Barbar Bar a Skřetí Farma - kapitola III.

 

Barbar se probouzel. Sluneční paprsky pronikaly polootevřeným okýnkem do chýše a dopadaly na Barovo a dívčino tělo. Barbar ze sebe jemně odsunul lehké dívčiny údy, vstal, protáhl se a vyšel ven na čerstvý vzduch. Znovu se protáhl. Rozhlížel se. Začal se procházet vesničkou a prohlížel si místo, které mu připomínalo dětství. Dětství, které již bylo nenávratně pryč…

Z rozjímání ho vyrušil nepříjemný skřek.

„Takže vyrážíme?“ ozval se skřet.

„Z čeho tak usuzuješ?“ optal se trochu rozrušený Bar, i když na sobě nedával nic znát.

„No, měli bysme vyrazit brzo, aby nás v lese nezastihla noc…“

„Proč? Ty se bojíš?“ ptal se Bar, aniž se podíval na toho tvora, a pokračoval v chůzi.

„Ne, já jen, že by nás tam v noci mohlo něco napadnout…“

Bar se uchechtl. „Ale kdež. V lese nás nezastihne o nic víc potvor, než kdekoli jinde.“ Barbar se na chvíli zahleděl na Siřničkovu hlavu. „Máš moc bujnou kštici. Chci říct představivost.“

„Aha, nad tím sem, no, neuvažoval…“ řekl s trochou lítostí v hlase.

„Měl bys začít. Na téhle cestě od tebe nebudu očekávat nic jiného.“

„Takže nepudeme ihned, ty tu jistě chceš nějakej ten čas pobejt…“

„Chtěl bych. Už je tomu dlouhá doba, co jsem odešel z vesnice. A samozřejmě si taky musím počkat na meč.“ Bar se na chvíli odmlčel. Pomyšlení na rozlámaný meč mu nedělalo dobře. „A jak jsi vůbec věděl, že přijdu zrovna teď?“

„To je vono: nevěděl jsem to. Vůbec. Když sem do Gisny dorazil, nikdo neměl tušení, kde si a kdy se vrátíš. Byl sem docela naštvanej a zklamanej, užuž sem chtěl zajít ke druhýmu největšímu borci v tomhle kraji, Iglynoj. Ale jedna zdejší menší věštkyně předpověděla krátkej návrat zdejšího odrodilce. Byl sem přesvědčenej, že to budeš ty, a tak sem zůstal.“

Hned se do toho vmísil Bar: „Je dobře, že jsi zůstal a nechodil za tím šaškem, ten by tě při nejbližší příležitosti okradl a možná, že by o tobě už nikdo neslyšel. Kchooooiisss[1]!!“

„Aha… No nic. Jednou brzo ráno - bylo to včera – sem se šel projít do lesa. Ve dne se tam moc nebojím. A co nevidim – ty! Přibližoval sem se potichoučku k tobě, samozřejmě tě okrást, ale pár metrů od tebe sem zakop o ten meč, a… naštval sem se a roztřískal ho na kusy! Nevěděl sem, že TY si ten Bar, ale hned mě to došlo, tak sem rychle zdrhnul…“

Siřnička teď vypadal dost zničeně. „Promiň Bare eště jednou.“

Bar nebyl překvapený, dávalo mu to smysl. Chytla ho menší křeč v zádech, proto se trochu napřáhl, aby se protáhl.

„Prosím, nebij mě!“ vykřikl skřet a skrčil se do klubka.

„Na mlácení nemám náladu. Ale v pravý čas na pravém místě dostaneš určitě v nějaké bitce pořádnou nakládačku, to ti zaručuju,“ pověděl mu s klidem Bar a odešel směrem příbytek stařičkého přítele. Siřnička se už nepokoušel promluvit a vrátil se do bratrovy kovárny.

