Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSamička (mé nejlepší dílo)
Autor
ludmil
První věc, za kterou si stojím.
Předmrd:
Hi ludmil__,
ChibiFan7 has left a shout on your profile page:
http://www.last.fm/user/ludmil__#shoutbox
"hey there i saw your comment on the poetry group. And i was wondering could you help me there's this girl i really like and i was thinking about writing her a nice poem expressing my feeling's for her but the thing is i don't know anything about poetry. could you help me Please."
Mrd první
Můj rozum selže při kouření, chci pak dělat závěry o pekle, neboť je mi to nepříjemné; kdo však ví, kdo ocení mou úzkost, kdo pochopí rozhodnutí jako rozkvetlou zahradu? Vím, kdo bych si přál, aby to byl, je to ale jen cesta jak se cítít sám a tedy zrazen, opuštěn, zanechán, nepřijatý. Pro své pohodlí se ale rozhoduji opačně, ne-kouřit. Nacházím se v hodině psychologie, v pátek ráno, poslouchám povrchní výklady, které se mě nijak zvláště netýkají a nepřekvapují mě. Chtěl bych vám představit dívku jménem Petra, dnes není ve škole, právě vstává a snídá mnoho kilometrů odsud v Paříži, s jistou pravděpodobností pojede do Versailles; možná někoho pasivně (trpně)) či aktivně (činně a volně) svádí, jako už dávno svedla mne, svedla mne svou existencí. Představuji vám ji zcela nově a osvobozen od minulosti, předsudků, kromě toho předsudku, že po ní pudově toužím. Je to nejkrásnější pudová touha vůbec, krasší nežli biologické pudy střevy zavánějící, dotýká se celé mé citlivosti, prohlašuji ji za posvátnou, ne-li za podstatnou.
O co se estetik snaží, ne-li o zakrytí špíny svého naplnění? O to, dát mu takovou formu, aby okouzlovalo - a ne přivádělo k otázkám?
Mé naplnění spočívá v této dívce, tato dívka je radostí mého srdce a údů. Můžete namítnout: je to sobectví a zvrácenost, víme, že večery proonanováváš, pustíš si porno, čteš knihy, brnkáš na kytaru – nejsi ani trochu nešťasten, kypíš si a tyješ, neznáš strádání a nemůžeš mluvit o lásce, pravé lásce tam, kde se jen naplňují tvé potřeby – abys byl stále takový, jaký jsi, stejně sobecký, zvrácený a uzavřený. S touto námitkou se snažím vyrovnávat a nemůžu se s ní vyrovnat, pochybuji o tom, že bych se byl někdy schopen zničit – tím pozvednout láskou z „nechutnosti, která nic nestojí“ na „vášeň, za kterou se platí životem, bytím“ - ale ještě více pochybuji o tom, že bych dovedl z lásky učinit něco nesobeckého, co by něco druhému dávalo, zřejmě nemám vyjasněno, co to láska je. Moudře pravíte: láska je pro tebe sex, a ten si nech pro spřízněnou bytost a nech Petru Mužíkovou, a láska je pro tebe přátelsví, vstřícnost, poslušnost a píle, ty zachovávej.“ Lidé jsou v téhle oblasti citliví, někteří nasratelní, jiní zranitelní,
Na čem troskotám jakožto uchazeč o Petřino srdce? Nečistotou svých úmyslů, tím, že ji opravdu nemiluji – a je jen pro moje uspokojení – její srdce že to jako detektor lásky pozná – naklonilo se ke mně a uzřelo jen pudové a láskychtivé pustošení, ne však lásku samu?
Zabývám se teď věcí samou – nebo píši za účelem, například kvůli touze po uznání? Zamiloval jsem se do Petry z nouze – ze strádání, z neukojené láskychtivosti, z jednoho zklamání, které jsem už prožil, z touhy mít někoho, kdo vrátí mému bytí cenu, kterou ztratilo. Láska se však buduje společně, oboustranně. Ten, kdo se zamiloval, přestože se cítí hluboce sám, musí tyto pocity překonat a zahájit komunikaci.
City, které tu existují a které jsou tak vřelé, nechť nevedou jako jediné má slova a tok mé duše – neboť v tento čas dostávám rozum a rád bych jej nad planinou svého světa rozžehl, aspoň proto, abych získal nový pohled na věc, kterou jsem neviděl a pouze cítil, a protože rozumný, je tento pohled, pro mne nový, taktéž pohledem ostatních, kteří nedovedli pohledět na mou věc – Petru – srdcem a podívali se tak, jak jedině dovedli – rozumem. Dříve jsem tkvěl zcela ve svém srdci, myslel jsem si, že mimo srdce není lásky a bránil jsem se rozumným obrazům a názorům, teď se však už domnívám, že láska je „transcendentně“ nadražená jak srdci, tak rozumu, nezničitelná takovými prkotinami – z nichž každá by se jednomu a druhému mohla zdát vším, principem bytí.
Principem bytí je láska.
I když tato spekulativní hypotetická abstraktní láska není to, co k Petře cítím.
K Petře cítím ne zas tolik mnoho. Kdybych si vzal pastelky, stačily by mi na vykreslení toho, co k ní cítím. Přesto však jsem velmi laskán, obchvacen azurem a hedvábím, Lindou, lípami. Lidi jsou normální, já to chápu. Jsem celkem nic, nemám žádnou vůli k moci, mluví ze mne primitiv, jsem rozený David Rath. Měl bych vědět, že nemám psát, když nemám co říct.
Jsem slepý, nevidím – bez porovnání – ošklivost toho, co píšu, vlastně celého svého života – namlouvaje si génia a rozkoš z Petry, pouhý otrok logiky a nízkých pudů v sobě; záměrně se nevidím, nabízím špatnost, abych se pak mohl zastavit a mít se sebou co do činění, vyslovit velký hnus, smutek, smutek baží po lásce. Aby každý i za padesát let věděl, že jsem bažil po Petřině lásce, že jsem umíral touhou po ní, trpěl bludy a nebyl schopen se pozvednout jako spousta jiných, ocital jsem se stále níž, s Petrou v srdci vymyšlenou, ne skutečnou, vždycky je vymyšlená a ne skutečná, ale hrozí, že nebude už ani vymyšlená, že budu jen já. Musím si proto ujasnit, co od ní chci a proč jí chci být věrný – jestliže nemá být jen mým námětem, který se vyčerpá. Proč Petra? „Proč já?“ říká Petra – musím na to odpovědět, pak mi nebude záležet na ničem, dokonce ani na povrchnosti a nevědomosti, ve které žiji – Petra žije v povrchnosti, to říkám, abych provokoval.
To byla taková zlobná a … nepříčetná vsuvka. Mám před sebou problém lásky a k tomu mám celý malý vesmír v sobě a kolem sebe. Dělám dnes samá ohromující zjištění, zjistil jsem třeba, že touha souvisí se samotou a samota s touhou. Člověk, do jehož myšlení a cítění vstoupí touha, která si ho podmaňuje, se uchyluje do samoty, neboť by se například ztrapnil nebo jinak si ublížil, nebo se naopak chová výstředně, což je také jisté řešení a jistý pokus o komunikaci. Je vlastně smutné, že toužící člověk musí odejít do ústraní, trpět. Naopak člověk, který je sám, prudčeji, intenzivněji touží. Tato touha je ale pud éros a pak už nic, její součástí je sebeukájení jako náhražka nebo doplněk hlavního pohlavního ukojení, je-li právě anebo celý život nedostupné. Pro ty, kdo rádi spí a rádi cítí „štěstí“ nebo „rozkoš“, jsou samota a touha jako dělané. Co je to láska? Podívám se do infantilní povahy, svých dětských názorů: láska je citově výživný, lahodný vztah mezi mužem a ženou. Je to, když se spolu náramně dobře cítí, nemůžeme zapřít, se spolu občas mrdají, ale podstatou a účelem jejich svazku to není, je to věc intimní, jedna stránka soužití. Kdo jsem, masturbuji-li? A co mi řeknete na to, že mám rád Petru Mužíkovou? Nemůžu s tím za nikým z vás, živých, za ní, přijít, říkám to sám sobě v samotě, v níž do mě vstupují hvězdy. Šli jsme na tělocvik. Petra tam byla. Díval jsem se na ni. Smála se, ale nebylo to štěstím z toho, že na ní spočívá můj pohled. Já cítil štěstí, že se směje. Dále běhala s ostatními děvčaty z
Bál jsem se jí? Byla pro mě cizí? A milujeme se snad někdy se svými příbuznými? ne. Jak jsem měl získat její přátelství? Jakže? Vůbec jsem ji neznal, tehdy před rokem, myslel jsem, že bude jako Amálie nebo Kris Vaňková, že si mě bude vážit, myslet si, že jsem zajímavý, nebo něco, bavit se o knížkách. Myslel jsem, že je osamělá a toužící a že se budeme milovat jako dva osamělí a toužící. Avšak samoten a toužící jsem byl z nás dvou jenom já – pro ni odporný hmyz – myslel jsem si, že všichni, kdo nemají partnera, jsou osamělí, pořád jsem lhal, zdánlivě logické vývody byly všechny špatně. Osamělý, toužící člověk je vždy každému odporný, méněcenný; zatímco ve dvojici je touha člověka účelná a samota neexistuje, neexistuje samota. Jenže proces, jímž se mění v samota v nesamotu, se neobejde bez souhlasu obou stran. Buď mě nechtěla, Petra, nebo se necítí osamělá a nechce nikoho – pro mě je důležité vědět a poznat i to a já se to také dozvím a poznám.
