Krulathův Příběh

Krulathův příběh

      V polis Ithodustri právě skončila schůze senátu. Generál a současně kapitán Krulath byl překvapen a vzrušen tím, co se tam dozvěděl. Čeká ho další dobrodružství. Krulath, mladý urostlý generál, tělo lehce osmahlé, modré oči a dlouhé hnědé vlasy. Pár jizev, které utvrzovali, že už má leccos za sebou.

      Teď se dozvěděl, že na ostrově nedaleko od Ithodustri nachází něco, co by mohlo mít poměrně vysokou hodnotu. Jenže mělo to jeden háček. Posádka, která to objevila, zmizela a vrátil se pouze jeden vyděšený muž. Připlavil se na kusu klády, nebyl schopen cokoliv říct a v ruce křečovitě svíral nějakou mapku a dopis. Stálo tam, že něco našli, ale nejspíš je někdo pronásleduje. Ani zmínka o tom co. Krulath byl pověřen prozkoumáním onoho ostrova.

      Spočítal si, že plavba tam bude trvat přibližně měsíc, takže by měl rychle vyrazit. Zjistil, že loď je připravena i se zásobami a tak pouze nabral námořníky a vyplul.

      Po týdnu plavby posádka narazila na první problém. Moře začalo zuřit jako živé, posádka měla co dělat, aby se loď nepřevrátila. Krulath stáhl plachty a podíval se na oceán.
      „To je hněv Poseidona, boha moří.“ Muži z Krulathovi posádky se tvářily zděšeně. Krulath pouze přelezl na příď a promluvil:
      „Slyšte, mí věrní válečníci. Vypadá to, že Poseidonovi se nelíbí naše cesta. Ale vydržme. Pokud budeme odvážně odolávat, jsem si jist, že brzy usoudí, že nejsme jen nějací zbloudilí námořníci, ale praví Řekové.“
       A skutečně. Ještě chvíli se velké vlny rozbíjeli o bok lodi a pak najednou zmizely. Tak rychle, jako se objevily. Najednou byl zase klid. Nad hladinou poletovali racci a v dálce se z vody vynořovala velryba. Ani stopy po tom, co se tu před chvílí odehrálo.


      Druhý problém nastal o týden později. Tehdy se Krulathova posádka rozhodla vylodit na jednom malém ostrově, aby zkontrolovali loď a popřípadě trochu doplnily zásoby. Když přirazily k ostrovu, objevila se před nimi mohutná mantikora. S hlavou lva, ocasem štíra a křídly vypadala opravdu hrůzostrašně.

      „Tentokrát se na nás zlobí samotný Zeus, nemůžem to přežít.“ Rozpoutali vojáci opět vlnu strachu.
      „Přežily jsme hněv Poseidonův, přežijeme i Diův.“ Prohlásil Krulath.

      Bitva byla dlouhá. A těžká. Někteří vojáci ke konci radši sami padali do drápů mantikory, než aby umřeli vyčerpáním. I přesto se zbytek snažil hrdinně ubránit naléhající mantikoře. Hoplité, lučištníci, práčata, všechny druhy vojáků bojovali do posledního dechu a nakonec mantikoru skolili. Když Krulath zasadil obludě poslední ránu, všichni začali jásat. Krulath si jako jediný uvědomoval, že takovéhle zdržení si nemohou moc dovolit. I přesto byl rád, že žijí. Po té, co hrdinové přespali, aby zase nabrali sílu, vydali se dál.


      Třetí týden se objevil další problém. Tentokrát ovšem jiného rázu. Došli zásoby. Vojáci pomalu začínali být dehydratovaní a měli hlad. Krulath si uvědomoval, že tohle je dost špatné, protože kdyby museli v tomto stavu bojovat, nedopadlo by to pro ně dobře. Krulathova posádka zakotvila na malém ostrůvku, na kterém bylo celkem dost stromů. Najednou se před hrdiny objevila Héra.