 

***

 

„… Když jsem do té jeskyně vešel, přepadl mě děsivý chlad. Běžel jsem dlouhou, dost širokou chodbou. Byla tak zamotaná, že jsem po chvíli nevěděl, na kterou stranu se mám modlit našim záslužným božstvům. Po pár hodinách úmorného chladu jsem konečně dospěl k hnízdu stvůry, dokonce jsem viděl i onu stvůru! Byla příšerná! Tři hlavy s pěkně ostrými zuby a nepočítaně chapadel! Hned jsem se dal do boje!“

„Jůůůů!“ žasly děti, Bar pokračoval:

„Sekal jsem do monstra, chapadla létala všemi směry. I já jsem párkrát letěl různými směry, ale nebojte se, děti, nic se mi nestalo. Ta příšera vydávala takové kňučení, že jsem ji nakonec ušetřil. Řekla mi, že je jí to líto, že musela zabíjet lidi kvůli jídlu. Tak jsem jí zahojil rány a poradil místo k lovu, kde na lidi už více nenarazí.“

„Ach jo, já myslel, že tu bestii rozcupuješ na malé kousíčky…“ posmutnělo jedno z mnoha malých dětí. Bar na to hned zareagoval:

„Ale chlapče, když vidíš, že lítost z nepřítele přímo pryští, ušetříš ho. Později ti může pomoci. Ale musíš dát pozor, kdy lítost myslí upřímně a kdy ji jen hraje. Na špatný úsudek můžete doplatit! Nespoléhejte jen na svůj instinkt, ale přemýšlejte!“

„Pravda, Bare,“ promluvil stařec. Ale teď, děti, už do svých postýlek!“

„Ale ještě nééé!!“ zakřičela sborově dítka.

„Ale ale ale! Bar vám tady vyprávěl už celý den, určitě je už utahaný. A žádný příběh už nemá, viď, synovče?“ mrkl stařík na Bara.

„No, starý brachu, mám jich ještě spousty, ale dětských uší by měly být ušetřeny. Slyšeli jste, mazejte už, nebo vás zašlapu do země jako moreskou housenu!“

„Ííííí!“ zaječely děti a byly rázem pryč.

„Hahaha. Mají tě rády, Bare.“

„Já vím…“ Bar vstal, přešel ošuntělé barevné dece na stoličce a zvedl ji. „Hm. Pořád tu je! Myslel jsem, že shořela…“ Přemílal ji mezi prsty. Pozvedl k obličeji. Přičichl. „A pořád voní po koření, i když částečně smrdí kouřem! Jak…?“

„Ano, kouřem. Našla se v troskách. Ležela v úkrytu pod zemí.“

Bar se najednou rozčílil.

„Cože? Proč jste to místo nenechali nepokoji?! Copak jsem vám něco neříkal?“

„Ale Bare…“

„Nech mě být! Odcházím!“ řekl nakonec rozčileně, vyběhl z domku a starou deku odnesl s sebou.

 

***

 

Na klidné lesklé jezerní hladině se jiskřivě odrážel Měsíc s hvězdami, které se zdály malé, ve skutečnosti obrovská tělesa putující vesmírem. Ticho bezděčně prolomil uši drásající skřek, poté další a další. Bar se nemusel ohlížet, aby poznal, kdo nebo co tak strašně lomozí. Pořád zíral na pozůstatky svého bývalého obydlí.

„Áha, to seš ty, Bare… Já tě v tom šeru nepoznal…“ ulevil si Siřnička, načež zakopl, upadl a zlomil si nos. Sakra, už zase…“

„Vyrážíme,“ řekl Bar. Skřet se zvedl.

„Jo, super. Hned ráno se sbalím a -“

„Ne. Teď. Vem si s sebou své věci a přines mi můj meč, jistě už bude připravený.“

„Do-dobře. Počkej, Bachyr chtěl, abys za ním přišel osobně…“

Muž se otočil, řekl: „Dobře,“ a odešel směrem ke kováři. Siřnička se na něj podíval, přidržujíc zakrvácený nos.

„A proč to nepočká do rána?“ křikl ještě nechápavě, možná i trochu vyděšeně na Bara, ten však již neodpovídal.

---