Až vysvětlím, co je to láska, budu mít důvod, abych mohl milovat Petru navždy, všechny jiné odmítat a neštasten si podřezat žíly jako Seneca, když mu Nero kázal, mým Neronem je její odmítnutí, jakkoli z její strany nevinné, čisté a oprávněné. Já ničemu z toho nerozumím, ale přál bych si, a tečou mi přitom nudle z nosu a skoro slzy z očí, aby mě neodmítla, nebo pokud jsem udělal nějakou chybu, abych ji neudělal, abych nebyl a nechtěl být sám, abych ani netoužil – pane Bože, ty víš, že kdyby mi věnovala jen trochu lásky a pozornosti a citu (i když zde neexistuje žádné trochu, ale já tím myslím, že by mi nemusela dávat sebe, když by nechtěla, a ty víš, pane Bože, že já bych to také nechtěl), kdyby mi toto dala, tak má touha zmizí a rozpadne se jako zlý přelud, drak, jenž drásá lidi a saje jim duši z těla, je to paradox, ale jediný způsob, jak může – jen ona to může – dokázat, abych po ní přestal toužit, je věnovat mi svůj cit, své srdce pak bude totiž vše v pořádku, nebude po čem toužit, budu šťasten a věčný a plakat a beránek, to všechno, čeho se mi nedostává, v samotě a v touze, budu čirá něha. Ty nejkrásnější slzy jsou slzy vděku. Nu, ale mě se to netýká. Stálá samota je jedinou možnou odpovědí na to, na můj žal, přisahám, přisahám, že v dvaadvaceti si podřezám žíly, nebo ještě dnes, už teď za chvíli, ve vaně, na nohou, pro radost. I to by bylo ostatně málo, měl bych se vydat po dráze dekadentního básníka, zlaté jablko věčné touhy. Stále o sobě nevím a nejsem ničeho schopen, nemám ducha, nemám Petru, třeba je lepší ji nemít. „Petra tě nechce, Petra tě nechce.“ Víc nahlas. Puberta už mi stydne. Takhle se miluje – Zděnku Samče? Sedíš sehnutý na míči, místo abys stál, kupoval květiny?
Mrd druhý
Petro!
Přiznej, že se nakonec na úterky těšíš (každé úterý jsme zavření v jedné učebně celé dvě hodiny a můžeme si poslechnout své hlasy, já tvůj, když doplňuješ profesora s vědomostmi, které jsi získala nejspíše v rodinném prostředí, možná ti někdo kdysi daroval dějepisnou knížku anebo se velmi často díváš na historické pořady, nebo když tě profesor vyvolá; ty můj, když mě nebo spolužáka Vítka, který se ne vždy uvolí mluvit, vyvolá profesor – dále stojí za zmínku, že sedím na místě, na které jsem se posadil proto, abych na tebe zezadu viděl a nebyl přitom viděn, ovšem několikrát jsi si přesedla ze svého původního místa vepředu dozadu a já jsem nemohl změnit pozici, protože za tebou už žádné lavice nejsou a protože „nedávám najevo, že na místo, na kterém sedím, jsem se posadil proto, abych na tebe měl výhled“. Je možné, že se domnívám jen ze vztahovačnosti, že jsi se přesunula dozadu proto, abych na tebe nemohl zírat – nebo dokonce – to je však hodně zvrácená představa – abys ty mohla koukat na mě. Někdy se po tobě ohlédnu, i když sedíš za mnou nebo vedle mne – vždycky za mezerou – tehdy, ale i jindy se řídím ne jednou zásadou, ale celým komplexem zásad – k tomu se dostanu). Mým uším se doneslo že jsi byla ráda za chudinku? Ovšem – jak byla? Jak byla? Dnes odpoledne jsi byla: na schodech když jsem šel na oběd; v jídelně; na chodbě u učebny 6 s Magdou, pochodujíc směrem k učebně 9, u učebny 9; vyšedši zpoza rohu, zákrutu chodby vedoucího k dívčím toaletám, taktéž na chodbě. A byla jsi: krásná, protože jsi měla na sobě ten uchvacující šat, ztělesňující dnešní moderní umění, tedy ty modré džínové montérky, jestli mě zrak neklamal, neklame a klamat nebude. A tvé vlasy měly, mají a – mají, měly ten nejdokonalejší odstín – z barvy vlasů mnoho o člověku usuzujeme. Ta tvá karamelovo – velbloudí – liščí hněď je nepředstižitelná (a tedy ty jsi nepředstižitelná). A tvoje pohyby – zejména na mém čuráku!
Správná příčina toho, kde teď Petra na semináři z dějepisu sedí, je ta, že na tom místě sedí i potom na hodině zeměpïsu, na které já už nejsem. Profesoři nás pustili, protože nás bylo jen sedm, část třídy ráno jela do Prahy s biologickým seminářem, zbytek odešel během dne. Mám volno, Iva Komzáková, Martin Vlach, Adéla Jelínková odjeli s Petrou Moutelíkovou v autě někam na výlet – obdivuji Petru, že umí řídit auto, je mi líto, že zůstávám sám. Sedím na lavičce v kruhu v zámeckém parku. Je krásně, jaro, slunce obarvuje trávu, písek, stromy, zdi zámku, pod nimi jsou stíny. Vidím známé lidi, dva páry z lidí z gymnázia, sedí na protějších lavičkách. Dívka Jakuba Stracha – který má prý strach z nekonečna při hodinách matematiky, má docela velká prsa, viděl jsem je už u pošty. Nicota, brahma, nekonečno, filozofické, matematické pojmy, nejsou vidět, nezjevují se, používáme jich jen při myšlení. Kouřil jsem cigaretu, kouřil i muž, který vstupoval do parku současně se mnou, šel kousek přede mnou. Petra nosí něco žlutého, na obědě jsem ukázal na žlutý kbelík v kuchyni a upozornil jsem na stejnou barvu kbelíku a Petřina odění Kryštofa a Tomáše Sladovníka, pak jsem s nimi šel do trafiky koupit si časopisy (Mužíkus, Folk, Psychologie, Estetika – první dva o hudbě, třetí společenský, čtvrtý pro ženy, ne však pro dívky, měl jsem v úmyslu koupit si časopis o módě, abych přibližně poznal svět, jímž žijí Linda s Petrou; Sladovník řekl, když viděl, co jsem si koupil, že jsem magor. Kryštof se mě ptal, jestli si kupuji věci, co stojí peníze, řekl, že kdybych měl auto (ukázal na černé auto stojící před gymnáziem), doplnil jsem, že kdybych měl dům u moře a byl milionář, Petra by mě chtěla. Muzikus jsem dal k prohlédnutí Tereze, Estetiku a Psychologii si prohlížel Vítek). Petra měla z dějepisného testu míň bodů než já. Profesor se jí ptal na dohodu mezi Německem a Ruskem, něco říkal a a očekával, že ho bude doplňovat, ona řekla: „Já nevím, co vám na to mám říkat.“ Pomyslel jsem si, že kdybych ji oslovil a něco jí řekl, odpověděla by stejně. Pak jsem si pomyslel, že Urbánek vypadá sexuálně neúspěšně, jako člověk, který se věnuje dějepisu v kompenzaci. Přemýšlel jsem, jestli všichni myslí na sex, na to, jak by mluvili s Petrou, na to, na co myslí Petra, na různé věci, knihy, které zrovna čtou, části obvyklého života, části dne. Přemýšlel jsem o tom, jestli si Petra – třeba právě v té chvíli – chystá odpovědi a reakce pro situaci, že bych ji oslovil. To souvisí s tím, jestli mě vůbec vnímá, a jak, pokud vůbec tedy.
Je mi velice dobře. Jsem zdráv, žiju pravidelně bez překvapení, zdá se mi, jako by se na tom nemohlo nic změnit. Nejsem vystaven žádné kritice, ani svojí. Dojdu si koupit něco do samoobsluhy, šťasten. Nosím šedivý svetr, i když už je jaro, vítr si pohrává se stránkami sešitu a buší mi jimi do pravé ruky, jež ve třech prstech svírá propisku. O tom všem můžu psát s velkou jistotou, vidím to nebo si to pamatuji. Rád bych popsal mé tělo velmi podrobně, ale Petřino raději, však nemám možnost ji vidět a v podstatě by to nebylo o moc přínosnější než popis jiného, svého, lidského těla, je zdravá, umění stejně záleží více na citech, vztazích k věcem než na věcech samých. Petra jako věc už je mi odkryta, není nic, co bych o ní potřeboval ještě vědět, a priori potřeboval, neboť se soustředím na vztah k ní. Jako když známe svou zahradu a pečujeme o ni, aby kvetla, přesnější přirovnání je jako když pečujeme o dobré lidské vztahy vůbec. Jsem rád, že už pro mě není cizí (navzdory faktu, že jsem s ní ještě nemluvil a že možná mi zmizí ze života dřív, než „se to pokusím napravit“ – to by ale předpokládalo že vůči ní mám nebo cítím nějaké povinnosti. Mně nezajímá cítím – protože mi to nikdy nevěří a nikoho to nezajímá, mně zajímá mám – co musím. Řídím se cizí vůlí, splývající se zákonem). Ale co vlastně chci? Nic, než vyslovit lásku k Petře, která se obejde bez soužití a styku. Jsem příliš sentimentální a submisivní, ale o to intenzivnější... ostatně je rozkošné si druhé nepřátelit, vnáší to zábavu a vzrušení, možnost vybití touhy a neklidu, zdá se mi, že už tu sedím dlouho, jdu – se učit matematiku.
