Pršelo, jen se lilo - šestá část

Jack sebou trhl. Rychle jsem se postavila a nervózně jsem tam stála. Jack si sedl a upřeně na mě hleděl, svými nádhernými, zelenými oči. Nač slova, pohled vždy stačí. Nejdřív jen tak zmateně koukal, a potom se postavil a rázně popošel ke mně.

„Ty, ty jsi mě políbila?! Jak jsi mohla?! Co si myslíš?! Tohle si už nikdy nesmíš dovolit!“

Byl  tak strašně rozčílený, že jsem nebyla schopna slova. Rozhazoval rukama a na chvíli mě chytil za paži, až to bolelo. Co jsem to provedla? Nechala jsem se svést. Neměla jsem.

Dala jsem se do breku, ale Jack se ani neohlédl. Vyrazil z klece a vypochodoval ven z jeskyně. Co jsem o zase provedla, naštvala jsem ho. Seděla jsem tam a smutně jsem koukala do země. Musím se mu omluvit, jen co přijde zpátky.

Seděla jsem tam asi pět minut, když jsem uslyšela kroky. Okamžitě jsem vstala chtěla jsem se Jackovi začít omlouvat. Jenže jsem se stejně tak rychle zarazila. Přicházející nebyl Jack, ale někdo jiný. Nějaký podivín s bílými vlasy.

„Co tady chcete? Tady nemáte co dělat! Běžte pryč, za chvíli se vrátí Jack a neměl byste tady být.“

Křičela jsem, co jsem mohla. Je to první člověk, kromě Jacka, kterého vidím za posledních mnoho dní. Přesto tady neměl být. Sem nikdo nechodí. Jack má rád samotu.

On se však nezastavil. Šel pomalu blíž a blíž, dokud se nezastavil u klece. Byl to kluk. Měl blond-bílé vlasy a průzračně modré oči. Jack byl rozhodně hezčí. Ten kluk na mě koukal, jako bych měla místo hlavy meloun.

Co může chtít? A proč na mě tak divné kouká? Teď stál těsně u klece a smutnou tvář měl opřenou o mříže. Povzdechl si a podíval se mi přímo do očí. Neuhnula jsem pohledem. z jeho očí sálala zoufalost. Něco mi říkalo, ať jsem potichu. Odkud jen já ty oči znám… Už jsem je někde viděla.

„Suze, ty mě nepoznáváš?“ Jeho hlas byl slabý a utrápený.

Já jsem však nemohla odpovědět jinak, než abych ho zklamala.

„Ne, nevím kdo jste. A, a kdo je Suze?“

To jméno mi tak něco říkalo, ale jméno nic neznamená, víte kolik jmen člověku za život projde hlavou. Ten kluk se na mě pořád díval, jen čím dál víc smutněji.

„Řekla jsem něco špatně?“ Skoro jsem šeptala.

Přišel mi svým způsobem milý, ale ten smutný výraz byl pro mě ukrutně bolestivý, ani nevím proč, vlastně ho ani neznám…

„Ne Suze, to já. Jsem Erik, elf. A Suze je tvé jméno. Vím, že to nechceš slyšet, ale to Jack za to může. Vymazal ti nejspíš dočasně paměť za poslední dva měsíce. Věř mi, prosím. Vzpomeň si…“ Měla jsem pocit, že se mu do očí hrnou slzy, a tak jsem zapojila veškerou sílu.

„Erik, Erik, Erik… ano, něco mi to říká. Znám tě. Ale Suze není mé jméno, Jack mi říká Nikol. A prčo by mi vůbec něco takového dělal? Jack není zlý.“

Přemýšlela jsem nahlas a ten kluk, tedy Erik, se na mě stále díval.

Znám ho, určitě ho znám, jen nevím v jaké souvislosti. To s Jackem je ale stejně hloupost, to by on nikdy neudělal.

Erik pomalu přešel ke dveřím od mé klece, ani jsem si nevšimla že je Jack předtím nechal otevřené a vešel dovnitř. Couvla jsem ke mřížím a tázavě jsem na něj hleděla. On však přistoupil až těsně ke mně. Nemohla jsem utéct, nebylo jak a navíc jsem najednou ani nechtěla utéct. Šestý smysl mi říkal, že je to přítel a já tomu věřila, jen ne na sto procent.

Erik mě vzal za ruku. Měl hebkou, teplou, známou dlaň, i ta vůně jeho těla mi byla známá. Pořád jsem ale nevěděla, odkud to všechno znám. Erik měl svou tvář tak blízko té mojí, že se naše nosy skoro dotýkaly.

„Prosím, vzpomeň si…“ Zašeptal mi do ucha.

A poté přiložil své hebké rty na ty mé. Dnes je těch polibků až moc. Ale nebránila jsem se, cítila jsem lehké chvění, mrazení a teplo, které sálalo z jeho těla. Najednou mi bylo tak dobře, jako snad nikdy předtím.