Autobus č.30 a jedna starší paní

Jako obvykle, tak i dnes fouká studenej vzduch, kterej se mi dere až pod kůži. Né že bych neměl rád studenej vzduch, ale když je vtíravej, tak to mě docela irituje. Jdu k zastávce a stoupnul jsem si kousek od silnice, kde jsem netrpělivě čekal, až mě vysvobodí nějaký ten autobus ze spárů toho šíleného vzduchu. Na půl oka zjišťuji, jak jede k mé zastávce vozidlo MHD č.30 naprasklé lidmi, kteří koukají většinou ven z autobusu a nejspíš se těší, až půjdou domů. Počkal jsem si, až se z dveří vysoukají lidé, a nastoupil. Sedl jsem si vedle jedné starší ženy, která po mně hned pokukovala. Měla hodně světlé vlasy, kudrnaté, ale krátké. Z nosu jí vyčuhovala zelená nudle, kterou se snažila popotahováním zandat do nosní dutiny. Rty jsem prakticky ani nemohl najít na jejím obličeji, ale otvor tam měla, malý, ale měla. Na její vrásčité bradě zela jedna pěkná bradavice a na jejím vrcholku byl asi dva centimetry dlouhý světlý chloupek. V očích jsem odečetl beznaděj a strach. Její tělo bylo propadlé, zchřadlé. Hlavu měla vsunutou mezi rameny a ruce na klíně. A smrděla. Myslím, že byla trochu počůraná - asi taknějak to páchlo. Chtěl jsem si odsednout od té paní, ale všude byla místa obsazena a vůbec nebylo k hnutí. Nezbývalo mi nic jiného, než vydržet těch pár zastávek. Ale to jsem nevěděl, co mě ještě čeká. Jako by  toho nebylo dost, tak si ještě ta důchodkyně uprdla. Následovalo tohle: " Prrdduch." Výkal byl venku v jejích kalhotkách. Na tvářích cestujících bylo jednoznačně vidět, že raději vystoupí hned, že si cvaknou lístek radši ještě jednou. A také jsem si dal, jako většina cestujících, ruku na nos a chtěl urychleně opustit toto nevlídné místo. Ale té babičce to dělalo náramně dobře. Viděl jsem její šibalský úsměv. Myslím, že potlačovala smích. To už jsem samozřejmě stál opodál namačkanej, stejně tak jako ostatní, na dveřích. Autobusem se táhnul neskutečnej smrad, který připomínal kočičí hovínko. Někdo z davu něco znechuceně poznamenal: "To je ale smrad." Starší paní se s úst dralo sípavé chichotání. Pak dala svou pravou ruku na přirození a třela s ní nahoru a dolů. Po chvíli jsem pochopil, proč to dělá. Zpod jejích tepláků se po sedačce objevil malinký proudek žluté kapaliny, který stékal na podlahu ke schodům ven. Lidé se ještě víc natlačili ke dveřím a čekali na vysvobození otevřením dveří. To prase začalo kuckat a po chvíli jsme uslyšeli toto: " Bléeeahkchrch." Baba vyzvrátila hnědou maltu, v níž se dalo rozpoznat, co  měla dnes k obědu. Kousky syrečků, houskový knedlík, chappy - (kousky masa) a vajíčko. Toto vše se ocitlo nic netušícímu dědovi za krkem. Děda začal křičet, nadávat, bědovat, ale to už autobus zastavoval skřípavým zvukem. Dav vystřelil ze dveří jak raketa. Já byl mezi prvními a štrádoval si to domů. Od té doby raději chodím pešky a může si foukat studenej vítr, jak chce.