Noci, noci! Kdysi jsem psal o tom, jak vyhlížím z okna a přede mnou se chvěje smrk. Vyhlížel jsem z okna v gymnáziu a díval jsem se na střechu Unimarketu a plánoval, že na ni vylezu. Ve dne k tomu není příležitost, budilo by to pozornost. Teď v noci kolem desáté, když jsem šel kolem, jsem si na to konečně vzpomněl (vlastně až když jsem byl na přechodu a prohlížel jsem si rozsvícenou výlohu u Froňka). Prolezl jsem dírou v plotě jako by penis vaginou a rázem jsem byl celý v děloze. Vylézt po mřížích okna bylo trochu „análnější“ (skvělé metafory, velice důmyslné), na chvíli mě znejistilo, že jsem zahlédl světlo za žaluziemi v okně, červené světlo jako od infračervené myši. Kritizoval jsem se, jako že se snažím vynahrazovat si to, co bych mohl mohl mít, kdybych chodil na lezení (Petra tam nějakou dobu chodila). Pak sem musel hlučně projít po plechové stříšce, abych se vyhoupl přes poslední zeď – i octl jsem se na střeše a hned jsem si lehnul a viděl měsíc; zprostředka střechy jsem pozoroval Velký vůz, měsíc, mračna, šedivá, tajuplná, tichá, většina lidí neví o jejich existenci. Byl jsem šťasten, naslouchal jsem zvukům, skřípání, hučení, šumění, aut, vlaku. Později mě ovšem štěstí přešlo, spadlo ze mě, teď sedím ve vaně, nespokojen s () principy svého psaní. Zažít něco věc jedna, přiblížit to druhá. U všech zážitků mám pocit, že jsou nedostatečně reflektované. Je téměř hřích něco zažívat a nepsat o tom. S Kebíčkem jsme se mj. o Petřiných kalhotách, nově bavili, jméno zní: infantilní Petra, krteček v kalhotkách. Kebíček: a to se vám nelíbí nic jiného? A předtím: to se k vám nehodí. A já řekl: ano hodí, hodí se to k Petře. Úchvatný je automat, zasvítající jedním oknem Unimarketu, zpoza dveří si můžeme prohlížet animace. A u Čermáků nemají absint. Kašlu na samotu...
(při praktikách z fyziky)
„Smutek a nečinnost“ probíhá takhle: jsem unavený, do mozku se dostane spousta krve, která mě jaksi zaměstná, takže necítím přímý stud za to, že nic nedělám, sním o Petře a o románech a o svých přátelích a jak s nimi jednám, vím že při tom přicházím o vědomosti a spoustu věcí, uzavíraje se do své fantazie, která ale je pořád stejná. Těším se, až si ho vyhoním, až přijde uvolnění, relaxace; krásné barvy a teplo, jež mě teď nikdy neopouští, nebudou nikým napadány, mé nervy se budou moci rozprostřít do dálky, ve které je nikdo neruší, nechá je být šťastné. Petra, to je opravdová křížovka. Ach ten slastný pocit, když člověk ze služby unikne na svobodu, či je aspoň propuštěn. Zdá se, že to nikdy neskončí, to se tak vždycky zdá, je to jako věčný návrat. Ke komu jít ve smutku, než k Petře, u koho zvonit a prosit o přijetí? Můžu někomu zavolat. Není to ovšem tak zlé, je to spíš touha s někým mluvit, podělit se o své fantazie, mluvit o největší touze – jsem tak líný, co jsou to básně? Při práci se nezpívá, leda když jsme zpěváci, můžeme zpívat. Zpívat o Petře, lásce, která nebude k ničemu, která není k ničemu než k přítomnosti, než k okouzlení, touze, věrnosti; a až se najde husa, které se budu líbit, omrdám ji a utopím se v ješitnosti.
Spolužák přede sahá svému přísedícímu (mu!) na stehno a hladí ho, toť výraz chlapské samoty, smutku, nevyužití, přebytku – zdá se, že celá pohlavní soustava na člověku přebývá, je přebytečná, nadbytečná – ovšem tento spolužák by nikdy nesáhl na stehno Petře, kdyby vedle něj byla seděla. Ženy se muž vždycky trochu bojí; žena s mužem si nerozumí, zejména manželé si nerozumí, pouze milenci, romantičtí, si více než rozumí, i když to rozumění je málo duševní, ale o tom nikdo z nich nepřemýšlí – a to proto, že nikdo neví, co je to duše. Jako abstraktní pojem je nepřístupná a totožná s nervovou soustavou – jen to je jisté – není.
Taková nuda, v tomto městě, sedím ve škole jen proto, že nemám kam utéct. Venku nejsou žádní lidé, leda že bych překonal zábrany a dal se do řeči s někým, koho neznám, jinak ale musím být ve škole, čekat, až skončí vyučování a pak se pokusit – jenže jak si někoho naklonit, získat pozornost, stát se pro druhého zajímavým předmětem – já vím, já vím, „láska přijde“. Stejně jsem tuctovej, neschopnej, nevím nic, nedokážu se věnovat ničemu jinému než tomu, po čem toužím, co chci, místo abych se věnoval něčemu co nepálí a nestudí, jsouc na nebesích, stále jednomu, nebo všemu.
Zavítal jsem do hospody na Valdeku a objednal jsem si absint. Pálí na jazyku a zvláštně chutná. Možná to nevydržím, tu mou samotu. Je těžké snášet ji. Říkal jsem spolužákům, že jsem zoufalý, Petr na to, to už víme, a co my s tím, to si nemůžeš najít jinou holku? Doufal jsem, že ji tu uvidím, ne v hospodě, ale na zastávce autobusu. Petra Moutelíková si prohlížela můj sešit, řekla že mám nečitelné písmo. Řekl jsem, že jí něco z něj přečtu. Než jsem našel něco, co bych mohl přečíst, přijel jí autobus, řekl jsem jí „tak se měj“ a šel jsem. Chtěl bych, aby někdo pochopil všechno, co jsem napsal, tj. všechno, co cítím, ale nikdo tomu není otevřený, otec si to sice přečte, ale sám má své starosti, není to ten správný člověk, který by měl reagovat na moje city. Píši pomalu, z posledních sil, které ovšem nejsou poslední, ale nedokážu se rozběhnout, jsou to samé cesty do školy a zase ze školy, za každou čárkou se zastavím a přemýšlím, jak pokračovat, tohle není život. Pořád jsem zaměřen na Petru, pořád dělám výpady směrem k ní, jenže minimáln, nepostřehnutelné, takové, které se nemohou stát terčem pomluv a nemohou v nikom vzbudit zdání, že o ni ještě usiluji. Ona je jediné, co mě zajímá, a nic pro ni nedělám, proto píši tak málo, proto nemá smysl psát. Psát a žít je pro mě stejné. Chtěl bych něco podniknout, ale nedokážu to, není to totiž na mně, nemám právo nic podnikat. Nebyla snad doba většího nicnedělání, než tahle. Je to opravdu tak, miluji ji a nic to pro nikoho než mě neznamená, nic to pro ni neznamená, neví o tom.
Budu platit. Sedím u červeného ubrusu Gambrinus, v hospodě jsou samí muži, lidoví, jeden vyplňuje křížovku v Blesku. Čísnice je ovšem ženská. Neútulný, nemladý interiér, který kontrastuje i se světem na ulici v Hořovicích i se světem, co znám doma.
Líp už mi v životě nebude, přijdou možná nějaká období vzletů, ale smutek, jímž jsem se postavil na roveň otci, už nezmizí. Jaká škoda, že jsem ještě tak mladý.
Hraje tu rádio Evropa 2, něco pro Hřívu a jeho myšičku Koňasičku.
Moje utrpení skutečně existuje. Tvrdím, že těm dvěma nezávidím, přitom jim závidím, ba nesnáším je za to, závistí nenávidím.
Slunce vychází zpoza mraků, je čas jít, vléci se, doma převléci se.
Moje osobnost je zvláštní, jsem vzrušován i přáteli té, kterou miluji, a také jsem vzrušován dívkami, které milují mí přátelé a jimiž jsou mí přátelé milování. Možná tenhle jev znamená vlastně jen to, že nemiluji Petru, ale všechny dívky, a nemiluji jako cítím „cit“ ale miluji jako toužím. Je-li to tak, a ono to tak je, je z hlediska morálky lásky oprávněné, správné, že mne Petra odmítla. Ovšem teď jsem pouze vyzdvihl svou lásku, označenou jako touhu, nad lásku, kterou považují za lásku dívky, nicméně takto utvořený rozdíl neodpovídá myslím skutečnému rozdílu mezi mnou a jimi a nevyjadřuje důvody odmítnutí, pravdivější totiž je, že mezi mou láskou a láskou mých spolužaček není žádný rozdíl co do podstaty, a hlavně nezáleží na lásce, jaký je vztah, jaký je život. K mé současné pozici: sedím pod mostem (pod dálnicí) u Žebráku, jsem strašen a okouzlován auty, jezdícími za pilíři i před nimi, podle toho, jaké milíře mám na mysli. A studí mě záda a přichází muž se psem.
