Setkání s managerem

"Neříkejte mi, že to nejde! Všechno jde, jen se musí chtít! A já chci!" rozčiloval se muž s naštvaným a zároveň zoufalým hlasem, který vypadal, jako by zrovna vykradl vietnamskou tržnici, na sobě zelenou šusťákovou, křiklavě fialové tepláky a komické body.
"Nejde." odpověděl muž, stojící hned naproti pobouřeného a zároveň zklamaného, oblečený do světlých jeansů, s nezapnutým posledním knoflíčkem u decentně barevné košile, působící distingovaným dojmem moderního managera.
"Nejde, nejde, nejde….se stále dokola opakuje! Prostě to musí jít! A neříkejte mi, že každý je strůjcem svého vlastního scénáře. Kdybych skutečně byl, tak si to takhle nenapíši! Kdo by chtěl být stále druhý?!"
"Doopravdy je mi líto, ale veškerá první místa, které Vám byly na začátku přidělena jste již vypotřeboval….ehm...jak se tak dívám, moc jste jich sice nedostal, ale o tom já nerozhoduji. Musíte se smířit s tím, že nyní bude druhý a až spotřebujete tato místa budete třetí, čtvrtý a tak dál…na konec poslední a pak už nic… Je mi líto, ale takhle to chodí. Přeji Vám krásný den, příjemný zbytek života a nepřemýšlejte o všem tolik." a nepatrným mávnutím ruky, za doprovodu jemného, sotva slyšitelného, zvuku, připomínajícího puknutí bubliny,  zmizel.
  Muž, v laciném barevném oblečení, zůstal stát udiven. Nepřekvapilo ho, že manager se rozplynul, jak pára nad hrncem, že zmizel jak kouzelník v pohádce, byl překvapen úplně z jiného důvodu, ba dokonce zděšen. Vyslechnout si takovou zprávu, bylo zdrcující, veškerá snaha něco změnit je k ničemu. Samozřejmě i od managera to bylo velice neprofesionální, brát naději a tím i motivaci. Jenže, takhle chodí……