Anička, Andulka a sluneční víla

Anička se procházela za chalupou a kdyby v křoví hlasitě nezašustilo, ani by si droboučké zlatavě průhledné víly v schoulené ve stínu nevšimla. Nejprv se na sebe chvilku zvědavě dívaly. Anička ale své zvědavosti dlouho neodolávala.

"Zlaté oči? Ty máš zlaté oči?", zeptala se.

Víla jen opatrně kývla. Celá se třásla.

"Neboj, já Ti neublížím.", chlácholila ji Anička.

Víla s vystrašeným obličejem zírala dál na Aničku, ani nedutala.

"Jak se jmenuješ?" 

"Já ... jsem ... sluneční ... víla." , odvážila se víla k odpovědi, ale slovíčka se z ní jen opatně loudila.

"A kde ses tu vzala, ublížil Ti někdo?"

"Neublížil. Letěly jsme s kamarádkami čistit světlo na náměstí. A pak..."

"Jů, čistit světlo? Jak se to dělá?", vyzvídala bezelstně nadšená Anička.

Víla už ale neodpověděla. Jen se třásla a prstíkem svítila k nebi.

To bude dobrý.", řekla Anička a natáhla ruku do křoví, aby mohla vílu pohladit. Jenže jen rozhrnula větve dotkly se víly sluneční paprsky a zmizela.

Aničce to bylo moc líto. Chodila se od té doby za dům k plotu dívat, jestli se víla zase neobjeví, ale nikdy ji tam nenašla. Po několika měsících už si na vílu vzpomněla jen občas a za pár let si ani nebyla jistá, jestli se jí to jen nezdálo.

Jak mraky létaly nad střechami, léta střídaly zimy a z Aničky se jednoho dne stala nevěsta. Svatbu měla jako z pohádky, muže jako prince a zanedlouho i malou holčičku jako princeznu.

Když holčička začala chodit a mluvit, vyprávěla jí Anička o víle, kterou kdysi potkala. Dcerka byla ráda, že má maminka takovou kouzelnou kamarádku a hned ji chtěla vidět.

"Víš, Andulko, dcerko moje, od té doby už jsem vílu nikdy neviděla.", snažila se vysvětlit Anička.

Koně utíkali a potokem tekla voda, ze zimy jaro a další a další a už už se malá Andulka připravovala poprvé sama do školy. Večer, když se ze školy vracela, strhla se nad lesem hrozitánská bouřka. V Andulce se všechno strachem sevřelo, krčila se pod křovím a tichounce volala: 

"Mamí, maminko, maminečko."

Rezignovaná Andulka se rozplakala.

Začalo to jako šimrání, pak se všude kolem Andulky rozzářilo jasné světlo. Hřálo ji a pomalu sušilo promoklé šatky. Rozhlížela, kde se to světlo bere, ale bylo všude a nebylo přes něj nic vidět.

Najednou světlo promluvilo: 

"Andulko, neboj se, to jsem já, sluneční víla. Maminka mi jednou taky pomohla, když jsem byla v nouzi. Jak říkám, ničeho se neboj a pojď za mnou, dovedu Tě domů."

Když Andulka došla v oslňující záři až domů, maminka už ji čekala na zápraží. Světlo, nesvětlo, sevřela Andulku v náručí a děkovala pánu bohu, víle i slunci, že se Andulka vrátila.

Andulka ani maminka už vílu nikdy neviděly. Jen po zahradě se jim prohání sluneční paprsky častěji než sousedům a šimrají, hřejí nebo jen tak svítí oběma pro radost.