Starý most

  Mladá žena se zastavila uprostřed vysokého starého železničního mostu a poněkud zrychleně oddechovala i přes to, že sem přišla pomalou, váhavou chůzí. Opřela se o oprýskané zábradlí a zadívala se na město před sebou, svítící do černé noci mnoha a mnoha různobarevnými světly. Ten pohled na město, kde se před osmadvaceti lety narodila, ji uklidňoval a dech se ji opět pozvolna navracel k normálu.

  Neodolala pokušení a vylezla si na úzké zábradlí. Posadila se tak, že se nohama zaklesla za příčky železného zábradlí táhnoucího se po celé délce jinak betonového mostu a jednou rukou se ho přidržovala. Druhou rukou vyndala z pusy žvýkačku, která už dávno ztratila svou chuť a snažila se s ní zasáhnout auto projíždějící v hloubi pod mostem. Docela silně foukalo a žvýkačka tak místo na kapotě auta skončila na chodníčku poblíž pouliční lampy, těsně vedle úzké silnice vinoucí se mezi širokými betonovými pilíři. 

  „To je ale výška,“ pomyslela si. „Letěla bych dolů taky tak dlouho jako ta žvýkačka? Taky by si se mnou pohrával vítr a odklonil by mě od místa, kam bych dopadla, kdyby se do mě neopřel svojí silou? To asi ne, nejsem přece tak lehká jako ta žvýkačka.“ Žena se lehce usmála a odhrnula si dlouhé černé vlasy z očí. Prsty si začala poklepávat do zábradlí a potichoučku si pískala melodii jedné písničky s velice smutným textem.

  Z hlubokého zamyšlení ji vytrhl až jakýsi zvuk. Někdo patrně zabouchl dveře u auta. Podívala se tím směrem, odkud sama před chvílí přišla a rozeznala dvě tmavé postavy. Byly ještě na začátku mostu a svítily si po okolí baterkou. Po chvilce jí jeden ze světelných kuželů vycházející z baterky přejel po těle, sjel na most za ní, a pak se zase rychle vrátil a zasvítil jí do obličeje prudkým oslnivým světlem. Žena přimhouřila oči a uslyšela, jak jeden z oněch dvou samozvaných návštěvníků cosi zvolal a pak obě posatavy zrychlily a vydaly se přímo jejím směrem. Když už byly pár metrů od ní, poznala v nich dva policisty ve tmavých uniformách a s baterkami v rukou. Asi tři metry od ní zůstali stát.

  „Paní Doležalová?“ zeptal se jeden.

„Ano, to jsem,“ odpověděla pomalu žena a vyvlékla nohy z bezpečného objetí železných příček, takže už se držela zábradlí jenom rukama.

„Váš muž se o vás bojí, všude vás hledá a řekl nám, že by jste možná mohla být tady,“ pokračoval stejný policista.

„Tak to vám určitě řekl i to, proč tady na mostě jsem,“ odpověděla mu žena a podívala se na něj zvláštním pohledem.

Druhý policista udělal malý krůček kupředu a žena začala křičet hysterickým hlasem a naklonila se trochu dopředu.

„Nepřibližujte se! Zůstaňte stát kde jste!“ Zprudka oddechovala.

„Jen klid, prosím, chceme si jenom popovídat. Já teď zase ustoupím dozadu, ano?“ Žena přikývla a policista se tedy pomaličku zase o ten jeden malý krůček vrátil na své původní místo vedle kolegy, který se začal očividně potit i přesto, že bylo teď v noci venku docela chladno.

„Říkali jste, že mě manžel hledá? Tak kde je?“ Žena tuhle větu sotva vyslovila, už zase se vrátil její zrychlený dech.

„Váš manžel vás zrovna shání u všech znýmých, kam se nemohl teď v noci dovolat,“ ujal se slova starší z policistů, který se potil čím dál víc.

„Shání mě jen proto, aby mě mohl zavřít zpátky do blázince! Já už se tam ale nevrátím. Nevrátím!“ Rozkřičela se žena.

„Váš muž vás přece miluje,“ pokračoval stejný policista, „chce jenom, aby jste se zase co nejdřív uzdravila a byla už napořád doma s ním a s vaší malou dcerkou.“

Žena sebou lehce trhla a vytřeštila oči. „Ale já se neumím postarat o svojí holčičku, nemůžu s ní bydlet, něco bych jí určitě udělala. Já se tam nemůžu vrátit.“

„Jak se jmenuje vaše holčička?“ Vložil se do rozhovoru mladší z policistů.

„Zuzanka,“ zněla odpověď. „Je jí asi rok,“ dodala ještě.

„Zuzanka, to je krásné jméno, vybírala jste ho vy?“ Policista se při téhle větě lehce pousmál.

„Vybírali jsme jméno společně s manželem, kluk by se jmenoval Vít po tatínkovi,“ téměř pošeptala žena, spíše pro sebe, než jako odpověď policistovi.

„Ale určitě jste ráda, že máte holčičku, že ano?“

„Já…chtěla jsem holčičku, ano,“ váhala s odpovědí žena. „Ale teď se o ní nedokážu ani postarat. Bojím se ji vzít do náručí, abych jí něco neudělala. Je tak křehká.“

„Nikdo přece nemůže být po roce ideální rodič, když má první dítě, ani vy ne. Vaše dceruška vás ale potřebuje. A bude vás potřebovat pořád, po celý život.“

„Musíte tady být pro ni,“ prohlásil starší z policistů otcovským tónem.

  Žena otevřela pusu, jako kdyby chtěla něco říct, pak ji ale zase zavřela a nahlas se rozplakala a nepřestávala, ani když ji policisté pomáhali dolů ze zábradlí, a nemohla se utišit ještě notnou chvíli po tom, co už seděla v policejním voze.

  Když projížděli po silnici dole pod mostem, vykukovalo už mezi gigantickými pilíři vycházející slunce. Bylo to, jako by starý most chtěl ukázat svoji přívětivější tvář, potěšen tím, jak dopadl osud jeho dnešní návštěvnice, se kterou se už pomalu loučil, tak jako s mnohými před ní.