10. SUPERKOULE - dílo č. 2 - Poslední objetí

Přes ukrutný hukot větru nerozumím hovoru ostatních. Mráz mě bodá do odhalených míst v obličeji. Přestože si uvědomuji zoufalost své situace, zachovávám chladnou hlavu. Výpadek zraku nemám poprvé. V hlavě mi bzučí směs strachu a euforie z právě zdolaného nejvyššího vrcholu světa. Musím ještě počkat. Hltám řídký vzduch, mačky pevně zaryté v ledu, točí se mi hlava. Trvá to příliš dlouho…

Někdo mi silně stiskne paži. Podle hlasu poznávám svého přítele Davida, vedoucího expedice. Překřikuje vichr a sděluje mi své rozhodnutí. Nemohou déle čekat, nezvládají mi v těchto extrémních podmínkách pomáhat dolů. Situace je krajně nebezpečná pro každého jednotlivce. Snažím se nepoddat panice. David nemá na výběr, nemůže riskovat životy ostatních členů výpravy. Ujišťuje mě, že sem pošle několik šerpů, kteří mi pomohou dostat se do tábora.

Mám spoustu zkušeností. Jsem zvyklý na vyhrocené situace, umím zachovat klid i v těch nejnebezpečnějších situacích. Nikdy jsem však nezažil pocit, kdy mě opouští lidé, na které jsem se dosud stoprocentně spoléhal. Sám nemám šanci se odtud dostat, ani kdybych viděl. Zvuky jediných živých bytostí rychle slábnou a najednou nerozpoznám nic jiného, než dunění větru. Tuhne mi z toho osamění krev. Nezbývá mi teď jiná možnost než věřit svému vybavení a včasné pomoci.

Ztratil jsem pojem o čase. Cítím výrazné známky podchlazení a vidím jen tmu. Opakuji si pořád dokola, že sám a bez zraku se nesmím hnout ani o píď. Zaklínám počasí, aby mě neodepsalo. Ještě mám šanci na záchranu. Tady, jen kousek pod vrcholem vysněného Mount Everestu, je ale každá šance malá. Moje myšlenky se náhle rozbíhají domů. Na letišti se snažím zkrátit rozhovory na maximum. A pak konečně domov! Na tohle obětí jsem se těšil tak dlouho…

Ucítím bolest a nevěřícně hledím na svojí ženu, odkdy má takovou sílu. Do ucha mi zakřičí hrubý mužský hlas. Leknutím otevřu oči – a vidím jen tmu. Tiskne mi ruku a lámanou angličtinou mi pokládá otázky. Dostal jsem druhou šanci! Sbírám zbytky energie a pouštím se do slézání zóny smrti. Je to velmi vyčerpávající. Radost mě rychle přechází a já si začínám uvědomovat, že tohle nezvládnu. Každý metr je zápas o život a trvá neuvěřitelně dlouho. Je mi špatně a stěží si uvědomuji svojí polohu.

Situace je víc než kritická. Pro zachování života tří šerpů, kteří za svou statečnost málem zaplatili svými životy, zůstávám na tom krutém místě zase jen se svou horou. Ano, můžu jí klidně nazývat moje hora, a ona mi může říkat podomácku Péťo, protože ona si mě vzala, ona je teď mojí manželkou a v jejím objetí teď pomalu, velice pomalu umírám.