Konečně začínám žít jako básník, chodím s lehkým srdcem po kraji, prohlížím si svět, nevázán, svobodný, bez myšlenek na domovy. Je možné, že po této lehkosti přijde trudnomyslnost, skepse, už jak o tom začínám uvažovat, přichází. Nedokážu to vylíčit rimbaudovsky, možná jedině líp než on, Rimbaud – teď sedím na čerstvém suchm pařezu po jednom z poražených stromů u rybníka v Žebráce, poslouchám a vidím stovky aut i traktor a hlasy ptáků, na druhém břehu nádrže sedí několik lidí, jejichž hlasy slabě slyším a jejichž sousedství vnímám, nad nimi se tyčí břízy a kolem bříz ještě smrky, důležité je ještě uvést, že dotyční sedí na židlích či stoličkách u chaty, je tam několik rybníkových letních chatek. Zaslechl jsem i ženský smích, ale Petra se takto nesměje, řekl bych. Po mém pařezu lezou mravenečkové, pohádkové to bytosti, a do víčka od piva, vystlaného jinak přejemným plastem, příjemným nehtům, se dostala špína, piliny. Poslouchám ptačí orchestr, bez melodie, bez řádu, závislý na libovůlích mnoha ptáků. Anebo je v něm nějaký zákon, v tomto zvučení? Lidé se chovají stejně, libovolně a pudově, pouze se řídí – v různé míře a různými – mravními zásadami. Člověk, který kolem mne prošel, mne například nebodl nožem nebo nepraštil zezadu mým pivem po hlavě. Ale nerozhodla morálka, nýbrž pudy, neměl by z toho žádný prospěch, sotva se vlekl, se svým panděrem, snad hrozilo i že se budu bránit. Lidé naproti mlčí nebo mluví tiše, zato se ozývají střeva, střevní potíže, asi raději půjdu. Je to snad všechno strachem.
V psychické rovině došlo ke změně, usídlil se ve mně nezničitelný optimismus, s nímž bez odporu, bez váhání plním své úkoly, jsa bezstarostný, zda to, co dělám, je správné, kam to povede a zda bych neměl dělat něco jiného – zjistil jsem totiž, že přes všechno přemýšlení o „hodnotách“ dělám stále to samé, tytéž činnosti, žiju tentýž život, však jestliže tomu tak je, proč se nevěnovat výhradně vykonávání činností a životu, převést do toho všechno své vědomí, svou duši, přerušit „transcendenci“? A sebereflexi.
Ten optimismus se neprojevuje jen novým, bezpodmínečně kladným sebehodnocením, ale i novým přístupem ke druhým, kdy stejně jako u sebe jsem si jist i u těchto druhých, lidí, kladným, pozitivním základem. Lidé se nedopustili žádného hříchu, pro nějž by byli v základu své bytosti permanentně prokleti, nejsou zatíženi dědičným hříchem. Naopak, jsou odlehčeni. Svědomí mi ale nedovolí tvrdit, že zlo neexistuje, nemohu ani dokázat, že vše, co jsem označil za kladné, není záporné, že není člověk v hloubi zlý. Je zřejmé, že hodnocení světa vykonáváme z transcendence.
Příkladem optimistického vnímání budiž přístup k hudbě a její Petře, rovněž k Petře a její hudbě. Nepohlížím už na tuto hudbu jako na něco nedosažitelně vzdáleného, uzavřeného, svou mocí a popularitou „nedotknutelného“, nepochopitelného, ne – nýbrž jako na hru, zábavu a lásku, globální kulturu, na níž se skoro každý podílí a která na každého působí a která není špatná, stejně jako není špatný člověk. Petra je vlastně taky jen člověk, typický člověk, děvče, jakých je na dohled tisíc a na světě milion, a já vyznávám, že jsem si ji vzal právě ke zkoumání a posuzování člověka (k čemuž bych si mohl vzít i někoho ze své rodiny, zde na mě ale v některých případech působí osobní, rodinné pouto, které zkresluje tím, jak důvěrně člověka přibližuje), což se mi zdálo že i jistým způsobem podpoří erotiku, která se paralelně od těchto cílů a účelů měla odvíjet; v takovém způsobu je „nevinná perverze“, tak či tak nyní svědčím o hloubce svého přístupu k lidem, neboť je nehodnotím podle toho, jak mi prospívají, zda mi překážejí v cestě nebo mi působí bolest, ale hodnotím je samotné o sobě, rozhoduji se vnitřně, metafyzicky, zda ano, či ne, zda jsou výtvorem nebo neřádem božím, dílem nebo chybou (zda věřit, či nevěřit).
Jsem otevřený. Toto není filozofické pojednání, je to milostné pojednání, obracející se k Tobě; v důvěře, lásce, jež nutně doprovázejí obracení se k druhému, bez nichž žádné obracení není. Nenávist vzniká jen ze samoty, samomluvy, nemožnosti důvěřovat a mít rád. Jen v této rovině – v rovině ty a já – já „ludmil“, ty „Petra“ - můžu pochopit a můžu řešit to, co je mezi námi, to, jak jsi mě odmítla. Neřekne mi to žádná filozofie, ne že by to nebylo duševní, je to lidské, ale není to otázka pro mně, nemůžu to vyřešit a odpovědět si na to sám, „vědecky“, „zákonitě“, „z důvodů morálky“, „protože to tak musí být“ atd., je to jen mezi mnou a tebou, proto je také tento text milostný – je pro tebe, seznamuji tě se svými duševními obzory a jen k tobě můžu přijít se svou láskou k tobě i se svým strachem z tebe a studem před tebou. Nelze to brát obecně, avšak obecnost je samota a láska je dorozumění, negace samoty, zařízení, otázka a odpověď, nebo i jen otázka, ačkoliv není otázky, na niž by nepřišla nějaká odpověď, právě zde v lásce, právě odmítnutí bylo odpovědí. A jestliže dávám toto ke čtení jiným lidem, např. svým kamarádům, je nutné mít na paměti, že je to pro tebe a z tebe a mezi mnou a tebou, psaní plné strachu, bázně, nejistoty, bídné nejistoty – jež cítím, když se ti otevírám, když nejsem sám a ty mě hodnotíš, jak mě hodnotíš; nemůžu najít příčinu, proč je toto tvé hodnocení záporné, ve světě obecnin, v psychologii nebo nedejbože v biologii nebo v sociologii, protože pro mě nejsi předmět, nejsi žádný můj objekt, jsi moje láska, já jsem ten fňukající idealista? Trochu ano. Všechna mluva je zbytečná; tam, kde nejsou předměty, není ani příčin, láska není předmět, stejně jako bytí není předmět nebo čas není předmět, jsem u Jasperse a jeho Objímajícího. To se k nám hodí, viď, Petro, viď, že se budeme objímat, ačkoliv se zdá, že svou samotu nikdy nepřekonám, svou samotu, ve které je vše lhotejné, stoické. Jak poznat rozdíl, kdy jsem sám a kdy chci být s tebou? Všechno bezpráví, vše, co se ti nelíbí, všechny doteky tam, kde ti to není žádoucí, všechny doteky „petry“ jako třetí osoby, jsou něčím, co dělám sám a bez tebe, jsou onanie a sebeláska, a probíhají, jestliže o nich víš, za tvého opovržení. Je kontradiktorické, paradoxní pokoušet se o otevřenost v samotě, však právě to je snaha nebýt sám, ač může vést k ještě větší samotě, znovu k samotě a pouze k samotě – vidíš, Petro? Už zase nic neříkám a odvracím se od tebe, jako bych si nevěřil, ani že dokážu před tebou stát, stát bez poskvrny, což věru asi nedokážu, řítím se vždy do samoty, do nicoty, nedokážu to.
Cítím svou perverzi, takřka ji hmatám, však mi také čurák stojí a naléhá na postel, genitálie, působící slast, ale co s tím mohu dělat, pokud utevřenost je jednou formou pokusu o útěk ze samoty. Zase mluvím k mnoha lidem – teď k Báře Vlčkové – ve sféře normální mezilidské samoty? Zase se vzdaluji od jádra – lásky – ačkoliv kolem totoho jádra lze jen obíhat a ne do něj proniknout, tedy vlastně i proniknout do něj lze, ale k tomu se nehodí obrazné přirovnání, neboť nepředmětná láska vpravdě žádný obraz nedává. No a co - ! jdu se projít ven, kde jsou střechy červené a žluté, kde ptáčci zpívají, najíst se, nosit dříví, pracovat, nejdřív asi přepisovat, co jsem napsal, do počítače – takhle by to nikdo nepřečetl, žádný můj kamarád.
