mě zpátky do cely. Oknem jsem slyšel vítr. Proháněl ulicemi listí. To jsem se domníval. Na podzim vítr vždycky prohání ulicemi listí.

Přinesli vodu a chléb. Máčel jsem kousky ve vodě, polykal po malých soustech. Po jídle jsem se zvedl a z dlouhé chvíle si stoupl na levou nohu, roztáhl ruce a balancoval. Když jsem našel bod rovnováhy, chvíli jsem ustrnul.

Posadil jsem se pod okno. Přehrával jsem si v hlavě části dnešního stání.

„Vy jste ji tedy nemiloval?“

„Opakuji: nevím, co to slovo znamená. Čím jsem si jist je, že mi s ní bylo dobře.“

„Proč jste se s ní cítil dobře?“

„Rád jsem ji pozoroval.“

„Pozoroval?“

„Rád jsem poslouchal, co říká.“

„Byla pro vás tedy jakýmsi objektem zkoumání? Takhle to máme chápat?“

„Byla to moje jediná společnost.“

Pocítil jsem chlad. Skrčil jsem kolena a ovinul kolem nich ruce. V cela byla zima. Kousek ode mě bylo ve zdi vyškrábáno: Tahy mých linek jsou mé štěstí.

Uvažoval jsem nad tím, co je mé štěstí a nemohl na nic přijít.

„Proč jste ji zastřelil?“

„Chtěla, abych ji zastřelil.“

„Ona chtěla, abyste ji zastřelil?“

„Ano, přála si to.“

„Můžete nám říct, jak vás požádala, abyste ji zabil?“

„Řekla: zastřel mě.“

Nad hlavou se mi točil prach v kuželu podvečerních paprsků. Občas jsem do něj z dlouhé chvíle foukl a pozoroval pohyb drobných částic.

„Proč chtěla, abyste ji zastřelil?

„Nevím.“

„Vy neznáte důvod?“

„Nejsem si jist.“

Postavil jsem se a několikrát se prošel od stěny ke stěně. Pak jsem se zastavil a spatřil slunce.

„Měl jste s ní sexuální poměr?“

„Neměl.“

Pozoroval jsem jej, než zmizelo za stěnou a bylo mi dobře.

„Proč si myslíte, že chtěla zemřít.“

„Domnívám se, že začala chápat jako já. Ocitla se v tom a nemohla ven.“

„To, co nám tu vykládáte, je směšné.“

„Já bych to tak nezlehčoval, pane.“

Začal jsem se smát. Ti lidé v soudní síni se na mě dívali, jako by mě chtěli roztrhat. Kdyby měli v ruce nože, určitě by se na mě někdo z nich vrhnul.

„Odkud jste vzal vražednou zbraň?“

„Franny ji přinesla ten den.“

„Víte, kde ji vzala?“

„Nepátral jsem po tom.“

To, že nazývali revolver vražednou zbraní, mě znovu rozveselilo. Lidé. Lidé proti mě. Já proti lidem. Uvědomil jsem si, že jsem konečně tam, kde jsem chtěl. Dobře jsme to s Franny vymysleli.

Vzpomněl jsem si na Petra, mého přítele, který mě zastupoval. Po přelíčení se na mě obrátil s popelavou tváří a zeptal se: „Nač všechna tahle komedie?“

„Bez toho to nejde," řekl jsem. "Patří to k tomu.“

Ulehl jsem na postel. Zavřel oči. Objevil se obličej Franny. Ve chvíli, kdy jí proletěla kulka hlavou, měla stejně jako soudce nepatrně zdvižené koutky úst. Její oči však nebyly studené. Byly teplé a příjemně hřály. Ještě chvíli jsem se do nich díval. Pak zmizely a já usnul.