      „Poslyšte, jak pravím, řečtí válečníci. Dám vám, kolik ovoce budete chtít. I vodu. Musíte splnit jeden jednoduchý úkol. Pokud se teď, ve tmě dostanete na druhý kraj ostrova, dostanete, co chcete. Není to komplikované. Cesta je celkem rovná. Avšak kdo z vás se ohlédne za sebe, ten zemře.“

     Krulath s posádkou se tedy vydali skrz ostrov. Jak říkala Héra, cesta byla rovná, po planinách, avšak za Krulathovou posádkou se stále ozývali hlasy. Kňučely a zoufale prosily o pomoc. Jeden muž z Krulathovi posádky to nevydržel a ohlédl se za sebe. To, co viděl, bylo otřesné. Sesypal se na místě. Když to ostatní uslyšeli, trochu zpanikařily a několik z nich se ohlédlo také. Tehdy už bylo vidět na kraj ostrova a tak Krulath se zbytkem mužů sebrali své poslední síly a doběhli na kraj. Héra už tam stála. Jak slíbila, obdarovala řeky jídlem a pitím, nechala je v klidu se vyspat a ráno jim zařídila příznivý vítr. Zbývajících deset hrdinů plulo tedy dál.


      Po měsíci plavby dorazili hrdinové na ostrov, kde byl údajný poklad. Chvíli se prodírali houštím a brzy našli vstup do jakési podzemní místnosti. Když tam vlezli, zjistily, že je to tam o dost větší, než předpokládali. Stála tam Athéna.
     „Pokud se dostanete až nakonec této kobky, dostanete svoji zaslouženou odměnu. Pokud se vám to ale nepodaří, čeká vás smrt.“
Deset hrdinů v čele s Krulathem se vydalo chodbou dolů. Dveře se za nimi zasunuly, takže nebylo cesty zpět. Kobka byla velká a nikdo se tam nevyznal. Na zemi se povalovaly kosti, což naznačovalo, že už tu někdo byl před nimi. Na první křižovatce zabočil Krulath doleva. Najednou se propadla zem. Krulath a jeden další hrdina padali dolů. Krulath se zachytil okraje a ostatní ho vytáhli, druhý muž už takové štěstí neměl. Spadl dolů, mezi štíry. Pak zbývajícíh devět hrdinů uslyšelo něco, co připomínalo tekoucí vodu. Stále se to zesilovalo.
     „Něco sem teče!“ zařval jeden.
      Všichni se rozběhli dopředu. Dva hrdiny pohltila voda. Zbývající vyskočily do horní chodby a voda protekla pod nimi. Pak šli dál, když došli do velké místnosti. Uprostřed bylo cosi velkého, ale bylo to zakryto bílou látkou. Krulath se zbývajícími hrdiny se obezřetně blížily, když najednou se před nimi objevila velká medůza. Všichni hrdinové rychle odvrátili zrak, ale jeden neunikl pohledu medůzy a zkameněl.

       Hrdinové se pustili do boje. Štíty jim využily jako zrcadla, aby nemuseli koukat medůze do očí. Boj byl těžký. Krulath mrštně obskakoval medůzu a zasazoval ji rány. Když se otočila doprava, přeskočil její ocas a sekl ji zleva. Jak se po něm vymrštila, uskočil dozadu a uštědřil ji ránu do hlavy. Po chvíli medůza padla. Okolo byla spousta krve. Medůza se rozpadla na spousty malých hadů, kteří se plazili rychle pryč. Krulath přistoupil k plátnu. Strhl ho. Pod ním uviděl kámen. V něm byl zasunut velký kus dřeva, který měl na konci veliký červený diamant.
      „Ale vždyť, to je Héřino žezlo!“
       Jeden z hrdinů se trefil. Héřino žezlo byl dlouho ztracený artefakt, který měl údajně velkou moc. Prý dokázal proměnit téměř cokoliv ve stříbro a dokázal zvýšit sílu vojáků při bitvě. Krulath žezlo vytáhl, pozvedl a políbil. Poté hrdinové co nejrychleji vylezli z kobky. Dveře už byli otevřené. Pak napnuli plachty a rychle se plavili domů na Ithodustry. Žezlo střežíc celou cestu. V Ithodustri poté dlouho lidé zjišťovali, k čemu všemu se dá žezla využít. Pokud se jím nic nestalo, tak tam možná žezlo využívali ještě dlouhá století. Ale to už je jiný příběh. Krulathova posádka splnila svůj úkol a také dostala patřičnou odměnu. Bohové byli udiveni odvážností Řeků z Ithodustri a při bitvách jim pak různě projevovali svoji náklonnost. I přes to, o několik století později, byla Ithodustri dobyta cizím národem. Bohužel.