Realita mi neposkytuje žádnou krásu, žádnou ženu, proto se musím prchat do snu a fantazie. V nich je pro mě Petra, zatímco skutečná Petra je v realitě, sice ne pro mě. Abych změnil to „ne pro mě“, přistupuji k té snové, která se mi zcela otevírá přímo úměrně tomu, jak se nade mnou propast uzavírá.
Někdy se cítím pevně v realitě. Jako by síla nervů tu realitu držela před mým mozkem, delším působením té napjatosti vzniká i dojem, že není jiného stavu než toho napjatého, že se nedělí jsoucno podle této kategorie (napjatosi, příjmu reality ve smyslu realita – sen). To ale je starý básnický konflikt, bezpečně známý v české poezii už od Máchy, pozitivně řešený v díle Friedricha Nietzscheho (Nietzsche jako přehodnocuje sám sebe, svou minulost a vlastně – to je tragické – celý svůj život, vlastně mluví proti své nemoci, ačkoliv je nemocen, mohl ovšem také mluvit pro ni – toto přehodnocení se vyjadřuje kritikou křesťanství a platónismu a Wagnera, opakuji ještě jednou: Nietzsche vyhlašuje pravidlo Vůle k moci a životu, ale jeho vlastní život byl zřejmě Vůlí k nemoci nebo šílenství, plným neúspěšné lásky, kterou – jsa jím velmi inspirován – beru z reality a dělám jí stánek ve snu. Nebo ji tam opravdu vidím. Zajisté. Sen, beztvaré, bezčasé, nehmotné prázdno... věčná duše... demiurg, hehehehe, he, he... Duše člověka se oprostí od těla smrtí, lhostejností a amorálností.. jako by (nejsem znalec indické filozofie! To proboha opravdu ne!) se spojí átman s bráhmanem a v této všenicotě nabídne ústům párek v rohlíku, penis či koblížek, Petra má zasranou díru, řekl dnes Kebíček, a O tu bych si ani kolo neopřel, a Péťa Z. přikyvoval, poškleboval se mi a smál se.
Poznal já jsem zoufalství
mělo modrou barvu
o mém utrpení se ví
přespříliš dobře
poznal já jsem vůni
azurovou
přemýšlel jsem jestli
si ji nevymýšlím
z jisté stránky jistě – jsem se zamiloval
z jiné stránky ale – jsem nemocen
Mám strach, že překypím a zešílím, nevím proč, něco se mi děje v mozku a v „srdci“, víte, asi se opravdu něco děje, měli byste dávat pozor, chci vám ukázat řítící se vůni. Chápu požadavky, není ale vůle jim dostávat a ani stud z nedostávání jim – nemocní jsou omluveni. Nehledě na nemoci, které
milá Petro, mám tě rád
chtěl bych být s tebou
napořád
chtěl bych tě svlékat
jako banán
chtěl bych tě laskat
masírovat a hladit
cedit a ředit
sít a obrábět
míchat a zahusťovat
milovat i nenávidět
être original et n'être pas original
duše je přece jen nepostižená a čistá, pokud právě nedošla k újmě a to jedině spácháním hříchu. Základním hříchem je nemilovat, z něho se odvozují všechny druhy hříchu, jako smilnění, vražda, loupež, které ovšem mohou být zaviněny i nouzí, ale i tak jsou hříchem, protože z nouze těla se nikdy nesmí stát nouze duše, duše ji nesmí přijmout za svou. Hřích páše tedy duše a duše také miluje. Miluje-li, nedá se jí nic vytknout a nespáchala žádný hřích. Kdyby tomu tak nebylo, byl by každý chudák hříšníkem, nebudu vysvětlovat proč. Mezi marxismem a křesťanstvím, probíhá, zdá se, zajímavý dialog.
Učitelka francoužštiny má ráda štěstí a radost. Vždy když přijdeme ke slovesu rier, ptá se, co to znamená: „Ryjé, Míšo?“ „Smát se.“ A všichni teskní po úsměvech, já myslím na úsměv mé Petry.
Chovám se nemravně raději, když se Ondřej nekouká. Petra na tělocviku – vždy, když jsem ji viděl a když jsem mohl předpokládat, že vidí mě (tohle platilo pro všechny situace, kdy jsem ji viděl, tj. v tělocvičně kde jsme se převlékali, pak na dráze a nakonec přede dveřmi do školy na dvoře), postávala (nanejvýš ještě tak poběhávala) mlčky, s vážným (nebo spíše smutným) výrazem, jako by už neměla sílu předstírat svou nadřazenost a lhostejnost ke mně. Ale byl to jen pocit, stěží pravda, ačkoliv jsem vyváděl celou řadu alotrií, s jejími spolužačkami jsem mluvil o sexu, byla to sice jejich iniciativa, ale stejně je to z principu strašné. Tak láska je opravdu tím nejlepším a nejhorším, co mám, ačkoliv jsem naprosto, beze zbytku šílený. Nejsem schopen rozvažovat, komunikovat, nic. Jsem v hloubi zbabělý, slabý a úzkostný, nicméně obrazně představuji sochu z krve, která již brzy začne stříkat z mého krku a vytékat ze zápěstí a otrhne se z jater a břicha, kde jsou mořské lesklé plošky, póry, tmavě červené kapičky se tam třesou a takoví jsme všichni, i Petra.
Petra Mužíková má řežijní jízdenku (vlakovou), neboť její máma pracuje v ČD - prodává na nádraží v Hořovicích jízdenky – když jsme jeli na veletrh vysokých škol, tála s Lindou u přepážky a bavila se s ní, asi k ní má vřelý vztah. Zase dneska, když jsem ji viděl, stál proti ní v učebně P1, sundaval si kytaru z ramene, dával si věci tam, kde sedím, nechybně jsem stál jako solný sloup a čekal jsem, až odejde, odejdou, jistě si musela všimnout a pocítit, jak stojím, se stále stejnými pocity k ní, ve stejném postoji k ní jedenkrát zaujatém. Teď sledujeme film o léčbě popáleného chlapce (popáleniny třetího stupně) – odřezávání mrtvé tkáně, nekrózy, transplantace kůže od dárců, řezání, otevírání údů, krvácení, řídká i hustá krev.
Musím mít bázlivý, zbožňující přístup k ženě, k Petře, musím mít odpor k sexu a dokonce i k miliskování, protože jinak by se zhroutil celý můj hodnotový systém a má víra a stal bych se nihilistou. Právě jsem s jedním nihilistou, feťákem, mluvil. Mění bydliště, studoval v Olomouci jeden rok českou filologii, pak rok filozofii; teď studuje v Brně, má duševní poruchu, miluje Polsko a polské lidi, chtěl by cestovat do Ruska (láká ho Ermitáž v Petrohradě, doporučil mi film Ruská Archa - 90 minut v Zimním paláci). „Velmi vzdělaný“, má nejraději 19. století a francouzskou literaturu toho období, zastává jakousi kosmologickou, ne-antropocentrickou a ne-individualistickou filozofii, tedy cosi opačného k Nietzschemu a Kierkeegardovi a existencialismu, soudil bych! Opravdový nihilista, soutěží se svými verši v literární soutěži v Hořovicích Václava Hrabětě tohoto roku, 2010, je to poprvé. A je zklamaný, přijel, aby potkal lidi, soutěž a její výsledky jsou mu lhostejné, přijel s přítelkyní, pije víno, kouří mentolové Petry, které mu dávám, půjčuji mu zapalovač. Řekl, že odjede, nezajímá ho, o čem se ti lidé baví, každý má prý svůj názor a není schopen ohlížet se na druhého, každý žije pro své hovno, pustí si v autě hlasitou muziku, všechno je k ničemu, i Goethovy bohaté zájmy, cestovatelství, botanika, ani na chvíli se neusměje, ačkoliv hovoří bez obtíží, bez studu, pokud nemlčí, kdy to vypadá, jako že už nepromluví. Snažil jsme se ho přesvědčit, aby zůstal. Proč já nejsem jako on? Jsem o 5 let mladší a mám Petru. Zbožňovanou Petru, díky které je vše, co je jako Petra, krásné a ne hnusné nebo marné. Jedná se o víru, jedná se o lásku.
Lukášovy výroky
„Mám radši Ludvíka než Milana Kunderu – (Milan) je přeintelektulizovaný.“
Také mluvil o své megalomanii a sebezničující a sebepodceňující tvůrčí filozofii, to ovšem není jen jeho názor. Že prý aby člověk něco dokázal, je nutný fanatismus, bez fanatismu nevznikne žádný velký čin. Byl jsem také s Agátou a Honzou a s Kateřinou z Uherského Brodu a Veronikou z Prahy, velikou patnáctiletou básnířkou. Zavedl jsem ty děti do Dražovky, velice se jim ve tmě pozdávala a já jsem mohl Kateřinu a Agátu držet za ruku, činil jsem tak ovšem bez ztráty víry v ženství, bez prohřešení proti svým principům. Jsou 2 hodiny, 20 minut, jdu onanovat a sladce spát, jsem unaven.
