Akce

Půl osmý večer a já byl na káry. Proč taky ne, v plánu jsem měl maximálně sprchu a pár dílů svýho oblíbenýho seriálu. Mohl jsem si to dovolit. Pak ale zazvonil telefon. Byl to Seržant.

„Zdar, hele, sem ve strašným průseru. Potřebuju abys za mnou došel, teď hned.“

„Co se stalo? Sem hrozně v prdeli. Nemohlo by to počkat?“

„Nemohlo. KURVA! Nemohlo. Přijď sem, prosím, co nejdřív to zvládneš.“

Položil to a já odhodil telefon na postel. Co se mohlo stát? Snad to není nic vážnýho. No co, radši ho poslechnu. Hodil jsem na sebe mikinu, bundu a starý boty, zabouchl za sebou a vyšel ven na ulici.

Po cestě k Seržantovi se po mě lidi otáčeli a koukali na mě, což bylo nepříjemný. Lidi jsou blbci, ubozí, zaostalí a životem ovládnutý nuly. Místo toho, aby oni ovládali život, život ovládá je. Potom je težký snažit se s nima konverzovat, když vidíte, jak na tom jsou. Nasadil jsem si kšiltovku co nejvíc do obličeje a pokračoval. Škoda že nemám auto, všechno by bylo rychlejší. Ale ne vždycky rychlejší znamená lepší. Možná mě bavilo pohrávat si s myšlenkou, že jsou ostatní debilové a já ještě větší. Možná.

Dorazil jsem k Seržantově baráku, zazvonil na zvonek a čekal. Nic. Zazvonil jsem znova. Opět žádná odezva. Začal jsem mlátit do dvěří, nejdřív jen rukama, pak přišly na řadu údery nohou. Dveře povolily a já vešel dovnitř. Ve výtahu hrála dementní hudba, typicky „super-marketovská“ a mě to deptalo. Tři patra jsem tenhle humus trpěl, pak se otevřely dveře a já vypadl. Zaklepal jsem a zase čekal. Nic. A dost, kurva! Když už mi volá, že tak zasraně nutně potřebuje pomoct, proč neotevírá? Do prdele.. co teď? Několik minut jsem zkoušel dál klepat, ale bez výsledku. Vyšel jsem ven, zapálil si cigaretu a zkusil zavolat. Nebral to. Zkusil jsem to ještě několikrát, ale se stejným výsledkem. Něco tady nehraje, pomyslel jsem si, típnul cigaretu, opět zalomcoval s dvěřmi, který povolily, vstopil dovnitř a do třetího patra jsem tentokrát vyšel po schodech (tu hudbu bych dvakrát za den nezvládl).

Sedl jsem si na židli, kterou měl Seržant u dveří. Taková stará, plastová židle zelený barvy. Většina lidí ji měla postavenou na zahrádce, on před dveřmi v paneláku. Zvláštní to člověk. Ale zvláštní lidé jsou zajímaví, jsou svý a na okolí serou. Tak to má bejt. Každopádně ta židle nevyřešila můj problém – pořád jsem se nedostal do jeho bytu. V hlavě se mi začly honit zvláštní myšlenky – že se mu něco stalo, něco vážnýho, a on teď třeba leží mrtvej na podlaze, v sobě pět kulek z čtyřiačtyřicítky, mozek na sračky, v očích vystrašenej výraz. Ne, to snad ne, nepřeháněj, chlape. Tahle špatný bejt nemůže. Beztak se jen zase zhulil a sedí u komplu, poslouchá nahlas muziku a pálí tak třetího jointa. Všechno je v klidu, hlavně nepanikařit.

Srát na to. Zažehl jsem další cigaretu (tenlhe den asi patnáctou) a bylo mi jedno, že sedím na veřejný chodbě, kde se nekouří, a každou chvíli tudy prochází nájemníci, většinou starý, nevrlý důchodci. Však oni to přežijou. A pokud ne, ať zkusí mi NĚCO říct. Z očí do očí. Věděl jsem, že nezkusí, nemají na to.

Kouřil jsem a kouřil, z cigarety ubývalo, když vtom jsem na schodech zaslechl dupání nohou. Rychle jsem vstal, zahodil filrt do blízkýho květináče a dělal, že o ničem nevím. Vyběhlo asi pět policajtu a čtyři hasiči. Podívali se na mě, já na ně. Nikdo nic neřekl. Hasiči vytáhli beranidlo a začali s ním narážet do dveří. Nejdřív se zdálo, že ani povolit nemůžou, ale oni pořád přirážely, až to dveře nakonec vzdaly a vyskočili z pantu. Celá ta partička vběhla dovnitř. Já chvíli nechápal a apaticky čekal. Po minutě jsem do bytu vběhl taky.

V kuchyni na zemi, vedle myčky na nádobí, ležel seržant, v hlavě díru od pistole, v očích zvlástní, ustrašenej výraz s prvky bezmoci, beznaděje a zklamání. Krev zatýkala pod linku, pod myčku až do obývacího pokoje. Tolik krve jsem v životě neviděl. Byl to strašnej pohled. Začalo se mi navalovat. Jeden z hasičů si mě bleskurychle všiml a zatáhl mě zpátky na chodbu, kde jsem se vyzvracel do květináče na dohořívající cigaretu. Pak odešel. Nevěděl jsem, co dělat. Seržant, můj nelepší přítel, ležel na podlaze tuhej a já neměl sebemenší tušení proč. V hlavě se mi zjevovaly obrázky kuchyně, jeho těla a tý obrovský kaluže krve. Po tváři mi začly stýkat slzy. Sedl jsem si na zelenou židli a rozbrečel se, jako malý děcko. Policajti i hasiči byli uvnitř bytu a nevšímali si mě. Chvíli jsem takhle brečel, pak jsem vytáhl kapesník, otřel si obličej a vydal se dolů po schodech.

Venku byla zima a já si zapnul bundu. Spousta myšlenek, ale žádný slova. Po cestě domů jsem se nezastavil a snažil se na nikoho nedívat. Doma na mě čekala nová krabička cigaret. Jednu jsem si hodil do úst, zapálil a znova se rozbečel. Život stál za hovno víc než jindy a já nevěděl, co dělat. Všechno se obrátilo naruby, z minuty na minutu, a já nevěděl co dělat. Kouřil jsem a brečel. Tohle mi šlo.