10. SUPERKOULE - dílo č. 6 - Svět bez barev

Celou cestu mi nepřišlo, že by mi něco scházelo. Naopak, konečně jsem měl pocit, že někam mohu dojít. Slyšel jsem, že nejhorší je prý šeď, že život by měl být barevný. Nechápal jsem. Až v poslední době jsem si uvědomil, kolik život může mít tónů, jak rozmanitě zbarvených a že se můj svět nejspíš zalívá barvami. Neviděl jsem je, ale vnímal – a velmi intenzivně. Slyšel jsem je, dotýkal se jich, chutnal je na jazyku, voněl k nim.
A přesto tápal. Po chvílích příjemně se rozlévajícího tepla v celém těle mě zachvátil podivný chlad. Věděl jsem, že cesta, po které chci jít, mizí. Oblé opěrné zdi se hroutily někam do nicoty nebo podobně odpudivého nekonečna, místo nich vystupovaly ostré výčnělky, rajské hlasy zpěvného ptactva utichaly a místo nich k mým uším doléhalo pronikavé nepopsatelné sténání. Nohy se mi počínaly bořit do nějaké rosolovité hmoty či bahna, v krku mi vysychalo a popraskané rty se mi potáhly smutkem.
Mám jít slepě dál? Nebo tuhle cestu vzdát, sejít ze směru – a hledat skutečné barvy? Mohu je najít? Nebo jsem je již našel?
Doteď jistou chůzí se víc a víc proplétal zmatek. Divný. Plný pochyb. Věděl jsem, že miluju – a na zlomek vteřiny jsem měl i jistotu, že jsem milován. Ale ve velmi podivném světě. Ve světě, kde si milovaná bytost raději zvolí pouta a bič, než volnost a cukr. Ve světě, kde ti, kdo nesnášejí plameny pekelné, k nim při první příležitosti přilnou, a zavrhnou chladivý balzám. Ve světě, kde každý volí to, co nechce, protože se bojí toho, po čem touží.
Strašně moc jsem prahl po světě barev – ale jen těžko jsem sám sebe přiměl k tomu se otočit a jít jinudy. Já ty barvy totiž jasně slyšel, měl jsem je na dosah – jen jsem k nim nemohl proniknout přes hustou clonu rezignace. Ne své. Prostě rezignace kolem. Pršela odkudsi zhora, vyvěrala pod mýma nohama, lepkala na zdech poblíž.
A já najednou odhodil svůj strach. Nevěděl jsem, kam půjdu, ale věděl jsem, že tuhle cestu namaluju – a tím jí dám barvy, kterými mě obdařila, i když mi je nikdy neměla umožnit spatřit. Netrápil jsem se, že barvy neznám. Řídil jsem se instinktem. Byl to překrásný pocit vnitřní svobody.