Tu noc jsem nebděl strachem, jakobych místo usnutí omdlel. Zatím nevím, proč mi tak je, bylo by ale špatné, kdybych nemohl jet v pondělí s Petrou na Rožmitál. Měl jsem včera whiskey a ten nihilista Lukáš mi podával své víno a nakláněl se mi až do očí, takže jsem cítil jeho páchnoucí dech a jeho sliny na své tváři. Mé vpodstatě pozitivní tělo tedy možná bojuje s nějakým virem či bakterií. Večer jsem měl pocit, že mám depresi. Protože jsem viděl, jakým směrem vedou, jakých konců berou mé myšlenky. Byl to ale člověk bez iluzí a řekl bych správně vnímající, kdyby něměl podle svých slov „připito“ a nedíval se na mě zarudlýma očima bez úsměvu. Ale nebyl aspoň tak tupý jako ta dvě děvčata, o kterých to klidně říct můžu, protože už je v dohledné době neuvidím. Kateřina, povrchní až běda a zároveň ošklivá fyzicky i duševně, potvora, kterou její spolužáci nenávidí po právu, nám vyprávěla, co je to láska, a jak podváděla svého přítele s nějakým 14letým chlapečkem a že sex má v neděli. Jen mne zaujala její malá ústa a celková perverze jejího vzhledu. Její přítel je prý fyzik, který nerozumí poezii a vyhrál na mezinárodní fyzikální soutěži někde v Houstonu nebo jinde v Americe. A snažili jsme se odhalit smysl slov „Cívka je jako dívka, nejdřív napětí a potom proud“, která ona znala. Nejdřív vysvětlila, jak je to u té cívky, a když jsem se ptal, jak je to u dívky, řekla, že to poznám, haha. Nechápu, jak se může nikdo nezvbouřit proti takovým řečem, takovým osobám. Je 8 hodin 47 minut, v 10 začíná ve společenském domě literární seminář s porotou. A odpoledne bude vyhlášení. Jak prožívám Hořovice Václava Hrabětě? Trpím úzkostí.
Je tu taky Jan Těsnohlídek, se kterým jsem v Labi prohodil pár slov, prý se ještě uvidíme. Nějak ale nebyl v centru (ani mé) pozornosti, pakliže jaká pozornost vůbec existovala, prožívám to jako ve snu.
Zešílel jsem, protože nihilista Lukáš Tkadlec umístil se na prvním místě v kategorii poezie a moje maličkost byla druhá v oboru prózy, třetí byla Sára Vybíralová, první Dagmar Pokorná. I když přišlo jen pár gratulací, v mém mozku to byl převrat, rok. Kdyby to, co píšu, bylo hodnotné, umřel bych blažeností. Mohl bych popsat detaily, které ještě živě oxidují v mé obraznosti, ale klid, jenž hledám, a mlčenlivá pýcha. Tak raději maličko o lásce, maličko k lásce, ale přemnoho, přemnoho je láska proti afektům, a to je vlastní obsah zamýšlené výpovědi, takže: sepíšu citové výlevy, moje láska k Petře nesestává z nějakých výlevů, ne, já už nevím, co jsem chtěl dneska ráno říct. Venku to vonělo po dešti, v oknu prodejny nábytku jsem pozoroval svou kštici, tu, kterou jsem si nůžkami sám zastřihnul. Zítra jedu za Petrou do Rožmitálu, jedu na výlet, na kterém, cítím, ji budu vysávat do morku, její morek, kdy budu povznesen její přítomností, kdy všechno vyhradím jen jí, daleko v krásné přírodě, svobodný, osamělý, magický, s ní jako cílem, Venuší. Snad to zvládnu, snad nepadnu, snad získám trochu tvar, nedávno jsem chtěl napsat knihu, která by učila plakat, chtěl jsem objevit nějakou metodu, Petro!
Úterý, vstáváme v chatce ve Věšíně, je nám zima. Ve vlaku za Jinci jsem se dozvěděl, že Petrušová má migrénu a proto že nejede. Ve venkovsky barokním kostele ve Starém Rožmitále jsme poslouchali celkem obšírný výklad o Jakubu Janu Rybovi. Pak jsem se vrátili do Rožmitálu, kde jsem si v drogerii v obchoďáku koupil zatím nevyužité prezervativy. Po obědě jsme šli asi
On je infantilní idiot. Není schopen citů a vášní. Myslí na sex a nepřizná to, nesnáší se být krásný, nesnaží se zlepšit se. Co mi může takový člověk dát? Není jediné dávání možné ode mě k němu? A co dá Petře? Nic. A Petra mně taky nic – chci si ji jen vzít. Jenže to nedovedu, přes přání. Ale nestydím se za to své přání.
„V mozku mi uzrává zrno samoty“.
MRD TŘETÍ
Mému dědu je přes sedmdesát let a mému otci přes padesát – když připustíme nějakou otcovu chorobu, to, že žije sám nebo můj vliv – můžu být jistě za dvacet, možná už za deset let sám, bez dvou svých nejbližších jmenovců a kolegů, neboť oba dovedou hovořit krásně česky, komentovat politiku, dění ve městě, poučit mě o něčem. Ta možnost mě vzrušuje. S jakými lidmi budu? V jakých kruzích se budu pohybovat, jakou práci budu vykonávat, jak známý budu, jaké budou mé zábavy? Budu ještě myslet na Petru? Nebo ze mě spadne tento romantizující povlak? Budu mít tuk v cévách? Požkození mozku? Rakovinu jazyka? Bolesti zad? Infarkt myokardu? Nakazím se virem HIV? Budu mít sex s muži? Dostane se do mých žil infekce? Budu v … ale co na tom všem sejde... oltářní svíce už zase vesele planou, kýmsi zapáleny jako tunel tlustého střeva, kde chuchvalce teplých trav jsem tlačeny hladkou svalovinou ke svěrači, kterým je my lidé včetně Petry zadržujeme, a nikdo z nás není tak dokonalý, aby někdy nesnědl něco, po čemž stolice pak páchne, a vypouštíme je na záchodech s Reflexem v ruce, abychom myslí mohli být jinde, také neposloucháme, když je na záchodě někdo z rodiny, a pokud neposlouchat nemůžeme, rozjímáme o dualitě duše a těla, o vysokém a nízkém, o naději, nebo naopak o jednotě duše a těla, o nadějném materialistickém optimismu. Naši přátelé se zatím baví a třeba na své vnitřnosti vůbec nemyslí, neupínají k vyprazdňování tolik pozornosti. Ale kdesi jsou zlé schizofrenní vlny, kdesi je poušť a nůž. Pojď se mnou, milý bratře, zavedu tě za Velmistrem, jenž odpočívá u studně pod líbezným keřem. Vsával jsem jeho duši dlouho, bezděky a cíleně, nejdřív se zvědavostí a náklonností, když byl Velmistr ještě zdráv, teď trpí schizofrenií – činí schizofrenii. Mám vážný problém s erekcí, přicházívala mi vždy sama, každý večer ve vaně, ráno i při usínání v posteli, někdy i ve škole. Teď nikdy, ejakulovat ale můžu, ale bez toho velkého ztopoření, které jsem míval. Je to konec lásky k Petře. Biologický, prostý, snadno pochopitelný. Ve vaně jsem nadzvedl pánev, aby penis byl nad hladinou vody a abych mohl orgiasticky onanovat, aniž by bylo slyšet šplouchání vody, do které by se, kdybych netrčel pánví vzhůru (čímž zároveň také protahuji svaly v bedrech a páteř, se kterou jsem dřív cvičil), potápěla má ruka. Naměřil jsem jednou pravítkem
A přiběhne mužík a volá „Tohle všechno jsou jizvy z lásky! Tohle je přímý účinek Petry na tohoto jedince!“ A jiný skřítek nebo tedy mužík zavolá: „Truchlí, ne však doopravdy, jelikož je sám, nikoho neruší, otec spí vedle. Je jedno, co říká, ve světě nejsou mezi věcmi stejné spojitosti, jako mezi slovy a symboly v jeho díle. Ještě aby svět byl přesně tak, jak píše. Měl by brzy vyřešit tu krevní sopku moderní české poezie, jinak tam také skončí.“ A poslední obhajoba, poslouchá Beethovenovu prvou, s nemalou odvahou si ji dovoluje interpretovat, s nemalou troufalostí, se opovažuje vyložit její význam, ne popsat své pocity z ní, to je pro žabaře, kteří ani vlastní pocity nemají a estetické cítění jako by smetl, ne však pro nás bohemisty, z nich já nikoliv nejdůležitější, řeknu k Beethovenově prvé symfonii to, že vyjadřuje bolest a temné hloubky, dionýsky (někoho skrze slzy) opájejíc posluchače, každého živého tvora, taková je její moc, vlastně ne, někteří nemají hudební sluch a ti nejsou hudbou opojitelní a o temných hloubkách si myslí svoje, umělec se musí tragicky odtrhnout od jejich blahobytu a v nihilismu sebesprávy být uvěznen.
Kateřina Koňasová píše v neodeslaném citovýlevném dopise:
Nevítaná,
Nenáviděla jsem tě ještě dříve, než jsem vůbec měla možnost tě poprvé spatřit. Velmi pečlivě jsem pečovala o svoji zášť, den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci. Přikrmovala jsem ji vydatně, ze strachu, aby třeba neuhasla. Co jiného by mi potom zbylo? Nesnáším sebelítost.
