KLAUDIE

Černá, negativní a až příliš mocná energie ji každý den pravidelně prolétávala tělem, jako záblesky z čistého nebe. Bylo to čím dál silnější, situace se vyostřovala, dny ubíhaly, nenávist se stupňovala a síly ubývaly. Bylo to tak snadné, tak zraňující, tak nespravedlivé. Jenom ona sama o tom ale do posledního dne neměla tušení.

            Claudie byla sama o sobě velmi optimistická bytost plná energie. Většinou si s ničím nelámala hlavu, i když čas od času se jí sem tam pár věcí dotklo. Každá špatnost ale sama rychle odezněla a ona byla vlastně velmi spokojený člověk. Měla vcelku idylické dětství plné nesplnitelných naivních snů, kouzelných pohádkových večerů a tajných přání. A kupodivu se tenhle zdánlivě šťastný scénář nezměnil ani příchodem na ústav, jak mu s oblibou většina jeho členů říkala. Každá střední škola znamená změnu, ale Claudie ji na sobě příliš nepociťovala. To, že se dostala do třídy plné intelektuálů s vyhraněnými názory, ambiciózními představami a jasnými plány do budoucnosti ji nijak neomezovalo, protože byla přirozeně chytrá, bystrá a možná jenom malinko pasivní. Svůj intelekt většinou nijak zvlášť neprojevovala, ale každý o něm věděl. Byla zkrátka tím naprosto průměrným člověkem mezi nadprůměrnými. Možná, ale opravdu jenom možná její vzhled mohl někdy leckoho podněcovat k úvahám nad její neprůměrností. Jestli snad její hluboké tmavé oči vyvolávaly tak silnou nenávist? Nebo jejich vyzývavý výraz? Na středních školách najdeme miliony průměrných lidí, kteří nic neřeší. O něco méně těch výrazně inteligentních, pár hvězd a pár outsiderů. Ale jen velmi málo nenáviděných hvězd, inteligentních outsiderů a v podstatě průměrných osobností v jednom. A právě takhle polopaticky by se Claudie dala popsat. Tři dívky, které ji ze srdce nenáviděly. Tři bytosti, které se neprávem ocitly na světě, kterým bylo určeno vysílat zlo a zabíjet jím ostatní. A ONA byla tou vyvolenou obětí. Nenáviděly ji každý den o něco víc. Začalo to nevinnými narážkami, pokračovalo souvislým pomlouváním a přerostlo až v posedlost. Claudie si se svou nechtěnou výstředností žila nevědomky v jejich světě. Je až neuvěřitelné, že mohla do posledního dne svého velmi krátkého života žít v tak šíleném nevědomí. S přibývajícím věkem se jí dařilo čím dál méně a ona se ve snaze dokázat něco, co nikdy nemohla, stále více snažila to překonat. Neměla tu nejmenší šanci a samotná, bezbranná se dál vrhala do neuskutečnitelných plánů. Snad její naivita ji udržela při životě tak dlouho.

            Plujeme tímhle světem plni očekávání, se svými ideály a plány. Ale netušíme, že vedle nás existují lidé, kteří nám vždy přejí přesný opak toho, co chceme my. Ti, kteří si pro nás přejí to nejhorší, ti, kteří chtějí vidět náš neúspěch, naši potupu, naše slzy a nakonec naši smrt. Tito lidé nám denně malují cestu, která má jasný cíl. A my nic netušíme. S vervou se dereme dál a občas se zastavíme a ptáme se:“Co dělám špatně?“ Ptáme se:“Proč?“ Protože oni jsou silnější, než ty sám-to je ta odpověď.

            Jednoho dne se Claudie všechno dozvěděla, cítila pak tu nenávist v každé buňce svého těla. To, že ony jsou posedlé, to, že jsou posedlé jí, a co je nejhorší, že jí jsou posedlé už hodně dlouho. Nenávidí její fialovou podprsenku,vínové tílko a kostkovanou sukni, její hlasitý smích, nenávidí jí celou. To, že každá část jejího těla je pastvou pro jejich nenasytné oči, že ji tak šíleně nenávidí, že si vlastně ani neuvědomují, že mezi láskou a nenávistí je velmi tenká hranice. Že ji v podstatě tak nenávidí, až ji milují.

            Jednoho dne Claudie zemřela. Bylo jí 17 let. Nikdy nedokázali objasnit její smrt. Možná, ale opravdu jen možná ji zabila nenávist.