Synáček

 Malé děcko, fakan jeden uřvaný.
Já za to nemůžu,že mi leze na nervy.
Pořád jen poslouchat jak roste,kaká, jak žere.
Za chvíli je toho dost. Ono to fakt pěkně sere.

Řve, vzteká se…Na zdi vidím její fotku.
No, parchante, řekni, kde máš svou matku.
Jestli zdrhla… Zabiju ji podle svýho gusta.
A tobě,tobě zlatíčko, svou rukou zacpu ústa.

Jednu minutu další následuje.
 Vrať se! Jinak dětsko nepřežije!
Jsem opilec, možná tě občas praštím, nebo fetuji.
Znám pár kurev… Vem si to dětsko, než ho zabiju!

Hodina, dvě, celý den řve a leží.
Je mi ho líto a čas neúprosně běží.
Má hlad, chce pít, já kouřím jednu za druhou.
Vzpomínám jak vypadaj mí rodiče, snad pomohou.

Nacházím krabici, vytahuji z ní staré věci,
Vizitky, dopisy, lásku, něhu, slivovici.
Opít se do bezvědomí, nadávat a spát.
Slyšet toho parchanta naříkat a nevnímat.

Místnost se houpe,je mi vše jedno.
Zavolám na pracák a vezmu si volno.
Budu se učit, starat o dítě, o syna.
Najdem si hodnou ženu a bude z nás rodina.

Přestanu se opíjet, budu se smát.
Beru syna. "Maličký, nemusíš se bát."
Nemotorně sis ním pohrávám, nepláče.
Směje se. "Na, dej si kus koláče."

Najednou kašle, začíná se dusit.
Panebože, co… Co si mám počít?
Jemně ho bouchám po zádech.
,,No tak, synáčku, naber dech!"

Nekašle, leží mi v náručí.
Nehybně leží a vůbec nekřičí.
Uvědomuju si, proč se nehýbe, uvadá.
Pouštím ho, ustupuji, tělo na zem dopadá.

Jsem prokletý a těžce se hledá příčina.
Proč se se mnou udála taková proměna?

Měj jsem syna, neměl ho rád.
Teď bych si s ním chtěl hrát.

On brečel a řval,
krásně se smál.
On se mi podobal,
já mu život vzal.