NKK: Střípky jejího světa (II.)

Ano, vypadala hodně zděšeně. Vlastně by řekl, že kdyby měla po ruce nějaký těžký předmět, okamžitě by ho s ním praštila. Vzdal se křesla, které bylo mimochodem skutečně pohodlné, a opatrně se zvednutými dlaněmi natočenými směrem k ní se jí o krok přiblížil. Instinktivně ustoupila.
„Klid,“ zaujal postoj vyjednavače, „přicházím v míru.“ Snažil se vtipkovat, ale ona očividně neměla náladu.
„Klid?! Kdo jste a co tu ksakru chcete? Jak jste se sem vůbec dostal?“ vychrlila na něj. 

Výborně. Po dnešku vážně nepotřebovala nic jiného, než najít v obýváku naprosto cizího kluka. Vypadal přinejmenším trochu podivně, ačkoli kdyby chtěl něco udělat, zřejmě by to udělal už dávno a nezdržoval se vysedáváním v jejím křesle. Na chvíli si dovolila opět se ponořit do své dnešní teorie o halucinacích. Minimálně jednu už dneska prožila, proč by tohle nemohla být další?
Tomu klukovi nemohlo být o moc víc než jí. Tak maximálně okolo devatenácti až dvaceti let. Vypadal docela dobře. Sportovní postava, středně dlouhé havraní vlasy sčesané dozadu zřejmě za pomoci jednoho z těch příšerných gelů, které si teď kluci tak oblíbili a ten obličej musel přitahovat nejednu mladou dívku.
Dokonale černé oblečení sice vypadalo jako směs mezi fantasy dobrodružstvím a filmem Matrix, ale na něm vypadalo vcelku dobře. Dlouhý plášť mu splýval až k lýtkům a jeho přezkové zapínání ladilo s totožnými ozdobami na vysokých těžkých kožených botách, do nichž byly zastrčené volné plátěné kalhoty.
Tipovala ho na docela autoritativní osobu a rozhodně by netoužila udělat si z něj nepřítele. Na odhadování lidí měla talent a rozhodla se, že tenhle člověk jí neublíží, alespoň ne teď. Jeho oči se usmívaly, když hlubokým hlasem odpovídal na její otázky. Tykal jí. A když může on, tak ona taky. Vždyť kdo je tady ten nezvaný host?

„Jmenuji se Thanatos. Dostal jsem se sem stejně, jako ses ty dneska dostala z lesa a to je taky důvod mojí přítomnosti,“ vyslovil s úsměvem a čekal na její reakci. Několikrát naprázdno otevřela a zavřela ústa, než se jí konečně podařilo zformovat správná slova.
„Z lesa? Nechápu, o čem to mluvíš, z lesa jsem se dneska dostala pěšky, jako každý normální člověk,“ pečlivě vyslovila každé slovo se zvláštním důrazem na poslední dvě. Takže teď jsem já ten nenormální, pomyslel si se zdviženým obočím, s kým si ta holka myslí, že mluví. 
„Tedy znovu. Velká bílá křídla, poletování nad lesem. Nic ti to neříká? Tak co třeba řekněme…ukázkové přistání na zadku…například,“ v úsměvu vycenil dokonale bílý chrup.
„To byla halucinace,“ bránila se.
„Halucinace?“
„Nebyla?“ zeptala se s poslední nadějí na kladnou odpověď. To štěstí jí nedopřál.
„Ne. Letěla jsi. Sice s elegancí poraněného slona, ale i tak se to dá považovat za let.“

Snažil se jí tady s naprosto vážným výrazem ve tváři přesvědčit, že umí létat? Možná to byl vážně cvok. Na druhou stranu, přestože si to do té chvíle nechtěla připouštět, opravdu byla přesvědčená o tom, že letěla. Proč se s ním má hádat, když uvěřit mu je tak snadné…
„Fajn,“ vydechla pomalu a stále se přesvědčovala, že se jí to všechno prostě jen nezdá, „řekněme, že jsem opravdu měla křídla a letěla jsem. Není to už jedno? Už ty křídla nemám, zmizely.“
„Skutečně?“ usmál se tajemně. „Já si to ale nemyslím.“
„Vidíš snad nějaké?“
„A ty? Vím, že je mám. To že je nevidíš, ještě nic neznamená,“ přednesl jako trpělivý rodič odpovídající svému stále dokola na dotaz „a proč?“. Tak trochu pořád nedokázala vstřebat, o čem mluví, ale rozhodla se ho poslouchat. Ono létání byla docela příjemná myšlenka. Šílená, ale sympatická.

