10. SUPERKOULE - dílo č. 1 - Nejen tma...

Ležet tu jako lazar. V tmě. V naprosté neprodyšné tmě.
Čekat, aniž vím na co.
Hlas jsem si už docela vykřičel. Když zkusím zařvat znovu, chrčím. Už nezkouším.
Mrcha.
"Neboj, nikdo tě neuslyší." Řekla to ona? Nebo si to tak hlasitě uvědomuje můj vlastní mozek.
A tak je kromě tmy i ticho. Nic.
Ale to je blbost. Ticho je Něco. Zní. Zní mým vlastním dechem. Zní mým srdcem, které co nevidět vyletí z hrudi.
Zní dokonce i kovem pout, které se mi zařezávají do zápěstí.
A bolí. Bolí jak moc se snažím očima najít obrys čehokoli. Marně. Vím, že proti mě je skříň. Vzpomínám, že nad mou hlavou visí lustr s tvarovaným skleněným stínidlem. K čemu mi to je? Co si s tím chci počít?
Je tu koberec. Když jsme přicházeli lechtal mě do chodidel. A taky je tu zima.
A já. Ovšem. Já. Polonahý na futonu, s tepajícíma rukama v poutech.
Absurdní, jak touhu může rychle vystřídat strach.
"Neboj, nikdo tě neuslyší."
Jak dlouho? Proč? A dál? Co bude dál? A proč bylo, co bylo? Proč jsem sem lez? Proč jsem šel s holkou, co ji ani neznám?
Bude její líbivá tvářička to poslední, co jsem v životě viděl?
Nejen tma je černá.
Mé pocity mají stejnou barvu.
Bojím se.