Nemohu jednoznačné tvrdit, že všechny mé antipatie směřují k tobě, jako k pomilováníhodné lidské bytosti. Nesnáším tě jen z principu. Vím, že potřebuješ dýchat, že dokonce vdechuješ stejný vzduch jako já, máš ho v plicích, ach ano, přála jsem si jej otrávit, co na tom, že bych zahubila i sebe, kdyby toto zoufalé vzepnutí znamenalo tvůj konec. Nenávidím ten pojem. Všechnu svou bolest, která je s ním spojená.
Máme však mluvit o tobě. Víš, zklamala jsi mě. Když jsem tě spatřila, jak se pomalu vlečeš školní chodbou, rudá ve tvářích, jinak nijaká, bylo mi tě líto. Očekávala jsem příchod bohyně, něco ve stylu amerických filmů. Měla jsi být krásná, neskonale dokonalá a místo toho se přede mnou nestydatě ploužíš podél stěn a výsměšně dáváš na odiv všechny své nedostatky. Ubohost toho výjevu mnou otřásla. Jak se mám obracet proti tvému průměrnému vzhledu, když jsem sama podprůměrná? Máš velké vnady, to ano, dodávají ti jistě skrytých kvalit, ale tvé vlasy jsou moc vybledlé, nohy úzké a boky široké. Oblékáš se velmi podivně. Jako bys byla umělkyně. Taky se často směješ, vždy ti to prazvláštně osvětlí kulatý obličej (sytou červení – barvou milovnic), nafoukne tváře podobné lodním plachtám, kéž bys tak díky nim odplula na širé moře! Jak se jen můžeš zalykat smíchy, když rozdáváš bolest? Jak můžeš někomu tolik ubližovat?
Zjistila jsem, že občas zmlkneš, když se dívám tvým směrem. Že mě sleduješ, snad čekáš, zda ti do kyprých prsou náhodou nezabodnu dýku. Nemohu hanět tvůj vzhled, líbíš se mu a na to žárlím. V tomto nelítostném souboji nemohu zvítězit. Však já tě porazím jinde! Jsem velmi pyšná na svůj intelekt, no ano, občas se chovám povýšeně, upnula jsem se k tomu, že třeba budeš hloupá. Po čase jsem opravdu seznala (klepy se šíří rychleji než světlo), že jsi z jednoduššího vrhu. Vzletný duch se v tobě neukrývá, ale kdo dneska hledí dívkám do očí? Záhy jsem se obklopila lidmi, kteří tě nemají rádi a kteří mi pomohli odhalit pomocí drobnohledu všechny tvé chyby. Přetvařuješ se, jsi pyšná, miluješ, když je o tebe zájem, jsi ráda středem pozornosti, užíváš si tu skandální publicitu, chceš být chudinka, všemi litovaná… Je mi tě líto.
Měla bych k tobě promlouvat. Chci ti rozkázat: Miluj ho, když on se snížil k tomu ctít tě. Ale nemohu. Proč jsi to alespoň nezkusila? Kdybys ho nechala, přiblížila se mu, párkrát s ním hovořila…zjistil by, jaká jsi. Omrzela bys ho rychle. O čem byste si asi tak povídali? Nikdy nevíš, jaký poklad je ukryt v člověku. Vážně jsi tak povrchní, že tě odradila jeho schránka, jen zlomek světa, který v sobě skrývá? Byla bys ohromena, nebo spíše ne, nepochopila bys. Mýlíš se ve svém odhadu. To on jen tak klame, odhání od sebe vše živé, aby mohl lépe cítit bolest. Možná tě zrovna bolí záda. Věříš, že z bolesti se rodí géniové?
Nemáš právo jen tak zahodit možnost, kterou ti dal. Hlavně jsi však neměla právo nevědomky mi připravit půlroční očistec. Vzala jsi mi všechno, na čem mi v té době záleželo. Jen tak, bez jediného slova. Nebyl tu nikdo, kdo by mě utišil, tak jako všichni konejšili tebe, nebyl tu nikdo, kdo by udal toho šílence, kvůli jedinému pohledu divokých očí.
Jemu jsi vzala ještě víc. Jak by se ti líbilo, kdyby ho jednou našli ležet ve škarpě, zasmála by ses tomu, jakého kýče jsou ti básníci schopni? Snad o tom nevíš, ale spáchala jsi více zla než sám ďábel. Nechť jsou tvé růžové tváře proklety.
Poslední věc. Mluvila jsem o své bolesti. Až tě jednou přepadne záchvat mučivé agónie, až se nebudeš moc pohnout a přes vzlyky nebudeš moct dýchat, přijď za mnou, povím ti, kolikrát jsem nesla tvoje hříchy. Nejen tvoje, i tobě podobných.
Toužila jsem tě rozplakat, chtěla bych vidět tvoje slzy, jestli jsou alespoň z poloviny tak hořké jako ty mé. Pláčeš? Jdi za ním a před ním buď za chudinku, obětoval se ti a toto budiž dar bohů. Snad ti jednou dojde závažnost tvého provinění. Vzala bys nemocnému naději na uzdravení? Vzala bys odsouzenci poslední paprsek slunce? Vzala jsi naději prokletému. Vpálilas do jeho kůže cejch nenormálnosti, který si sebou ponese jako snubní prsten. Divíš se, že tě nenávidím?
Nevítaná, jeho jsem pohřbila jako mrtvého milence - zelené oči, bílá křídla. Tebe však nenávidět nepřestanu. Třeba se jednou sejdeme u jeho hrobu. Tak sbohem…
NEVÍTANÁ…
Nejlepší puzení ke psaní je touha nedělat věci, které jsou nám nuceny, která se změní v touhu psát, tichou to činnost, nenápadnou. Duše se rozjaří, vcházejíc do říše svobodného slova, říše, které rozumí a kde se sama uplatňuje, nebo co. Může si tu postěžovat a pomilovat a povyčítat a pobrečet, všechno to záleží na ní, povede se jí to, neboť psaní je přímá cesta k projevu citů.
Dnes jsem se setkával s tím, že jsem ošklivý a že vůbec krása je vždy nejistá a subjektivní; že jsem vlastně ten, kdo zoufale potřebuje vyvážit svou nekrásu idealizovanou, uctívanou Petrou. Mnohý namítne, že Petra (taky) není krásná, což lze vyložit jako opětné ponížení mne, totiž ponížení vkusu, jenž je součástí osobní krásy. Je však velmi vzácné milovat něco, aby to nebylo krásné. Pokud věc může být jen krásná nebo ošklivá, můžeme vedeni matematickými formami (to kvákám!) předpokládat, že půl věcí na světě je krásných a půl ošklivých. S důvěrou v tuto hypotézu (či co) můžu vybrat nějakou skupinu dívek, která bude zahrnovat i Petru, a určit polovinu hezkých tak, aby k nim patřila Petra, a polovinu nehezkých, tak, aby se mnou mohl někdo souhlasit.
Avšak fyzická krása, kterou jsme navyklí považovat za nejjistější, za pravou krásu, je vlastně to nejméně jisté, pomíjivé. Proto nerozumím komplimentům. Petr Zdvořan mi nedávno vykládal, jak se bavil s Petrou na konverzaci anglické, pochválil jí prý nějaký náhrdelník, o němž já ani nevím, že ho nosí, nosila, a co pochválil, žertoval o něm, zeptal se, jestli je na dvě lahve, neboť vypadal jako otvírák, a ona přisvědčila; udělalo to na mne hluboký dojem. Na jednu stranu jsem hned pochopil, proč Petru mohla taková poznámka potěšit, neboť náhrdelník se nacházel na jejím krku z její vůle a za účelem, aby se líbil a byl chválen; tu lze sledovat rozdíl mezi chválením náhrdelníků a třeba prsou, neboť prsa nejsou předmětem vůle, pokud dívka sama se svou vůlí nesplývá. Z toho, jak nízko právě nad ňadry je zavěšen, bych ostatně mohl....
Dostáváme se k otázce, co je podstatou zvrhlosti (chlípnosti), jaký je její smysl a příčina. Nejprve trochu popišme to, jak se jeví. Jestliže o Petře řeknu Petru Zdvořanovi, že se mi líbí její ňadra, bude to zvrhlé. Proč? Jak? Velmi snadno, vede to k nemravnosti, obraznost to pojímá v neslušných obrazech. Když on pochválí jí její náhrdelník, je to v pořádku. Tedy „zvrhlost“ je taková pochvala, která je ode mě, zatímco „slušnost a galantnost“ (všímavost, bystrost, něžnost, chályhodné mužské vlastnosti uplatňující se ve vztahu k ženě) je Petrův způsob pochvaly, který je civilizovaný a naplňuje obraznost – jejím předmětem – kulturními hodnotami, estetickými hodnotami.
Dokud mám co říct, dokud mě to baví, nechť mluvím. Co dívky považují za prasáctví? To čemu básníci říkají touha.
To nesouvisí – ach, jak rád bych byl Goethe, žil jeho dobrodružný, plný život, smáčel slzami ruce dívek.