Už mu pomalu začínala věřit. Teď jen zbývalo zasadit poslední ránu a všechno jí dokázat. Aniž by to věděla, její svět se pomalu rozkládal, aby se mohl složit naprosto odlišný, než jak ho do té chvíle znala. Ještě pořád měla na vybranou.
„Hele, to co říkám, můžu jednoduše dokázat pod podmínkou, že budeš ochotná jít se mnou nahoru na střechu,“ pronesl dramaticky, dívajíc se jí zpříma do očí.
„Dobře,“ kývla, „budu ti věřit. Ale pořád se nemůžu zbavit pocitu, že v tom musí být nějaký háček. Vždycky v tom přece nějaký je, nebo ne?“
„Pravda. Všechno má svůj háček, a taky svůj čas…“

Sama sebe nechápala, ale z nějakých záhadných důvodů mu věřila každé slovo. Přes naprostou důvěru v jeho slova v ní však stále převládala mírná nedůvěra v jeho osobu. Přistihla se, že se od něj stále snaží držet na vzdálenost jednoho a půl metru. Pokoje byly veliké, takže se jí to vcelku dařilo. Nechala se vést vlastním bytem k dřevěným točitým schodům a dveřmi na střešní terasu obehnanou černým kovovým zábradlím se zdobně tepanými lístky. Studený vítr příjemně foukal a odnášel pryč žár letního dne.
Venku už se setmělo a noc otevřela výhled na tisíce zářivých bodů. Ten pohled milovala, jenže dnes to vypadalo, že jejím světem otřese něco mnohem významnějšího než jedno promeškané pozorování oblohy. Zastavili se zhruba uprostřed. Otočil se k ní stále s tím stejným tajemným úsměvem.
„Sleduj a uč se,“ pronesl tak tiše, že by jeho slova možná ani nezaslechla, kdyby je k ní nedonesl slabý poryv větru. Pak už stačila jen mrknout, když Thanatos náhle rozevřel pár temných křídel, tmavších než noc, která je obklopovala. Několika zautomatizovanými pohyby se odrazil a vzlétl. V tu chvíli nedokázala říct ani slovo. Jen stála a hypnotizovaně sledovala, jak mladík vytáčí ve vzduchu neuvěřitelné piruety a oblétá okolo střechy a věžiček. Nakonec na okamžik zabalancoval přímo na ozdobné špičce jedné z nich a přistál přímo před překvapenou dívkou. „Děkuji. Děkuji mnohokrát za potlesk. Autogramy rozdávám až v šatně,“ pronesl teatrálně a vysekl Kit až komicky okázalou poklonu.
„Jak…?“ vydechla nakonec.
„Pokud budeš chtít, naučím tě to,“ nabídl s šibalským úsměvem.
Udělal několik kroků směrem ke kopuli, kde na něj dopadlo rozsvícené světlo z obývacího pokoje. Teprve nyní zpozorovala, že jeho křídla nejsou dokonale černá, ale spodní okraje přechází v pás ocelově šedých pírek. Navíc až teď mohla vidět, jak jsou křídla obrovská a mohutná. Takhle celý v černém zahalený temnotou vypadal trochu jako anděl zkázy seslaný na zem.
„Myslím, že teď je ten pravý čas na háčky,“ připomněl jejich předchozí debatu, „pokud tě naučím létat a všechny další věci s tím spojené, o kterých zatím nemáš ponětí, všechno, co jsi až do dneška znala, se možná naprosto zhroutí. Svět, do nějž tě zvu, se liší od toho tvého.“
„Možná. To zní jako nejistota,“ usmála se na něj. Přestávala spoléhat na jistoty, ale jednu věc cítila naprosto jasně. Tohle byl její svět a její život a pouta s ním se nedají zpřetrhat pouhými křídly. I kdyby chtěla, nešlo by to. A navíc, ať se změní cokoliv, horší už to nebude. Prostě nemůže být.
„Takže?“
„Pořád jsi mi neřekl jak,“ broukla vyčítavě. Zasmál se. Připadal jí jako starý známý. Natáhl k ní ruce a ona se jich chytla. Tehdy se ho poprvé dotkla. Jeho dlaně byly drsné na dotek a příjemně hřály. V tu chvíli si to ani jeden z nich neuvědomil, ale tu noc vzniklo velmi silné pouto. Její první skutečný přítel. Aniž by to tušil, otřásl jejím světem víc, než by to kdy dokázalo jakékoliv kouzlo. Dal jí naději…

„Zavři oči,“ nakázal jí, držíc si ze slušnosti odstup na délku natažených paží.
„A dál?“
„Prostě si to přej,“ poradil jí se smíchem. Bavil se pohledem na její soustředěný obličej, když zahlédl odlesk zářivě bílého peří a tentokrát si byl téměř jistý. Kit dokáže brzy létat jako skutečný anděl…i když možná...