Vykoupení

            Tiše chodil ulicemi a narážel do lidí. Zvláštní, kolik jich tam najednou bylo. Tyhle ulice bývají běžně v tuto dobu prázdné. Nedíval se kolem sebe. Neviděl tváře těch, do nichž narazil. Jen mu pokaždé přišlo, že narazil do jedné ze svých vzpomínek. Jako by mu vcházely do cesty. Tiše putoval dál. Procházel okolo starých domů, které dobře  znal, ale ani na jeden z nich se nepodíval. Prošel kolem nich s mrtvolným pohledem v očích. Jeho mysl byla docela prázdná.

            Až na jednu utkvělou myšlenku. Až na to co hledal.

            Díval se na chodník. Koukal na silnice. Sledoval všechny trávníky. Nakoukl do každého z oken, na každé schody, ale to co hledal, stále nenacházel. Jeho vzpomínky mu vcházely do cesty a on je tiše, se skloněnou hlavou obcházel. Bál se jim podívat do očí a radši dělal, že je nevidí. Vždy, když se opovážil zvednout hlavu a podívat se, jaká z těch vzpomínek se k němu blíží, s hrůzou pohledem uhýbal jejím očím. Chlad, nenávist, pomsta. Bolest, utrpení, zoufalství.  

            Znovu se odvážil zvednout pohled ze země. Před ním stála jedna z jeho vzpomínek. S ustrašeným pohledem jí hleděl přímo do očí. Stála tam se stejným pohledem plným strachu a beznaděje jako si jí pamatoval. Ale dnes v něm tento pohled nevyvolal stejnou živočišnou rozkoš jako dřív. Měl pocit, jako by se díval do vlastního odporného nitra. Nechtěl se do něj dívat, ale jeho přitahovalo silou větší než slabá lidská vůle.

            Znenáhla se mu v očích cosi zalesklo. Jako by se v jeho mrtvých očích objevil plamínek zrození, aby zažehnul život. A poté to cosi sklouzlo na jeho tvář a krásně blyštivě se lesklo. Byl to lesk silnější než veškerá tma okolo. Prozářil ji.

            Tvář vzpomínky před ním jakoby měkla.

            Celý zástup těchto vzpomínek se najednou zastavil. Kolem něj se vše přestalo hýbat. Visely na něm všechny pohledy. Všechen ten hnus, kterého kdy byl schopen, na něj upíral zrak a čekal. On nemohl nic dělat. Jen stál a díval se na měnící se výraz své poslední vzpomínky. Poslední výplod jeho pokřivené mysli a zvrácené osobnosti. Poslední, co si byl schopen zapamatovat.

            V jeho druhém oku se znovu cosi zalesklo a sklouzlo na tvář a z tváře na zem. Temná zem pod jeho nohama zablyštěla. Přestávala být černá a špinavá.

Jeho pohled se měnil. Oči se probouzely a získávaly barvu. Lesklé perličky z nich padaly jedna za druhou. Zem pod ním se z černé měnila na ryzí stříbro.

            Tmavý zástup vzpomínek pomalu mizel. Místo něho se na zem stavěly postavy zcela lidské. Každá se jemně a něžně usmívala a v jejich očích se zrcadlila naděje. A každá z nich vždy jen vztáhla ruku směrem k němu a vznesla se. Dříve, než stačila kam doletět, se rozplynula v prach, který padal na zem jako čerstvý sníh.

            Bylo jich tolik.

            Rozhlížel se kolem sebe a do vzduchu. Zvedal ruce za nimi. Nevěděl, co se děje, ale měl pocit, že může letět s nimi. Že se může vznést a následovat je. Po tolika letech shrbených zad a skloněné hlavy se najednou mohl zvednout a podívat se na nebe. Na blyštící se hvězdy. Konečně mohl zas pocítit oslňující sílu plně zářícího měsíce.

            Stál tam s roztaženýma rukama a díval se na odcházející vzpomínky. Vzlétal s nimi. Zbývala zde poslední. Zároveň i jeho poslední, která na něj upřeně hleděla. Když všude okolo bylo světlo a všechny vzpomínky byly pryč, dal ruce dolů a díval se jí do tváře. Nepohnula ústy. Nepohnula ani jinou částí těla. Jen strnule stála. Jako by se rozmýšlela co udělat.

            Náhle zvedla ruku a pohladila ho po tváři. Pak se jako ostatní vznesla a rozplynula.

            Chtěl zvednout hlavu a podívat se za ní. V tu chvíli všechno světlo zmizelo a on se sesunul na zem. Už tu nebyly vzpomínky, ale normální lidé. Ležel tiše na zemi a díval se před sebe. Někdo s ním začal třást a vyptávat se. On se nehýbal, ležel a díval se do prázdna. Chvíli jen strnule hleděl, a pak se na jeho rtech z ničeho nic objevil úsměv. Jeho oči byly plné živé radosti a naděje.

            Ležel a díval se. Na nic neodpovídal. V očích se mu znovu cosi zalesklo a sklouzlo se pomalu na tvář. Jeho oči zhasly, jako by život zmizel s leskem, ale zůstaly otevřené. Na jeho rtech zůstal upřímný úsměv plný opojné radosti.