Jsem citlivý a proto se nemohu smířit se skutečností, že si o půlnoci pouštím porno na serveru youporn.com a podruhé dnes již onanuji. Jsem unaven a trpím, zkrátka jsem chorý, leč tolikrát už jsem to vydržel, chci říct, že už to přestávám tak dlouho, idealizuje si to, že toto utrpení je prací, je vším, co jsem chtěl vykonat, je popisem Petry, zkoumáním bytí, snem, neštěstím pro špatný svět, pro jeho nezabezpečnost, pro jeho prohnilost, pro jeho hrůzu. To, že svět je špatný, je nicméně pravda, na které se nic nezmění tím, jsme-li z toho nešťastni nebo nejsme, neboť stejně tak je to lež, ani jedno, ani druhé se nedá dokázat. Snad se dá něco dokázat ve světě. Někdo to dotáhne až k rodině, ženy mají děti, někdo je hodný a hojně lidem pomáhá a je ve všemvšudy užitečný. S Petrou je to nejsmutnější. Byl jednou jeden muž, jenž miloval. Přišel ke své ženě a žádal ji, aby ho utěšila, vložil jí hlavu do klína. Její horký mozek měl krásná slova. Muž spokojen mohl spát, jaké bylo však jeho překvapení, když shledal, že není sám sebou a že jeho já je vystaveno dlouhé nemoci a již umírá. S odporem pohlédl na bludy, se kterými se ztotožnil – opustil své krásné, pevné tělo a já, aby se věnoval těmto bludům? Zároveň jak chřadne se jeho ideály zhmotňují, tedy uskutečňují se v hmotě. Tedy z ideje zla a rozkladu ho bolí žaludek a rozkládá se jeho bystrost a schopnost radosti, zájem, vůle. Je to známá řada. Není výmluvy.
Opojení, rozkoše, jouissances nám vždy zastřou skutečnost nemoci a utrpení, aby ona zatím nepozorovaně bujela, až nabyde síly, kdy nás před ní ani zasněný odpočinek neochrání. Ovšem ve velkém měřítku je celý život vlastně jen únikem a zastíráním smrti – viz teorie Friedricha Nietzscheho in Zrození tragédie o apollinském snu a zdání.
To jsou známé věci, které znovu napsány nikoho nenadchnou a ani se jimi nemůže objasnit můj poklesek. Marné by bylo sofismaty dosvědčovat, že není to poklesek, nýbrž postupek. Ostatně vím že nejsem schopen čistého smutku duše. Individuální zdravotní potíže.
Tak s těmi jedu do Berouna za psycholožkou René. V autobuse přišla ke mně nezbytná cestovatelská radost, žal je však dosti váraznou příměsí mých pocitů., nebe je zamračené, kopce na obzoru tonou v mlze. V měkkém, mokrém světle mají pole zajímavě čerstvou zelenou barvu, nejkrásnější však byly žluté skvrny řepky. Petra si občas vezme i žluté tričko, není ale tak podobna citusu (ani slunci) jako růži. Šedá barva oblohy, ač je způsobena přebýváním mraků, působí na duši spíš jako chybění, inu absence oblohy, azuru. Přijeli jsme do Zdic a moje duše vydrážděná tvořitelstvím, chci říct, moje vůle zaplavila celou mou duši, takže není místo pro objektivní jevy. Jevy reálného světa. Vůle bojácná, slabá a obtěžující. Čím slabší je vůle, tím těžšími břemeny ostatní obtěžuje, břemeny, jichž nemůže sama unést. Trafika s logem „Petra“ zůstala za námi. Kdybych miloval dívku se jménem Malboro nebo Camel. A třeba není příčina, ale důsledek. Nezdaru ní je důsledkem nezládnutého vývoje. Stromy se zdají být stříbrné, jak dýchají a jejich listy odřáží to mramorové nebe. A už vjíždíme do rozměrné doliny berounské a vlevo na pahorku kostelík se tyčil. Šedivý a červený chodník, stříbrné, bílé, červené auto, modré auto, autobus, paneláky, komín. Spříznění volbou pod rukou – odkládám je do tašky, brzy vystupuji.
„Nebýt v opozici“. Učit se matematiku. Nevyhledávat literární rozkoše. Nic si nedělat z neúspěchu u Petry. Jakým způsobem bych se měl stát zranitelným, začnu-li se učit a přestanu-li psát? Je láska bojem, ve kterém je nutno být krásnější, abychom nad druhým zvítězili? Oč jsem krásnější, píšu, čtu, masturbuji-li? Vždyť je to jen snaha, jíž se Petře prudce znechutím. Kdybych byl běžný, tak se jí sice taky nebudu líbit, ale nebudu jí vadit. Okamžitě všechno odvrhnout – a jít spát! Nečti dále!
Jak dlouho bych vydržel být „šťasten“, kdybych se neustále nehanil a neukájel?
Alespoň z historického hlediska není má ipsace prostředkem a Petra účelem, jak by tomu snad mělo být v lásce (rozuměj: nikoliv ipsace, ale pohlavní styk jako jeden z prostředků lásky), ale, smilujte se nade mnou, Petra (erotická literatura) prostředkem a mé pohlavní ukojení účelem. A to tedy tak, že, historicky, jsem jako indolentní a pohodlná osoba, ponechaná vlastně ke svým rozkoším (i rodičům lze dát vinu), směřoval nevyhnutelně k dnešnímu stavu, kdy jsem si v posteli přelehával pyj a pudově, bez nějakého úmyslně zlého přičinění vědomí, jsem si bral z pyje potěšení a prováděl ipsaci každého večera.
Upřesnění: to, že Petra je prostředkem a ne účelem, je záležitost filozofická a etická, avšak poznávám to při pohledu z hlediska historického, řídě se pravidly chronologické následnosti a kauzality, tedy že všemu, co nastává, něco předchází, a že novější způsobuje starší.
Samozřejmě toto je jen jeden z mnoha možných pohledů na tuhle věc. Když už si zahrávám s prostředkem a účelem, mohu také říci, že účelem je zdraví a ipsace prostředkem, ovšem o jakém zdraví se u má dá mluvit, když zlovolně hubnu, racionalizuje si to jako prostředek ke zvýšení citlivosti dejme tomu umělecké – jsem slabý, působím druhým starosti a s radostí vyhledávám nenávistné a posměvačné afekty, jež mi poskytují dobytčí rozkoš?
Mohu nyní říci, že nemiluji. Nikdy se mi nejednalo o blaho Petřino, nikdy mi nešlo o to, abych jí byl prospěšný a jednal s ní tak, jak sama chce a potřebuje, vždy jsem hleděl na její „krásu“. Láska by se Petře přizpůsobila a já v jistém smyslu nejsem vůbec hoden, abych toto děvče miloval, neboť je to dívka silnější, vlastně slabší, nebo stejná, ale pouštět se do její kritiky bych neměl, neboť to není slušné. Je zvláštně odporné, že pudy jsou schopné lidské řeči, (ba) literárního projevu. Jsem tak sláb, že když si lehnu na koberec břichem dolů, je drážděn můj genitál.
Musel bych mít lásku k milované bytosti, k jejím vlastnostem, musel bych se radovat z jejího štěstí – ale ne, co já vím o pravé lásce. Snít o něčem, toužit po něčem, čeho člověk není hoden ani schopen – je nízké a slabošské. Je nutno pracovat a prací je tento život.
Na kraji lesa jsou úly s včelami, které jsme si po dešti prohlíželi s Tomášem Kebertem. Včely zevnitř šuměly jako počítač. Jednou už jsem dnes na tom místě byl, ve dvě hodiny, a našel jsem tam včelí roj, visící na malém stromku. Odpoledne už tam ten stromek nebyl, ani po roji nebylo pamatky. Prohlédli jsme si dvě hezké plástve, které byly opřeny o úly.
Každá chvíle bolesti je přímým vyjádřením mé vášně a mé slabosti.
Ó nepřívětivé stavy mysli, necháváte se vzývat v mém díle, jste ochotny ulevit mi v hoři za oběť, kterou vám učiním; ale je to úleva naoko a svoboda naoko, jež mi dáte, nemohu se nikdy vymanit z vaší moci; za vašeho mučení musím pracovat, všude, kde jste se mnou i přímo na mučidlech, musím být nejen vámi mučen, ale ještě sám sebou, tedy básníkem, pěvcem Orfeem.
Utrpení je u mne vždy vítáno, nikdy je nevyháním, neznám k tomu způsob. Jsem s ním navíc už zasnouben, i když zasnoubení nemuselo být platné.
Kdybych viděl sám sebe, nemusel bych sedět tak sklesle. Jenže nevím, co jsem já, a neznám formy, jimiž myslím. Jsem dítě, ptám se; a co bych měl vědět o svých otázkách?
Můj smutek vypadá tak dětinně a uměle, ale je opravdový! Zařeknutí, že budu psát o Petře, je za řekou, už beru do ruky pero jen proto, abych informoval o smutku svém.
Veškerá moje inteligence a tvořivost je odčerpána, zmínkou o tom, že Ondřej se dostal do léčebného ústavu, nad čímž paní profesorka vyjádřila nemalé potěšení, tuto kapitolu uzavřu. Jak dobrý je to pocit, uzavírat kapitoly a těšit se na nové rozkoše z nových kapitol, těšit se na staré dobré rozkoše, na věci, které nás denně poslušně uspokojují.
Řekli nám, že rozkoš jsou vyplavené endorfiny.
Ó bláhoví!