10. SUPERKOULE - dílo č. 4 - Tma

Tma

Co bych o sobě řek´? Nic. Nic pozitivního. Jsem štvanec, vyvrhel a vrah. Mám havraní vlasy, modrý oči a mám sílu jako pár volů. Když zaberu, tak praskaj´ kosti. Ale ne ty moje. Ty jsou pevný dost. Ale ty jejich, těch chudáčků, praskaly jak slabounký větvičky. Nebylo mi jich líto. Nikdy. Akorát možná toho posledního chcípáčka. No jo, jenže život je boj a přežijou jen ty nejsilnější. A to já jsem. Já jsem silnej dost! Cha chá!

Ale věděl to. Určitě věděl, že tam stojím. Viděl jsem to na něm, na tý jeho bílý tváři. Snad ani neměl strach. Možná už věděl, že umře. Hrál jsem si s ním jak kočka s myší. Ty jeho mrtvý oči, nikam se nedívaly. Působily strašně. Zamrazilo mě. Život je boj. Natuty věděl, že tam jsem a sakra věděl, že za chvíli chcípne.

Říkalo se, že jsou bohatí, ale prolez´ sem to jejich stavení a nic moc jsem nenašel. Určitě ale dá fotřík mladýmu něco do rakve. Vůbec jsem je neznal, tímto městečkem jsem původně jenom procházel. Zdržel jsem se jenom, když jsem slyšel v hospodě, že ve stavení na konci bydlí bohatej sedlák a má jenom slepýho syna.

Pár dnů jsem přežil v lese, ale zejtra má mladej pohřeb a tak se do městečka vracím. Dnes v noci už je v márnici v rakvi. Je tma a tak tam zaběhnu. Hřbitov je krásný místo. Bezpečný. Z nějakýho důvodu se mu lidi vyhýbaj. Často sem na hřbitovech nocoval, když po mně šli.

Plazím se ztichlejma ulicema. Měsíc je schovanej za mrakama, pomalu začíná pršet a to je přesně to, co potřebuju. V takovým nečase se nikdo venku courat nebude. To mi vyhovuje.

Dveře od márnice se otevřely skoro samy, jenom jsem musel rozlomit ten zatracenej zámek. Venku strašně lije. A fouká vítr. Nebyl sem dost opatrnej a dveře za mnou zabouchnul, ale to počká. Vyrazím je, až půjdu ven. Je tu tma jako v pytli. No co, nějak to našmátrám. Myslím, že bude víko sice už přibitý, ale ještě nikdy nikdo nepřibil tak, abych s tím nedokázal pohnout. Silnější přežijou.

A tak šmátrám tou strašnou tmou. Nic nevidím. Najednou jsem měl pocit, že tu nejsem sám. Je tu někdo? zeptal sem se, ale nikdo neodpověděl. Zadržel sem i dech, abych líp slyšel, ale nic. Už blbnu. To asi ta tma. A tak dál lovím ve tmě a najednou mi rukou projel šílená bolest. Proboha! On mě kousl do ruky! Je zakousnutej v mý ruce! Já měl pocit, že tu nejsem sám. Pusť mě! Haló! Já chci pryč! Nic už nechci, jenom pryč! Zatracený dveře! Proč to nejde otevřít?!


„Našel jsem ho tu takhle ležet, když jsem šel ráno pro lopatu, pane strážník. Vůbec nevím, kdo to je. Jaktěživ sem ho neviděl.“
„To já taky ne. Budu se muset poptat, jestli se tu náhodou v poslední době neviděl chlapa, co má úplně bílé vlasy. A co to má na té ruce?“
„No, to jsou železa na krysy. Dávám je vždycky na rakve, aby mi ty mrchy neohlodávaly nebožtíky.“